Žárlivost - jako důkaz lásky

Mám úžasného partnera, je chytrý, vtipný, hezký, má skvělé způsoby, je ideální, ale jsem já pro něj dostatečně dobrá? Co když mu nestačím? Proč se více směje s jinými a ne když jsme spolu?
Představte si člověka zamilovaného do slova "až po uši", oplývajícího nehynoucí láskou ke svému partnerovi. Udělal by pro něj cokoli, kdykoli, řekl "miluji tě" několikrát denně, dával důkazy lásky v podstatě nonstop. V období zamilování je tento průběh běžný, ovšem v okamžiku, kdy u jednoho z partnerů počáteční zamilování opadne a nastoupí klidnější fáze vztahu (kdy není třeba city projevovat v takové intenzitě), nevrací svému partnerovi lásku stejnou měrou a v tu chvíli nastává problém u druhého partnera, u kterého vznikají myšlenky podobně těmto: "Už mě nemiluje?"; "Proč mi nedá pusu?"; "Myslí na někoho jiného?"; "Jsem v jejím/jeho současném životě jediný/jediná?"; "Chce mě podvést?"; "Dokáže mě podvést?"; "Má nějaké možnosti?"; "S kým vším se v poslední době stýká?"; "O čem s nimi mluví?"; "Je jí/mu s nimi dobře či lépe než se mnou?" Takto naladěný partner následně začne neustále vyžadovat další a další důkazy lásky, potřebné k sebe-ujištění, že druhý ho nikdy nepodvede. Bohužel svými podezřeními, stále častějšími výslechy, demonstrativními zákazy či justy druhého partnera dříve či později odradí natolik, že odejde.
Zdá se vám příběh povědomý?
Úvahy a fakta o žárlivosti
"Je těžké vyhnout se žárlivosti, jestliže toho druhého milujeme více než sebe." (Friedrich Von Bodenstedt)
Jinými slovy: Lpíme-li na svém partnerovi extrémním až nezdravým způsobem, stáváme se na druhém závislí stejně jako na jakékoli jiné droze. Když nemáme pravidelné dávky, máme pocit, že trpíme tím nejhorším způsobem. Lpěním a závislostí na druhé osobně také odmítáme vlastní osud a zodpovědnost, které následně předáváme tomu druhému. Ze samotné logiky věci tento přístup přináší nemalá, mnohdy osudová rizika.
"Láska bez žárlivosti je snad zrovna tak řídká jako růže bez trní." (Martin Andersen Nexö)
Jinými slovy: Fenomén žárlivosti je dnes tak častým jevem, že se stal téměř všudypřítomným. Ovšem častý ještě neznamená přirozený či vítaný v očích druhého.
"Láska je choulostivá věc. Představte si všechen ten hněv, nenávist, majetnictví a žárlivost: jak jen může láska přežít?" (Osho)
Jinými slovy: Žárlivost člověka o něm samém vypoví mnohé stejně jako o jeho postoji ke druhému. Jedním z těchto postojů je majetnickost. Vnímá svého partnera jako svůj majetek, je jen jeho, má na něj nárok jen on a nikdo jiný. Ovšem partner není majetkem, má svobodnou vůli, která navíc nemusí být totožná s tou naší. Partner není naším sluhou či povinnou součástí života, i přesto, že si to moc přejeme.
"Nudistická pláž by se mohla stát výborným lékem proti žárlivosti manželů." (Miroslav Plzák)
Jinými slovy: Bez důvěry se žárlivosti nezbavíme. Musíme důvěřovat nejen druhému ale i sobě, že jsme pro svého partnera tak dobří, jako on pro nás.
"Láska je nakažena žárlivostí a přátelství lichocením." (Oliver Goldsmith)
Jinými slovy: Žárlivost stejně jako časté lichocení v pozadí ukrývá nedostatek sebedůvěry a pocit vlastní nedostatečnosti či méněcennosti. Žárlivost i lichocení vyžadují silnou zpětnou vazbu stejné intenzity a dle předem daného očekávání. Ovšem očekávání je jedno z mála viditelných, ovšem mnohem smrtelnějších aspektů každého vztahu. Předchází např. frustraci ničí pocity spokojenosti ve vztahu.
