Všichni jsme ztratili někoho blízkého. Ten odchod bolí, jako by se zastavil čas a bolest nikdy neměla zmizet. Někdo se v zármutku uzavře a nemůže uniknout.
Ale často, když truchlíme, pláčeme vlastně sami nad sebou.
Dnes vám povím příběh o tom, proč se v bolesti nesmíme ztratit. Proč je třeba plakat, ale pak i vstát.
Neumírejte se svými mrtvými. Poslouchejte srdcem:
Když pláčete pro milované, pláčete pro sebe. Protože tu už nejsou, chybí vám jejich hlas, objetí, přítomnost. Bojíte se, že to bez nich nezvládnete.
Když zemřel můj táta, zhroutil se mi svět. Ten, co mě učil, pomáhal, miloval – náhle odešel. Všechno bolelo. Chtěla jsem ho zpátky.
Pak přišla máma a řekla: „Pláčeš pro sebe, ne pro tátu. Už netrpí, je v míru. Ty cítíš prázdnotu, protože už s ním nebudou nové chvíle. Ale ty musíš jít dál.“
Tehdy jsem pochopila.
Nebrečíme nad jejich osudem, ale nad svou samotou. Nad neřeknutými slovy, ztracenými objetími, nad tím, co zůstalo nedokončené.
Je v pořádku plakat, rozpadnout se. Ale nesmíme tam zůstat navždy.
Neumírejte s nimi. Truchlete, ale nevzdávejte se života. Mějte je v mysli, ale žijte dál.
Protože pokud vás milovali, nechtějí vidět vaši zkázu. Chtějí vaši radost, váš život.
Tak s nimi neumírejte. Uctěte je tím, že budete žít naplno. Se silou, s láskou, s nadějí v každý nový den.
Zdroj: internet
PeopleSTAR (0 hodnocení)