Zabila jsem tátu a mámu dohnala do léčebny

Kolik je stejných holek jako byla tahle....

"Ano, byla jsem spratek. Rozmazlený fracek, který neznal úctu k rodičům. Kam to ale povede, mě nikdy v životě nenapadlo," začíná své vyprávění čtenářka s přezdívkou Fairytime.
V mém životě se toho už stalo velmi hodně. Za pár měsíců mi bude 18 let... Měla jsem vše, co jsem chtěla, stačilo si jen říct. Kamarádila jsem se, s kým jsem chtěla, venku jsme byla, jak dlouho jsem chtěla a vůbec jsem si neuvědomovala, že tu nejvyšší autoritu v rodině nemají rodiče, ale já.
Pak jsem toho začala využívat. Rodiče okolo mě chodili po špičkách, každou středu mi nechali peníze na posilovnu, každý pátek na docházku do taneční školy. Každou sobotu mi pravidelně ráno na stole leželo kapesné, které jsem si vyžádala (přibližně 2000 Kč), dostatečně jsme si uvědomovala, že jsem jedináček a využívala jsem toho. A oni se využívat nechali.
Ale pak mi jednoho dne rodiče oznámili, že se budeme stěhovat do města, které bylo pekelně daleko od toho, kde jsem žila do teď. Samozřejmě jsem odporovala, ale rodiče tentokrát byli neoblomní. Tenkrát jsem se poprvé s rodiči pohádala, neskutečně hodně, táta na mě řval, že jsem nevychovaný spratek, co si ničeho neváží a mamka jen stála opřená o linku a v očích měla slzy. Proklínala jsem je a celý tenhle zničený život. Stále jsem si neuvědomovala, že mám vše!
V Brně, kam jsme se přestěhovali, jsem se prostě nedokázala zabydlet. Stále probíhala rekonstrukce bytu, stále jsem neměla pokoj, rodiče se mě "zbavovali" tím, že mi dávali přehnaně moc peněz. V té době mi táhlo na 15 let.
Postupem času jsem zjistila, že Brno není tak strašné, zabydlovala jsem se. Našla jsem si spoustu kamarádů ze školy, spolu s nimi jsme podnikali neskutečně žhavé výlety za zábavou. Pořád jsem se seznamovala s někým novým, v icq jsem si nové kontakty přidávala snad denně. Jednou jsem jen tak líně seděla u počítače, a na icq jsem uviděla, že si mě někdo přidal. Tím to začalo.
Údajně to byla dívka, která tvrdila, že se známe, že mě vídá každý den, když jezdím do školy. Bylo mi divné, že ji nevídám, tak jsem ji poprosila, jestli bychom se nemohly sejít. Souhlasila. Sejít jsme se měly na zastávce autobusu, kterým jsme spolu údajně měly jezdit.
,,Ahoj," ozvalo se za mnou. Rozhodně to nemohla být dívka! Otočila jsem se a stál tam asi čtyřicetiletý chlap. Dva metry vysoký chlap, který mi naháněl hrůzu. Uculil se na mě a zašeptal: "Já jsem Romanka." Tohle má být ta dívka z ICQ? Měla jsem sto chutí utéct. Začala jsem couvat, ale on se pořád přibližoval, měl nahozený takový ten úchylný usměv a ruce měl zatnuté v pěsti. Zvolila jsem jedinou záchranu - útěk. Kdo ví, jak by to všechno bylo, kdybych neutekla! Ten chlap chvíli běžel za mnou, ale naštěstí jsem se mu vzdálila dostatečně daleko. Mojí záchranou byla také skupinka lidí, která se přibližovala a on se asi zalekl. Pak jsem si uvědomila, že to je uchyl, že si již několik měsíců píši s úchylem! Bylo to strašné, přímo na ulici jsem se rozbrečela. Pak jsem se rozhodla, že půjdu domů a na školu kašlu. Matka se mě ani nezeptala, co mi je, asi si to vyložila nějakým mým rozchodem s klukem.
Zaplula jsem do pokoje a několik dní s nikým nekomunikovala. Ani s rodiči. A ti neměli potřebu mluvit se mnou. Viděli, že mi něco je, ale bylo jim to jedno. Ty dny byly hrozné.
Pak se všechno zase nějak zklidnilo. ICQ účet jsem si radši zrušila, místo toho jsem si založila blog. Psaní mě uklidňovalo a dodávalo mi novou energii. Dával mi sebevědomí a ubíral mi čas v realitě. Milovala jsem ho a lidi, co ke mě chodili. Později jsem se seznámila s blogerkou, která se mi líbila a velice jsme si spolu rozuměly, chtěla se setkat, ale bohužel, po mém předešlém zážitku jsem to nechtěla připustit. Tak jsem dostala nápad, vidět se přes webku. Vyšlo to! Přesvědčila jsem se, že je to dívka, jmenuje se Klára a je jí skoro 16. Pak už jsem se setkání nebála. Ten den, kdy jsme se v Brně setkaly, byl úžasný. Začaly jsme se potkávat častěji, čím dál tím víc.