Co je žárlivost?
Žárlivost je dlouhodobě emocionálně zatížený stav mysli, spojený s pocity hněvu, smutku, vzteku, někdy i znechucení vůči druhému, a zároveň s úzkostí, strachem, obavami a pocity nejistoty ze ztráty blízké osoby. Jedná se také o emoci, kterou si dobrovolně málokdo přizná a za kterou se většina lidí stydí. Mylně bývá za příčinu žárlivosti považována láska k druhému.
Rozlišujeme žárlivost sourozeneckou (v rámci rodiny), na pracovišti (např. vůči kolegům, kterým se více daří), platonickou (např. na kamaráda a jeho šťastnou rodinu) a romantickou. Setkat se lze i s žárlivostí na domácí zvířata nebo abstraktní předměty touhy (např. filmové hvězdy). Avšak tento článek se bude dále zabývat především romantickou žárlivostí v partnerském vztahu.
Pro žárlivého partnera/partnerku bývají problematičtí především přátelé druhého protějšku, neznámí lidé, kteří se zdají být potencionálními konkurenty (např. nový kolega či kolegyně, číšník/číšnice se srdečným úsměvem, nový soused či nová sousedka), díky nimž je možné milovaného člověka ztratit.
Žárlivost je nezdravá (až chorobná) závislost na partnerovi.
V úvodním příběhu je zcela patrné, že nedostatek přirozené svobody má pro vztah zcela fatální důsledky. Stejně jako květina nevydrží bez slunce, partnerský vztah nevydrží bez důvěry.
Následky ne-důvěry vůči druhému se mohou projevovat např. tímto způsobem:
obviňování partnera z nedostatečné pozornosti vůči druhému (verbální projevy lásky, chvála),
zákazy jistých činností (např. bowling s přáteli),
zavádění stále nových a nových pravidel pro eliminaci sebemenšího pocitu nejistoty vedle druhého a neustálé se ubezpečování o jeho věrnosti,
časté konflikty na stále stejné téma (nedostatek pozornosti, příliš mnoho přátel, zbytečně pracovních přesčasů)
výčitky, ...
Žárlivost jako součást vztahu by nebyla tak tragická, ovšem rozhodující je intenzita žárlení. Ta vztah může buď posílit, anebo zcela zničit. Tzv. "zdravá žárlivost" má intenzitu velmi nízkou a vnější důsledky jsou téměř nepatrné. Jedná se např. o projevení obav z některé budoucí události, ovšem bez jakýchkoli zákazů či jiných projevů nedůvěry. Druhého nikterak významně neomezuje. "Škodlivá žárlivost" proti tomu má intenzitu vysokou, velmi těžko ovladatelnou, která druhému brání v běžném jednání.
Jak poznat žárlivost u druhého?
Na první pohled velmi těžko odhalíte člověka se sklony k žárlivosti. Může se jednat o kohokoli - hodný citlivý člověk, i vznětlivý cholerik.
Žárlit, stejně jako myslet, může téměř kdokoli.
Žárlivost není jen problémem nových vztahů, ale i těch dlouhotrvajících. Žárlivé chování se nemusí projevit vždy na začátku vztahu, ale může ho později vyvolat "spouštěč", i po několika letech společného soužití či manželství. Tímto spouštěčem jsou mnohdy změny typu:
nové zaměstnání (včetně nových atraktivních kolegů či kolegyň),
odchod z mateřské dovolené do práce, do nového prostředí,
dlouhodobě trvající hádky či konflikty např. kvůli dětem, domácnosti, finanční situaci,
výrazný pokles pozornosti vůči partnerovi/partnerce z jakéhokoli důvodu, který nemusí nutně znamenat nevěru (např. komplikace v práci)
a jiné změny zásadně ovlivňující do té doby běžný až stereotypní chod partnerů.
