Život nemá zpátečku

Pátý stupeň vědomí – Vědomí poslání
Co tedy znamená být na pátém stupni doma?
Znamená to především to, že člověk naprosto ustoupí od svého chtění.
Lépe řečeno: svého osobního chtění, ne chtění jako takového.
Vůle je nyní naprosto propůjčena do služeb toho, co se ve mně a skrze mě chce projevit, přijít na svět.
Obecně dělám to, co dělám, protože se k tomu cítím vyzván a pohnut vyšší silou. Sloužím.
Může to obnášet tvrdou práci, ale to je člověku jedno.
….
U mise člověka samozřejmě napadá slovo misionář.
Mise na pátém stupni ale nedává vzniknout misionářům, ti patří bez výjimky na druhý stupeň.
K misionáři sice výzva přichází z pátého stupně, takže ji nevnímá jako vlastní chtění, ale jako poslání, ale interpretuje ji v kontextu druhého stupně, protože tam je jeho vědomí doma.
A říká mu, že jeho pohled na svět je správný a pohled ostatních tím pádem špatný.
A tak se cítí být povolán k tomu, aby ostatní obrátil, nebo dokonce spasil svět – ať už slovy, či zbraněmi.
Zde vidíme, že vědomí poslání může být nebezpečné.
Vezměme si jako příklad nejprominentnější – Adolfa Hitlera.
Ten bezesporu pociťoval velké poslaní. Cítil se prozřetelností vyvolený k tomu, aby německý národ přivedl k jeho pravému poslání a spasil tak svět od zamoření kapitalismem a bolševismem.
….
Skutečně vedl asketický život a není důvod pochybovat o tom, že mu nešlo o osobní moc, ale o velkou misi, které se za současného vzdání se osobních ambicí nepokrytě – a stejně tak bezohledně – dal k dispozici.
Co tedy odlišuje misi hitlerovského typu od vědomí pátého stupně?
Mise se stává nebezpečnou, jakmile se z ní stane idea, nebo přesněji řečeno ideál.
Ideál patří, tak jako ideologie a idealismus, na druhý stupeň.
Hitler byl a málokdo je ochotný to uznat, zářným idealistou.
Ideje a ideály jsou vždy dílčí, vždy jsou svázány s určitým místem.
Dokud si toho je člověk vědom, jsou prospěšné, jsou to prostě ideje, myšlenky.
Ať už jsou dobré, nebo špatné – na tom v podstatě nezáleží, ženou člověka kupředu.
Coby ideál si však idea nárokuje status čehosi mimořádného, co má všeobecnou platnost a je „správné“ pro Celek a pro všechny.
Pak začne být destruktivní.
Když byla válka prohraná, řekl údajně Hitler: Německý národ si to nezasloužil jinak. Selhal, zklamal mě.
Německý národ – byla to pro něj vždy jakási myšlenka, nikdy to nebylo nic reálného.
Hitler sloužil, ale nikoliv lidem, nýbrž své vlastní ideji, svému vlastnímu ideálu.
A od národa požadoval, aby se tomuto ideálu upsal a obětoval se stejně jako on.
Co nám pomůže se tohoto nebezpečí vyvarovat?
Reakce vědomí třetího stupně by byla: hlavně už nikoho a nic nenechat příliš vyrůst.
V konečném důsledku vede tento postoj ke kultuře nedůvěry a kontroly, k rovnostářství a zadušení růstu.
Problémem není velké a velikost samy o sobě, problémem je kontext, který dopustí, aby se staly totalitní.
Otázka by tedy měla znít: Co nám zabrání či nás ochrání před tím, abychom se nestali totalitními, následujeme-li volání Celku a sloužíme?
Této otázce se musí postavit každý celostní přístup.
Vědomí pátého stupně musí být vždy spojeno s vědomím čtvrtého stupně (srdce, láska, dospělost…), protože jedině díky tomu se se vyhne pokušení stavět se nad ostatní a považovat se za všeobecně platné.
Ne náhodou považujeme srdce za něco, co nás zlidšťuje.
Je to srdce, co dělá náš život lidským a hodným žití a je to srdce, co nás chrání před tím, abychom se povyšovali a stali nelidskými.
Proto musí mysl zůstat ve spojení se srdcem, a proto je čtvrtý stupeň v mnoha ohledech důležitější, než pátý.
Jakmile se zabydlíme na čtvrtém stupni, přijde pátý tak jako tak, sám od sebe.
Pokud se ale příliš natahujeme po pátém stupni a jeho jasnosti a vědění, podlehneme lehce pokušení toho zneužít – začneme to prohlašovat za něco osobního a považovat se za vyvolené.
Misi na pátém stupni totiž dělám jen kvůli sobě.
Vyzývá mě, abych ve službách Celku byl tím a dělal to, proč jsem tady.
Co to je, mohu zjistit jedině tehdy, když následuji Celek a nechám jej skrze sebe působit.
Tím, co dělám, účastním se stvoření, jehož jsem maličkým aspektem.
…..
Proto často slyšíme o umělcích, kterým chybí vnitřní rovnováha, trpí obrovskými psychickými problémy, nebo jsou či byli v osobním styku nepříjemní, až protivní.
Do pátého stupně nedorostli, byli jím jen při své umělecké činnosti částečně uchváceni.
Může to vyvolat otevření vědomí, které člověka vyzývá k vnitřnímu růstu – to by byl následný krok.
Pokud ale namísto toho začne být člověk domýšlivý, zničí ho to, protože vědomí „Já“ je příliš malé a příliš omezené, než aby uneslo sílu pátého stupně.
Buď člověk vyroste, nebo se tyto dveře pokouší opět zavřít, anebo se zblázní.
……
Z knihy Život nemá zpátečku od Wilfrieda Nellese (zkráceno)
https://martinvachuska.cz/