Klára nebyla ve škole nejlepší, chodila často za školu, kouřila, hulila trávu, pila a kamarádila se s lidmi, kteří by se asi mým rodičům nelíbili. A samozřejmě mě s nimi brzy také seznámila. Byli fajn, naše pravidelné kalby a akce byly vždy neskutečné. V té době se o mě začali konečně taky zajímat rodiče. Asi se jim nelíbilo, s kým se kamarádím.
Jenže já s Klárou a partou trávila většinu času. Pak jsem se navíc zamilovala. Ta láska byla strašně veliká. Jelo to jako na horský dráze... Rande, líbání ,tajnůstky, sex... Těžko se mi to teď říká, ale na rodiče jsem prostě zapomněla! Neuvědomovala jsem si, že mi onemocněl tatínek. Jeden den dokonce zkolaboval a odvezli ho do nemocnice, volala mi to zdrcená matka, ale já odmítla jet do nemocnice s tím, že dneska prostě už něco mám a že se za ním stavím jindy. Ještě ten den večer zemřel. A já? Bylo mi to jedno. Místo pohřbu jsem slavila Klářiny narozeniny. Matka zůstávala celé dny sama doma, takže mě neudivilo, když začala pít. Pila hodně a když byla opilá, chovala se ke mně hodně agresivně. V té době jsem se jí velice bála. Domovu jsem se tedy vyhýbala, neustále jsem byla ve své "partě", nebo se prostě jen tak poflakovala venku. Škola mě nezajímala, pětky byly na denním pořádku. Když se o mém prospěchu dozvěděla matka, snažila se mi domluvit. S flaškou v ruce. Byla z ni troska, její slova jsme si nevzala k srdci a pařila jsem vesele dál.
Jenomže v té době se se mnou rozešel Lukáš. Všechno na mě padlo, milovala jsem ho. Pak jakoby mi hlavou prolétl celý můj život. Uvědomila jsem si, že jsem měla všechno, a teď nemám nic. Vůbec nic! Nemám tatínka, nemám matku, nemám milující rodiče, nemám pravé kamarády ani dobrý prospěch ve škole. Všechno jsem si to uvědomila, vzpomínala jsem na mé dětství, kdy mi tatínek četl pohádky a maminka hladila po vlasech.
Několik dní jsem si přehrávala celý můj život, zavřená v pokoji s neuvěřitelnou absencí ve škole, celé dny jsem brečela s fotkami v rukou. Psychicky jsem to neunesla, takže nebylo divu, když jsem jednoho dne vzala ostří žiletky a přiložila ho na zápěstí. Dělala jsem to pravidelně, říkala jsem si, že mi to vlastně pomáhá, ale místo pomáhání mi to škodilo.
Klára si začala všímat, že nosím místo triček a šatů mikiny, pak uviděla mé zjizvené a zkrvavené ruce, podívala se na mě a flákla mi takovou ránu, že jsem myslela, že je se mnou konec.
Pak jsem neměla opravdu nic,ve škole jsem propadala, Klára a parta se se mnou nebavili, hnusila jsem se jim. Matka stále pila a nevšímala si mě, byla jsem sama a opuštěná. Řekla jsem si, že v tomhle už dál nechci žít. Zavřela jsem se v koupelně, pořezala jsem se na zápěstí víc než kdy jindy a čekala, až umřu. Během toho jsem vzpomínala na svůj život a přehrávala si příběh, který jsem prožila. Uvědomila jsem si, že jsem nikdy necítila úctu k otci, nikdy jsem nebyla na jeho hrobě, nešla jsem na jeho pohřeb, nebyla tu po jeho smrti pro svou mámu, když potřebovala podpořit. Uvědomila jsem si, že i já mám svůj díl viny na tom, jaká se z ní stala troska. A že možná to, jaký jsem byla spratek, jen zhoršilo tátovu nemoc a že možná umřel hlavně kvůli mě.
Uvědomila jsem si, že to nesmím vzdát. Neměla jsem sílu něco udělat, jen jsem tam tak ležela a šeptala: "Pomoc, pomoc." Nikdo mě nemohl slyšet. Já ale nechtěla, aby přišel konec. Sebrala jsem všechny síly, něco se ve mně hnulo, nevím jak se to stalo, ale vybavuji si jen, jak jsem se plazila do pokoje k mobilu. Zavolala jsem záchranku a štěstí stálo při mě.
Pak mě čekalo docela těžké období, ale můžu říct, že jsem z toho venku. I když si doteď vyčítám, co jsem to vedla za život a co všechno jsem tím způsobila. Mamka přestala pít a začala se léčit, je na dobré cestě. Na tátův hrob chodím, jak to jen jde a snažím se, abych nezapomněla na to hezké, co jsme spolu prožili. Jen si vyčítám, co všechno jsem promeškala a co mi život vzal...

zdroj: http://fashion--store.blog.cz/en