První projevy jsou téměř nerozpoznatelné od běžného chování zamilovaného člověka. Zprvu jsou pokládány za zvýšený zájem či strach o druhého z partnerů, což v počátku může druhému lichotit. Ovšem později toto opakující se chování prozradí pravou příčinu. Např. stačí, aby se partner opozdil s příchodem domů, a v mysli žárlivce už se začínají rozbíhat nejrůznější scénáře o možné nevěře. Následuje deprese či úzkost, stažený žaludek, někdy i třes, migréna nebo nevolnost. Po příchodu domů je příchozí doslova atakován nekonečnými dotazy "kde byl, s kým, proč, jak dlouho, atd." s cílem vyvrátit dosud vzniklé pochyby a získat opět jistotu své pozice ve vztahu.
Velmi silným pomocníkem pro žárlivce jsou v současné době telefony i emaily. Časté telefonování či psaní nemusí být jen důkazy zamilování, ale především kontrola, kde se dotyčný nachází, co dělá, jak dlouho to bude dělat, koho má ve své přítomnosti, zda má podmínky vhodné k nevěře atp. V okamžiku, kdy se dotazovaný partner neozve do předem předpokládaného/očekávaného časového limitu (ať už z důvodů pracovního vytížení, přeslechnutí příchozí SMS), spouští se žárlivé procesy v mysli druhého partnera, který následně citelně znásobí úsilí v komunikaci.
To, že se budeme bát, nezabrání druhému, aby byl nevěrný, pokud chce.
Pokud požádáte partnera, aby některý z oněch "důkazů lásky", které jsou vám již nepříjemné, přestal dělat, podle jeho reakce poznáte, zda se jedná o žárlení či nikoli. Žárlivý partner vám:
odsouhlasí cokoli, co po něm budete žádat, ale nakonec to stejně udělá, jak chce on a jak to bylo víceméně doposud,
nebude souhlasit, protože svým chováním vám přeci dokazuje, že jste pro něj důležití,
chvíli se bude snažit dělat to dle vašeho přání, ale nikdy to dlouho nevydrží a vrátí se k původnímu chování,
zaútočí na vás, proč to chcete,
začne bagetalizovat, omlouvat, vysvětlovat, zdůvodňovat proč v tom pokračovat.
Žárlivost je v mnoha případech natolik silná, že i přes veškerou snahu žárlivého se nedokáže této vlastnosti sám zbavit. Proto, aby se jí člověk mohl zbavit, je mj. také potřeba pochopit odkud se vzala a v důsledku toho pak změnit původní vzorce chování na nové, žádoucí.
Žárlivý partner totiž nikdy nebude mít dostatek pozornosti, lásky, slibů, záruk či důkazů, pro to, aby se své žárlivosti nadobro zbavil. Bude vyžadovat neustále více.
Žárlivost nevzniká bez závažného důvodu.
Zde jsou ty nejčastější příčiny:
Nedostatečná sebedůvěra vycházející z fyzických předpokladů. Motto: "Jak se někdo takový mohl zamilovat do tak ošklivého člověka jako jsem já? O to víc si ho/ji vážím, že je se mnou. Jsem pro něj/ni dost hezký/hezká?"
Nedostatečná sebedůvěra vycházející z vlastních schopností. Motto: "Dokážu ho/ji uspokojit natolik, že se mnou bude už navždy šťastný/šťastná? Jsem pro něj/ni dost dobrý/dobrá?"
Negativní zkušenosti z předchozích vztahů. Např. velmi bolestivý rozchod či nevěra zaviněná druhým partnerem nebo i vlastní osobou v minulosti. Motto: "Už jednou se mi to stalo, může se mi to stát zase."; "Taky jsem byl nevěrný, není to tak těžké, když člověk chce, vždycky se to dá nějak zařídit."
Nevěra či zrada v současném vztahu a z toho plynoucí strach z možného opakování. Logicky po nevěře nastává pokles důvěry a rapidní nárůst nedůvěry vůči čemukoli co druhý dělá, i když už s paralelním vztahem skončil.
