Archetyp zvířete- návrat k pocitu propojenosti?-Jan Bily

V nedávno proběhlém semináři „Archetypálních rodinných konstelací“ jsem se několikrát setkal s docela zajímavým omylem. Jednalo se o nepochopení jednoho ze základních archetypů – nebo spíš skupiny archetypů – se kterým jsme poměrně často konfrontováni. Proto jsem se rozhodl na základě toho, co se v semináři ukazovalo, napsat tento článek o „zvířeti v nás“.
Podle Artha Wittemanna (v českém překladu vyšla například jeho kniha „Architektura vnitřního světa člověka“) se naše vnitřní hlasy rozdělují do pěti „kontinentů“, které jsou podobné pěti hlavním vnitřním archetypům: Muž – Žena – Dítě – Zvíře – Bůh (popřípadě Bohyně). S těmi prvními třemi je již docela obvyklé konstelačně a terapeuticky pracovat. Poslední z pěti archetypů, Bůh, představuje vnitřní spiritualitu člověka a s ní spojené vnitřní hlasy (například „Guru“ či „Kněz“). Jak je to ale s archetypem Zvířete?
Necháme-li si klienta v konstelacích vybrat někoho za archetyp Zvířete, ukazuje se u zástupce zajímavá diskrepance mezi tím, co si o Zvířeti myslí a tím, co skutečně cítí (pokud si to ovšem přizná). Na té první úrovni má Zvíře velkou blízkost k Dítěti – je hravé, potřebuje pohyb a skotačí, v jistém smyslu je i milé. Jdeme-li ovšem hlouběji, narazíme na jistou naštvanost, zarputilost, někdy i zuřivost a frustraci. Každopádně není Zvíře někdo, kdo by chtěl spolupracovat. Většinou se drží opodál a někdy je i vysloveně nepřátelské.
Domnívám se, že je to tím, že tento archetyp je staletí, možná i tisíciletí systematicky ze strany společnosti potlačován. A jako vše, co potlačujeme, čemu nedáváme místo – ať už ve vnějším světě nebo v naší psýché – se tento archetyp obrací proti nám. Nicméně je v nás, a možná že je to i jeden z prapůvodních archetypů, pra-vzorů, které spoluvytvářejí naši životní energii. Právě skrze archetyp divokého a nespoutaného Zvířete jsme spojeni s Matkou přírodou a s celým jejím ekosystémem. A protože toto spojení již necítíme, ničíme, čeho se dotkneme. Od pralesů a původní pestrosti vegetace, přes rozmanitost druhů, degradaci našich užitkových zvířat na pouhé spotřební objekty, až po půdu, oceány a klima.
Archetyp Zvířete ovšem není k pochopení jen skrze divokého jelena, neprojevuje se v „chudákovi“ ledním medvědu, plovoucím na pomalu tající kře, nenajdeme ho pouze v oněch šamanských silových zvířatech jako jimi jsou šakal, bizon, želva, jestřáb, albatros či mnoho dalších. To vše, jakkoliv nám to pomáhá se dostat k některým aspektům naší (animální) síly, spadá stále ještě do kategorie idealizovaných a pod naši kontrolu spadajících obrazů.
Nesmíme zapomenout, že tu animální a nekontrolovatelnou sílu představují především tvorové, kteří se stále ještě úspěšně brání pohlcení a „ochočení“ lidskou kulturou. Například klíště. Nebo také pavouci, stonožky, komáři, červi…, vlastně vše, co nás ohrožuje a co nás nakonec možná sežere. O Přírodě se totiž dá říci totéž, co o Bohu – opravdu to není milý fousatý dědeček, ale zemětřesení.
Potlačený archetyp Zvířete se projevuje v periodicky vypukávajícím násilí, ve válečných zvěrstvech (jak již sugeruje to slovo samé), v amok-střelcích, kteří bez varování vystřílí celou třídu. A také v panickém strachu z nákazy, z infekce a v konečném kroku i ze smrti. Zvířata se smrti sice vyhýbají, ale celoživotním strachem z ní netrpí. Nás odstřižených od Zvířete, konečnost života děsí. Čím více se ovšem od něho vzdalujeme, tím víc si nás bere zpět, byť skrze klikaté a temné stezky.
Zdá se ovšem, že naši vzdělanější souputníci, inteligence, novináři, politici, právníci, věda i celá klasická medicína – prostě ti, kteří tvoří panující narativ současné společnosti, o setkání se svým Zvířetem nemají zájem. Spíše naopak, vesele budujeme další a další omezení pro vše, co je divoké, nekorektní, co nepasuje do našich představ o bezpečném a (námi) kontrolovaném světě. Stále víc trháme ono vlákno, které nás pojí se sice nebezpečným a v konečné instanci smrtelným Všehomírem, a tím i s všemi temnými a děsivými aspekty naší duše. Jenomže za našimi hranicemi to už vře a žádná moc, žádná cenzura toho, co nesmí být, žádné sliby politiků, že bude lépe a žádná technologie nás před vpádem Zvířete do našeho světa neochrání. Držme si klobouky, bude to fičák.