Vysvětlení mystéria pojmu Syn Člověka

Kdo je záhadný Syn Člověka? Toto slovní spojení a tento pojem se často zmiňuje v evangeliích, ale co konkrétně znamená? Komu patří? Kristu? Nebo někomu jinému?

Pokud chceme správně pochopit, o co tu vlastně jde, musíme se přenést na samý začátek. Ba dokonce až před začátek vzniku stvoření, a tedy také člověka. Do doby, v níž ještě nebyla pronesena známá slova: "Buď Světlo!" Musíme začít popisem toho, co nikdy ve své pravé podstatě nepochopíme, a co je možné jen velmi vzdáleně vyjádřit lidskými slovy a pojmy.

Před vznikem stvoření existovaly dvě základní veličiny. Nicota a Bůh. Bůh je Život. Je to jsoucnost sama. Je to autentické a na nikom a ničem nezávislé bytí, které samo sebe definovalo slovy: "Já Jsem, který Jsem!"

Jedině Stvořitel je nezávislý a vše ostatní, co existuje a žije, je na něm závislé. Stvořitele v jeho skutečné podstatě nikdy nikdo neviděl a nikdy nikdo neuvidí. To, co v souvislosti s Nejvyšším mohou živé bytosti vnímat je jeho Světlo, které vyzařuje.

Jas tohoto Světla je tak nepředstavitelně intenzivní a oslepující, že právě pro jeho intenzitu nelze vnímat Toho, kdo ho vyzařuje. Můžeme si to připodobnit ke svařování. Také zde není možné kvůli oslepujícímu jasu vidět pouhým okem samotný proces svařování. Pokus o to by vedl k poškození zraku. Aby svářeči viděli na svar, musí používat speciální brýle.

Při oslňujícím jasu vyzařování Stvořitele je to podobné. Neexistují však žádné speciální brýle, které by umožnily proniknout jasem vyzařování Nejvyššího a spatřit jeho pravou podstatu. To nedokážou ani bytosti, žijící v blízkosti Nejvyššího, čili andělé a archandělé.

Pokud byly použity slova "v blízkosti Stvořitele", je to pojem velmi relativní, protože tato "blízkost" je nesmírnou, nám nepochopitelnou dálkou. Nám lidem to není možné s ničím porovnat, protože celé hmotné univerzum s jeho zdánlivou nekonečností je zanedbatelným zlomkem vzdáleností a měřítek, souvisejících se Stvořitelem a jeho vyzařováním.

Takže zopakujme si, co již víme. Existuje Stvořitel a jeho jsoucnost zůstane pro nás navždy tajemstvím. To, co je možné v souvislosti se Stvořitelem vnímat je záře a oslepující jas, z něho vyzařující. Záře, jas a obrovský tlak Světla se od Stvořitele šíří do nedozírných a nám nepochopitelných dálav. Existence hmotného univerza je ve srovnání s těmito dálavami zcela zanedbatelná. Je v podstatě ničím. Je méně než zrnko prachu.

Až v nesmírnému dálavách, kde se záře a tlak Světla svou vzdáleností od epicentra postupně zmírňují, je možná existence vědomých bytostí v božské říši. Božská říše je nesmírný prostor, proniknutém jasem Božího Světla, kde v zmírnění tlaku a žáru Světla žijí vědomé bytosti.

Pokud však mluvíme o zmírnění tlaku a záře Světla, je to opět mimo každé naší představy, protože tento tlak a tato záře jsou tak nepředstavitelně silné, že tam žijící bytosti mohou žít pouze v bezvýhradném naplňování a zachvívání ve Vůli Stvořitele. Nic jiného, než Vůle Stvořitele v božské říši není možné. Proto mají tyto bytosti křídla, znamenající jejich bezpodmínečné zachvívání ve Vůli Nejvyššího. V božské říši vládne jas, harmonie, štěstí a radost, protože všechno tam stávající žije v dokonalém souladu s Vůlí Nejvyššího.

Máme tedy Stvořitele a jeho bezprostřední, neproniknutelné vyzařování. Pak máme již zmírněné a ochlazené vyzařování, nazvané božskou říší, kde žijí různé vědomé bytosti. Bůh a jeho božská říše tu byly od věků. Čili v časech, kdy ještě neexistovalo žádné stvoření, ani žádní lidé.

Na nejkrajnějších, a od Stvořitele nejvíce vzdálených hranicích božské říše však existoval určitý potenciál, schopný vědomého bytí. Ale vědomé bytí a vědomou existenci nemohl nabýt v božské říši, protože tam byl na to tlak příliš obrovský.

Zmíněný potenciál však silně toužil po vědomém bytí a svou touhu vysílal jako prosbu směrem ke Stvořiteli. A Stvořitel se nakonec ve své dobrotě a lásce rozhodl vyhovět a poskytnout mu prostor pro jeho vědomou existenci. Tento prostor však musel být jen venku, mimo božské říše, kde by se tlak a jas Světla ještě více zmírnily a ochladily.