Naučené chování od rodičů. Rodiče jsou jako vzor pro jednání v budoucím partnerském vztahu. Pokud dítě často vidí, že matka či otec kontroluje toho druhého, často volá, zlobí se, když se někde zpozdí před příchodem domů, často se hádají kvůli stále stejným výčitkám a obviňování (např. nedostatečné péči, pozornosti, věnovanému času), dítě toto zkopíruje do svého chování a to si sebou nese do budoucích partnerských vztahů, kde to pokládá za zcela přirozené jednání.
Žárlivost také podporuje:
Nedostatek komunikace. Jestliže je jeden partner málo sdílný, nebo nevěnuje tolik pozornosti druhému, který je zvyklý ve vztahu komunikovat často a otevřeně, může to vytvářet silné pochyby a nejistotu.
Lhaní, byť je lháno cíleně či ze strachu, který s nevěrou nemá nic společného.
Neustálé mluvení a úvahy o svém bývalém partnerovi.
Nedostupnost partnera. Motto: "Je ženatý/vdaná za někoho jiného, není můj/moje."
Patologická žárlivost
Patologická žárlivost je závažná porucha, která vyžaduje zvýšenou opatrnost. Projevuje se extrémními zákazy, např. absolutní zákaz styku s přáteli, zabavováním telefonu, kontrolou telefonu či emailů. Dochází k psychickému i fyzickému teroru. Dotyčný trpí v některých případech i bludy (věří nesmyslným domněnkám, které pokládá za zcela reálné).
Projevuje se abnormálním přivlastňováním si druhé osoby, častými psychickými výpady, osočováním, vyvoláváním pocitů viny, urážením se, potřebou druhého svým jednáním trestat či mstít se. Logické argumenty o nevhodnosti chování či míře ubližování v tomto případě nepomohou. Je vhodné vyhledat odbornou pomoc, protože čím dříve se s léčbou začne, tím větší je její šance na úspěch. Bohužel takový člověk si obvykle žádné problémy nepřipouští a odbornou pomoc odmítá. Mnohdy také i v "odborných rukách" je patologická žárlivost velmi těžko odhalitelná, protože tento typ lidí umí své jednání dobře maskovat. Cílem pomoci by v každém případě mělo být odstranit všechny strachy a bloky, které dávají za vznik zmíněnému jednání. Jde o skutečnou práci na svém nitru, která vyžaduje čas, víru ve změnu, trpělivost a ochotu změnit se a zapracovat na svém egu.
Proč se zbavit žárlivosti?
Co žárlivec svým jednáním způsobuje:
Ubližuje svým nejbližším, stále je atakuje opakujícími se otázkami typu: "Kde jsi zase byl/byla tak dlouho?"; "Už jsi měl/měla být dávno doma."; "Proč mi neukážeš, kdo ti psal?"; "Proč špitáš, když telefonuješ?"; "Proč sis zřídil/zřídila na email nové heslo?"; "Ty už mě nemáš rád/ráda?"
Dává negativní vzor svým potomkům do budoucnosti.
Partnera svým jednáním někdy i vybízí k tomu, aby skutečně byl nevěrný a dostal to, čeho se nejvíce obává.
Dobrovolně se udržuje v sebetrýzni, dobrovolně se trápí bez jakéhokoli užitku.
Ztrácí schopnost být či cítit se někdy šťastný.
Ztrácí schopnost soustředit se v práci, kterou svým chováním může ztratit.
Prožívá často emoce – hněv, vztek, zlobu, ponížení, nenávist, ukřivděnost v relativně krátkém okamžiku a opakujícím se cyklu.
Nedokáže ovládnout svoji mimiku – ztrácí možnost přirozeného úsměvu a srdečného pohledu. Místo toho okolí nabízí křečovité úsměvy, ztrápené a útočné výrazy.
Ignoruje přítomnost a příjemné zážitky na úkor myšlenkám nad vlastními strachy z opuštění či partnerovo nevěrou. Zabývá se myšlenkami na budoucnost, která ani nemusí nastat.
Žárlivost nutí člověka žebrat, škemrat, prosit, nadávat, manipulovat s druhými bez možnosti plně se ovládat. Ztrácí vlastní sebeúctu.
