Výstraha věřícím i nevěřícím! Druhé přikázání

Co jiného, než právě Desatero přikázání lze považovat za základní pilíře křesťanské víry? Jakou pevnou však může být mohutná stavba křesťanství, pokud se základní pilíře, na kterých stojí kývají, hroutí a doslova rozsýpají?

Nevěříte? Jen se tedy v této souvislosti blíže podívejme na dodržování druhého přikázání, které zní: "Nevezmeš jméno svého Páně nadarmo!"

Pojem Bůh je jedním z nejvyšších a nejsvětějších pojmů ve stvoření! Je to nejposvátnější slovo, které má být vyslovováno pouze ve stavu největší citové vroucnosti, jaké je člověk schopen. A to ať již ve chvílích bolesti, nebo radosti. Každé jeho bezmyšlenkovité a povrchní vyslovení je jeho stržením, zneuctěním a snížením!

Žel, v současnosti to došlo až tak daleko, že toto vznešené slovo se stalo pouhým zvratem v každodenní hovorové řeči. Slovním zvratem, vyslovovaným lehkomyslně a to i několik desítek krát za den. A to žel také lidmi, kteří sami sebe považují za křesťany.

Avšak právě v tomto případě by mělo dvojnásobně platit ono známé, že méně je někdy více. Lidé obecně, a dokonce ani horliví křesťané, nejsou si totiž vůbec vědomi toho, jak těžko se každodenně proviňují vůči Stvořiteli právě přestupováním druhého přikázání, požadujícího nezbytnost prokazování úcty vůči jeho jménu.

Pro srovnání si uveďme příklad z dávné historie židovského národa, ve kterém byla úcta k tomuto nejposvátnějšího pojmu na mnohem vyšší úrovni, než je tomu dnes. Pojem, vyjadřující jméno Nejvyššího si židé z posvátné úcty k němu nedovolili v jeho skutečném znění ani napsat. Psali ho tak, že byly vynechány samohlásky.

Toto jméno mohlo být vysloveno jenom nejvyšším veleknězem pouze jednou v roce, a to v den nejvýznamnějšího svátku. V té chvíli se téměř celý národ, shromážděný v chrámu a v jeho nádvořích vrhl na kolena.

Dnes je to už ovšem žel pouze prázdný slovní zvrat, přičemž ale mnohé křesťany nelze obvinit z nějakých špatných úmyslů. Většina z nich tak jedná pouze z nevědomosti, povrchnosti a z osobní, nedostatečné hloubky pochopení významu a vážnosti druhého přikázání.

Neznalost zákona však neomlouvá! Jak v pozemském zákonodárství, tak také v případě Desatera, které by měl přece každý křesťan znát, chápat a dodržovat!

Nicméně právě proto, že u mnoha lidí dochází k porušování druhého přikázání opravdu bez špatného chtění, právě proto je potřebné na to upozornit a stále upozorňovat, aby si už konečně lidé začali na to dávat větší pozor, a aby si na svou duši přestali nakládat stále nové a nové břemena těžké viny.

Celá věc je opravdu velmi vážná a nelze ji zlehčovat! Vždyť pokud si uvědomíme, že jednotlivá přikázání Desatera jsou uspořádány v pořadí podle důležitosti, je přikázání o nezbytnosti projevování úcty ke jménu Nejvyššího druhým v pořadí. A určitě ne náhodou!

Zkusme se nyní zamyslet nad následujícím příběhem: Na okraji vesnice žil jeden šprýmař, který si stále dělal z lidí jenom legraci. Jednou v noci začal jen tak ze zábavy křičet: "Hoří! Hoří!“ Na jeho křik přiběhla téměř celá vesnice s úmyslem pomoci mu v jeho neštěstí. On se však na tom pouze bavil.

No a považujíce to za opravdu dobrý vtip, udělal to po nějakém čase ještě jednou. Opět se shluklo dost lidí, kteří přiběhli bez přemýšlení a s ochotou pomoci. Nebylo jich už tolik, jako před tím, avšak všichni vyšli opět pouze na posměch.

Jako ano, jako ne, jednoho dne našemu taškáři opravdu začal hořet dům. Nejdříve se požár snažil uhasit sám, ale když viděl, že je to nad jeho síly, začal zoufale volat: "Hoří! Hoří!"

A už asi všichni tušíte, jak to dopadlo. Nikdo mu nepřišel na pomoc a jeho dům i vše, co bylo v něm shořelo.

O čem nám říká tento krátký příběh? No přece o tom, že když nesprávným a falešným způsobem zneužíváme nějaký pojem, nějaké slovo, musí nám to dříve, nebo později zákonitě přivodit škodu.

Pokud tedy zneužíváme, a v neuvěřitelné povrchnosti téměř každý den několik desítek krát bezmyšlenkovitě vyslovujeme jeden z absolutně nejvyšších pojmů, jaké vůbec existují - posvátný pojem Bůh, takováto lehkomyslnost musí mít pro nás přímo katastrofální důsledky. Sami se tím totiž odřezáváme od nesmírné pomoci, podpory a posily, které by se nám muselo dostat vždy tehdy, kdybychom vyslovili toto slovo s patřičnou úctou a vážností.

Zacházejme tedy velmi uvážlivě s tímto pojmem. Vyslovujme ho pouze ve chvílích, kdy se v hluboké úctě k němu může plně zachvívat celá naše duše i všechno naše cítění. Ať už jsou to chvíle radosti a vděčnosti, nebo bolesti a prosby o pomoc.

Straňme se tedy od této chvíle jakéhokoliv povrchního zneužívání tohoto nejvyššího a nejsvětějšího pojmu, jaký vůbec existuje! Vždyť už celá staletí a jedině k našemu duchovnímu prospěchu se nás na to snaží upozornit druhé přikázání. V žádném případě to nezlehčujme! Neboť to, co nám mohlo a mělo přinést nesmírný užitek, pomoc a ochranu, právě to nám při naší povrchnosti a bezmyšlenkovitosti přinese nakonec nesmírnou škodu.

A je jedno, zda jsme křesťané, nebo ateisté! Ani ateisty totiž, přesně tak, jak je tomu v pozemském zákonodárství, jejich neznalost neomlouvá.