Proto vznikla potřeba vyzářit Boží Světlo mimo hranice božské říše do vnější nicoty, a tím, v ochlazeném záření poskytnout životní prostor bilionům nejrozličnějších vědomých bytostí. Tento akt bylo možné provést jedině tak, že Stvořitel oddělil část sebe sama a postavil ji na nejkrajnější hranici svého vyzařování. A tato jeho část, tento jeho Syn pak vyzářil do vnější nicoty své Světlo, čímž umožnil existenci stvoření a v něm také člověka.

A právě proto se tento Syn Stvořitele nazývá Synem Člověka. Je totiž Synem, odděleným od Stvořitele právě kvůli člověku. Je Synem, který umožnil existenci člověka. On učinil ono biblické: "Budiž Světlo".

Ale pojďme ještě hlouběji v zkoumání totožnosti Syna Člověka. V Bibli se v souvislosti se stvořením Země a života na ní píše: "Země byla ještě prázdná a Duch Boží se vznášel nad vodami." Znamená to tedy, že stvoření a život v něm formoval Duch Boží. Ne Stvořitel sám, ale jeho Duch! Proto je naše stvoření duchovní, a proto v něm žijeme my, lidští duchové. Stvoření tedy stvořil a formoval Duch Boží, nebo jinak řečeno, Duch Svatý!

Stvořitel sám, skrze své záření vytvořil a zformoval božskou říši. Aby však mohl být stvořen svět mimo hranice božské říše, jak již bylo řečeno, musel Stvořitel oddělit kousek sebe sama a postavit jej na hranice božské říše, aby mohl odtud, z posledního hraničního bodu svého vyzařování, posunout Boží Světlo dál do nicoty. Tím vzniklo stvoření spolu s naší Zemí, jako prostorem k vědomému bytí člověka.

A opět se dostáváme k Synu Člověka! V Bibli zmíněný Duch Boží, který se při stvoření Země vznášel nad vodami není totiž nikým jiným, než Synem Člověka.

Duch Svatý, Duch Boží a Syn Člověka jsou ve skutečnosti jen různá jména, vyjadřující tutéž osobu! Vyjadřující jednu z osob Svaté Trojice! Vyjadřující totožnost jednoho ze dvou Synů Stvořitele!

Syn Člověka je částí Boha, oddělenou od něj a existující samostatně kvůli bytí člověka. Proto je Syn Člověka Králem a Vládcem stvoření. A jako jeho Král, Vládce, ale také Soudce přijde nakonec soudit svět, aby každému, kdo směl žít v jeho stvoření vystavil účet za to, jak se svým bytím nakládal. Zda své bytí směřoval k dobru, spravedlnosti, čestnosti, čistotě, ušlechtilosti a lásce k lidem i ke Stvořiteli. Zda v duchovním stvoření velkého Boha byly pro něj duchovní hodnoty skutečně prvořadé.

Nebo naopak, zda své bytí nesměřoval k dobru, spravedlnosti, čestnosti, čistotě, ušlechtilosti a lásce k lidem i ke Stvořiteli. Zda v duchovním stvoření vznešeného Pána byly pro něj materiální hodnoty mnohem výše stojící, než hodnoty duchovní.

Právě o tomto Králi, Vládci a Soudci stvoření i lidí mluvil výstražně Kristus slovy: "Když jednou přijde Syn Člověka ..."

Ježíš je Syn Boží. Je to část Boží Lásky, oddělená od Stvořitele a poslána na zem pro záchranu lidstva, které zamlžilo, pokřivilo a ztratilo cestu vzhůru, ukázanou mu Mojžíšem. A proto by skončilo v zániku a záhubě dříve, než měl přijít Syn Člověka k soudu.

Ježíš svým Slovem ukázal lidstvu opět správnou cestu směrem ke Světlu a ke spáse, čímž zabránil jeho směřování do hlubin a do záhuby. Ježíš jako Boží Láska přišel proto, aby náš svět zachránil. Přišel podržet svět, aby se nezhroutil pod váhou svých chyb, nectností, omylů a falešných duchovních cest. Ve svém Slově nám ukázal, jakým způsobem máme nejen žít, ale také myslet, abychom správně duchovně zráli, a abychom při příchodu Syna Člověka mohli být přičtení k "moudrým pannám", hodným účasti svatby Páně. Ježíš po ukončení své pozemské mise odešel ke svému Otci a jako Syn Boží vládne navěky po Otcově pravici v božské říši.

Když Kristus odcházel, řekl svým učedníkům: "Kam já jdu, tam vy jít nemůžete". On totiž šel ke Stvořiteli, zatímco domovem lidských duchů je stvoření. Domovem člověka je stvoření, které vzniklo skrze druhého Syna Stvořitele. Skrze Syna Člověka, totožného s Duchem Božím a Duchem Svatým. Skrze něj stvoření vzniklo, jeho zářením je udržováno, a on nakonec přijde stvoření i lidi v něm soudit.

Mějme se proto na pozoru, snažme se duchovně vzdělávat, růst a zdokonalovat v ctnostech, abychom byli zralí a připraveni na chvíli, kdy přijde Syn Člověka tak, jak nám to výstražně zdůrazňoval Kristus.