Nezdravá fixace na druhého s nutkavou potřebou ho vlastnit omezuje zdravou lásku a vytváří nezdravý chtíč, který dokáže vše krásné ve vteřině zničit.
Žárlením druhému jasně říká, že mu nevěří, potažmo ani sobě.
Není schopen vidět realitu, ani pohled na aktuální dění očima druhého.
Postupem času mizí příjemná témata a konverzace se omezují na jedno jediné téma - důvody žárlení, které u žárlivého partnera neustále sílí a ochromují ho v dalším jednání.
Snaží se vytvořit stejnou závislost u druhého partnera a to stejné intenzity, jakou prožívá on sám.
Často se cítí méněcenný, frustrovaný, neustále v depresích a plný strachů. V takovém srdci již nezbývá mnoho prostoru pro skutečnou lásku.
Připravuje se o štěstí. Neboť člověk, který často žárlí, nebude nikdy opravdu šťastný.
Žárlivost také člověka nutí k neustálému přemýšlení, kalkulování, manipulaci a taktizování vůči druhému, což časem extrémně vyčerpává.
Dalším argumentem by mohl být tento pokus. Vyměňte si s nežárlivým partnerem své pozice a představte si, jak se cítí, když:
vnímá nerovnocenný vztah bez důvěry.
ztratil pocit vlastní vnitřní svobody a možnosti nezávisle se rozhodovat. Své jednání musí neustále podřizovat a omezovat potřebám druhého.
partner potřebuje dělat vše společně, neexistuje činnost, kterou by vykonával bez něj, což může vyvolat pocit zoufalství či bezmoci s potřebou utéct.
je partnerem neustálé vyslýchán mnoha dotazy na konkrétní detaily. V důsledku tohoto může razantně změnit svůj postoj a uzavřít se do sebe. Nakonec problémy odmítá řešit společně. Do společnosti jiných lidí začne chodit sám a následně vztah vyprchává.
partner pod neustálým osočováním a napadáním ze strany druhého vnímá, že je nevyhovující, že se musí změnit, že jeho chování je špatné, zlé a zraňující.
nakonec přehnaná a nežádoucí či jinak negativní pozornost ho donutí vztah ukončit a odejít.
manipulace a naschvály vyúsťují ve stále častější hádky, které se kumulují a podporují myšlenky na ukončení vztahu.
Dále se k zamyšlení nabízí ještě tyto otázky:
JAK MŮŽU MILOVAT ČLOVĚKA, KTERÝ MĚ CHCE VLASTNIT (stejně jako svůj dům, auto či psa)?
JAK U NĚJ MŮŽE KVÉST LÁSKA, KDYŽ JI ŽIVÍ PŘEDEVŠÍM STRACH?
Jak pomoci žárlivému partnerovi
Nedávat žárlivci to, co vyžaduje, ale jen to, co vy sami vnímáte jako součást zdravého vztahu by mělo být prvním krokem.
Pokud žárlivci dáte přesně tolik, kolik od vás požaduje, odsoudíte svůj život k trvalé nesvobodě a omezování. Žárlivec bude chtít stále více vaší pozornosti, více a více informací, slibů, gest z vaší strany, která se budou stále stupňovat a která se po čase stanou natolik vysilující, že vám seberou veškerou chuť a radost ze života. Budete neustále analyzovat své chování tak, aby se druhý necítil dotčený, jakkoli opomenutý či ublížený. Je důležité si uvědomit, že žárlivost vychází ze strachu, který je silnější než člověk, který jím trpí. Proto je v mnoha případech nutná odborná, ovšem dlouhodobá pomoc, která naučí dotyčného, aby své myšlení potažmo chování změnil, příp. upravil do přijatelných mezí. V mnoha případech, i přes veškerou snahu nedokážeme změnit partnera sami bez odborné pomoci, pokud vnitřně změnu odmítá.
