Všechno se udělalo, i sranda byla

Na svém vrcholu v roce 2003 měl ZVOS Hustopeče 267 zaměst¬nanců. Podnik ve městě a okolí účinkoval i jako tmelící element. Poskytoval místním zemědělské služby, například orbu. Pořádal slavnosti a bývalí zaměstnanci se i v důchodu cítili být jeho sou¬částí. „Staří za námi kolikrát přišli, podívali se, jak pracujeme, jak to tam vypadá. Dnes jsme pro ně cizí lidi,“ ilustruje změnu Jiří Furch z Uherčic, bývalý údržbář v živočišné výrobě.
Po převzetí podniku Babišem odešel předčasně do důchodu, protože jeho místo zaniklo. „Nabízeli mi práci v Hustopečích, ale nechtěl jsem dojíždět, tak jsem šel. Pár měsíců po mém odcho-du stejně následovaly hromadné výpovědi, takže jsem jen přišel o odstupné,“ dodává s tím, že za jeho časů mělo díky družstvu práci přímo v Uherčicích asi sto lidí – tedy každý desátý z obyva¬tel. Dnes je jich už jen asi patnáct.
V Uherčicích pracovala i Zdeňka Křivinková, a to celkem še¬statřicet let, čemuž je těžké uvěřit vzhledem k tomu, jak mladě a vitálně vypadá. Přestože v době „převratu“, tedy prodeje druž¬stva Agrofertu, respektive jeho dceřiné firmě ZZN Pomoraví, byla členkou představenstva. Na otázky „Jak to, že jste to druž¬stvo prodali? Kdo to chtěl?“ dokáže jen rozhodit rukama a odvě¬tit: „To nikdo neví. Jen ti, co to dozorovali.“
Setkání s paní Křivinkovou patří k nejlepším momentům, které může práce reportérů přinést. Málokdy se poštěstí narazit na člo¬věka, který vykládá o svém celoživotním zaměstnání s tak nefal-šovaným nadšením. A okouzluje to o to víc, když tou prací bylo dojit krávy, čímž přece ve škole strašívali holčičky, že je to čeká, budou-li se špatně učit.
„Všechno se udělalo, i sranda byla. Žádná závist, buzerace, ho¬nička. Všechny své krávy jsme znaly jménem. Věděly jsme, kdy měla která telátka. Hřebelcovaly jsme je a česaly jim ofinky, aby byly krásné,“ vypráví s nadšením, na což její muž se smíchem kontruje: „A sama vždycky přišla domů celá zamazaná.“
Zdeňka Křivinková se svou prací dojičky skončila před třemi lety. „Pod Babišem“ tedy působila pět let a může porovnávat. Dřív, za Podešvy a jeho nástupce Václava Hlaváčka, podle ní bylo jednoznačně líp. A rozdíl není jenom v tom, že se změnila technologie a charakter práce dojičky, ale hlavně v přístupu vede¬ní. „Dnes je to pásová výroba. Nemají tam lidi, honí vás na smě¬ny. Dělají se hromady přesčasů. Svačíte při práci, protože na jídlo nemáte pauzu. A o kravách, které dojíte, nevíte nic,“ říká.