Pokud se žárlivec bude stále dožadovat jednání, které druhého vyčerpává, nastanou dvě možnosti:
buď žárlivec získá, co chce a druhý začne omezovat sebe na úkor druhého (omezení vlastní svobody názorů, chování), což časem pravděpodobně povede k trvalé nespokojenosti,
nebo získá jen zlomek, který je pro druhého přijatelný, což následně povede ke třem možnostem:
buď sám zjistí, že takový vztah nechce a odejde sám,
druhý partner zjistí, že chce více od někoho jiného a odejde,
nebo se žárlivý partner přizpůsobí nastolenému jednání a naučí se žít s tím, co druhý dokáže a chce do vztahu dát.
Otázky, které by si měl položit každý žárlivý partner, by mohly znít např. takto:
Chci lepší vzájemnou komunikaci?
Chci více pozornosti?
Chci více společně stráveného času?
Chci větší respekt?
Chci více lásky a romantiky?
Chci více vzrušení?
Chci více sexu?
Důvody, které naleznete, je potřeba otevřeně a podrobně probrat s partnerem, který by vám měl pomoci tyto obtíže odstranit, ať už tím, že omezí kontakt s objektem vaší žárlivosti nebo vás více zapojí do svého jednání či názoru v dané věci.
Pravidla, která by měla být po vzájemné domluvě akceptována:
Partner má nárok na to být ve společnosti jiných lidí, jiných mužů i žen, protože partner není můj otrok a zaslouží si volnost, nikoli domácí vězení. Z vězení chce každý přirozeně co nejdříve utéct.
Partner má právo psát si s jinými lidmi, smát se s nimi, protože trvat na tom, že já jsem pro něj jediný důležitý člověk na celém světě, není jen nefér, pošetilé či sobecké, ale hlavně dlouhodobě neudržitelné. To, že se s někým zasměje, přeci ještě neznamená, že s ním musí strávit noc ve společném objetí. Vždyť já se taky směji s jinými lidmi, s přáteli a neznamená to, že svého partnera nemiluji nebo jsem mu nevěrný/nevěrná.
To, jak nám partner projevuje svou lásku, je jeho způsob, který je pro něj přirozený a který jemu vyhovuje. Pokud ho budeme nutit dávat víc než je mu příjemné nebo častěji než je mu příjemné, odejde. Náš partner, stejně jako my, může do našeho vztahu dávat tolik, kolik sám uzná za vhodné. Na nás je, zda to tak chceme či nikoli. Ale pokud nám to vadí, je potřeba udělat změnu zejména u sebe, nikoli u druhého. V praxi to znamená buď se partnerovi přizpůsobit, nebo si najít jiného, sobě podobně naladěného (pokud se nám partner nechce přizpůsobit).
Pokud k nevěře nedošlo, ale druhý partner již podnikl kroky k jejímu uskutečnění (např. podal si inzerát na seznamce, chodí často a pravidelně sám s přáteli za zábavou), je více než potřeba uskutečnit otevřený rozhovor, kde je žádoucí sdělit všechny své pocity i obavy. Partner buď pochopí a přizpůsobí se, nebo bude pokračovat dál bez ohledu na vyřčené pocity či obavy. Dále už závisí na druhém, zda si takové chování nechá líbit, začne žárlit nebo si najde jiného partnera, který si ho bude vážit více.
Pohodlnost v tomto případě není na místě. Buď se změním, nebo o partnera přijdu. Není nic mezitím.
Jak se zbavit žárlivosti
První krok je určit příčiny žárlivosti, zda se jedná o naučený vzorec od rodičů, předchozí zkušenost, nízkou sebedůvěru v sebe sama atd. Druhý krok vychází z prvního a pracuje s vlastní příčinou žárlivosti:
Pokud je příčina v nízké sebedůvěře, je potřeba začít věnovat čas zdravému navyšování vlastního sebevědomí, ať už za pomoci třetí strany (rodiny, přátel, specialisty) či vlastní snahou, ale vždy způsobem, jehož cílem by mělo být cítit se přirozeně, uvolněně a s druhým partnerem rovnocenně, nikoli povýšeně! Rozhodujícími negativními pocity jsou méněcennost a vlastní nedostatečnost. Pokud nevěříte sami sobě, nedokážete pak plně věřit i druhému a jste odsouzeni žít celý život ve strachu v jakémkoli vztahu. Cílem by tedy mělo být, že "jsem pro partnera dobrý takový jaký jsem, stejně jako je on dobrý pro mne."
Pokud je příčina v předchozí negativní zkušenosti zapříčiněné druhým partnerem, nejlepší cestou je odpustit. Pokud tento krok nelze, vztah má velmi nízkou pravděpodobnost dalšího trvání. Hrozí velké riziko rozchodu právě kvůli nedůvěře. Zde se opět nabízí pomoc ze strany zkušených specialistů.
Pokud je příčina ve zkušenosti, kdy nevěra byla způsobena samotným žárlivcem v jeho minulosti, je důležité odpustit sobě své předchozí jednání a přijmout myšlenku, že "existují lidé, kteří svému partnerovi věří a chtějí věřit a že to může být právě ten partner, kterého máme právě vedle sebe.
Pokud je příčina v naučeném vzorci od blízkých (rodiny, přátel), pak je potřeba otevřít se novému myšlení a zapracovat na myšlence, že trvalý vztah si lze udržet i bez tohoto typu chování (strach o druhého, časté SMS, volání, emaily, příliš časté dárky, přehnaná pozornost) a učit se jiný žádoucí přístup, např. i za pomoci svého partnera, co bude vyhovovat také jemu. Je důležité přehodnotit postoje k lidem: "pokud každý muž je záletník a každá žena koketa", je důležité změnit vlastní postoj, nikoli druhé. Cílem by mělo být, že "ne každý člověk chce být svému partnerovi nevěrný."
Pozn.: Strach z budoucí nevěry může mnoho lidí vést k výběru "hodného" partnera, který svým jednáním nedokáže ublížit nikomu. Ovšem u takto vybraného partnera obvykle druhý necítí lásku, jen náklonost, chybí pravá láska, zamilovanost. Tento typ vztahu lze nazvat i láska z rozumu (lépe řečeno ze strachu) a jeho budoucnost je velmi nejistá.
Stoprocentní zárukou zbavení se žárlivosti je nelpět na partnerovi. Tím se zbavíte žárlivosti navždy. Lpění na něčem vytváří závislost, která postupnou kumulací získá na velikosti a neovladatelnosti. Až když je pozdě si člověk uvědomí, že cesta zpět je v nedohlednu a své chování již nedokáže ovládat. Je v zajetí sebe samého. K odstranění závislosti je potřeba přistoupit zodpovědně a s velkou dávkou trpělivosti.
Kvalitním nástrojem, jak se žárlivost zbavit je např. metoda přirozeného fungování těla, koučování či meditační techniky.
Všeobecné omyly
Žárlivec se vždy mylně domnívá, že příčinou jeho žárlivého chování je to, co mu způsobuje jeho partner. Je tedy nahněvaný na něj, že kvůli němu se musí chovat tak, jak se mu nelíbí. Opak je pravdou, a tu si chce málokdo přiznat. Žárlivé sklony nejsou vinou partnera, ale nás samých. Je to problém uvnitř, nikoli vně. Proto se změnou je nutno nejprve začít u sebe, teprve pak až u druhého. Jinak je vztah uvězněn v trvalých limitech a omezování, kvůli nesplnitelným očekáváním.
Očekávání ze strany žárlivého partnera je velmi důležitou součástí celého problému. Svou lásku a její projevy vnímá žárlivec jako jediné správné a stejné očekává i od druhého, bez ohledu na to, kolik je druhému opravdu příjemné. Potřeby druhého jsou takto jednostranným očekáváním potřeny, nevnímány, následně nepochopeny a vyčítány.
Žárlivý partner téměř vždy vidí příčiny jednání druhého partnera svýma očima, vytváří si na ně své názory na základě nastavení svého subjektivního myšlení. Jaké rozčarování pak přijde, když zjistí, že svět není jednobarevný, ale v barvách duhy a že druhý partner vnímá situace zcela odlišně, bez jakýchkoli příčin k obavám či smyšleným výčitkám.