Co ke štěstí potřebuje finský muž

Arto Paasilinna vytvořil specifickou formu pikareskního románu s magickými prvky. Od poloviny 70. let s ní zaznamenává úspěchy u finských čtenářů i za hranicemi. V tomto jeho patrně nejrealističtějším románu se sice magických prvků nedočkáme, satiry a neuvěřitelných zvratů a shod okolností však ano.
Finská literatura se vyznačuje velmi silnou realistickou tradicí. Z ní hned od počátku své tvorby výrazně vybočil Arto Paasilinna (nar. 1942), který vytvořil specifickou formu pikareskního románu s magickými prvky. Od poloviny 70. let s ní zaznamenává značné úspěchy nejen u finských čtenářů, ale i za hranicemi: jeho 35 románů bylo přeloženo už do více než 30 jazyků, zvlášť populární je třeba v Itálii a ve Francii.
Zatímco čtenáři mají o kvalitě knih jasno, literární kritika se shodnout nemůže. Většina finských recenzentů bere Paasilinnu jen jako zručného řemeslníka, jemuž prý nelze upřít humoristický talent a bujnou fantazii, ale o nějaké velké literární kvalitě se mluvit nedá. Zejména zahraniční kritici jej však považují za originálního smějícího se evropského filozofa a domnívají se, že je pokračovatelem žánru starořecké menippské satiry – směsi vážné prózy a poezie s fantazií, humorem a ironií. Paasilinna až na výjimky (Stará dáma vaří jed) píše o mužích středního věku, kteří se více či méně úspěšně snaží najít své místo na slunci. K jeho hlavním tématům patří kritika tempa naší doby, odcizeného vztahu k přírodě, ovšem i vážné otázky jako sebevražda či svoboda jednotlivce nastoluje s velkou nadsázkou, sám používá termín „satirická hyperbola“.
Před nedávnem u nás vyšla již desátá kniha s typickou obálkou Jiřího Slívy – Štastný muž. Paasilinnova díla česky ale nevycházejí v chronologickém pořadí a tento román má v jeho tvorbě pořadové číslo 2, protože vznikl už v roce 1976, tedy jen rok po průlomovém Zajícově roku (č. 2005). Magických motivů se v tomto jeho patrně nejrealističtějším románu nedočkáme, satiry a neuvěřitelných zvratů a shod okolností ano. Hlavním hrdinou je pochopitelně muž: stavební inženýr Jaatinen je férový chlap, který se vzepře místním poměrům v malé obci, kam přijel stavět most a kde je pro svou svobodomyslnost trnem v oku místní honoraci. Ona svobodomyslnost spočívá mimo jiné v tom, že místo autem, jak by se na řádného inženýra slušelo, jezdí na kole a skvěle vychází se stavebními dělníky, s nimiž jedná jako rovný s rovnými. A k tomu se v osobním životě pouští do realizace nesplněného snu patrně mnoha mužů – spokojeného partnerského života hned se dvěma ženami najednou!
Román lze chápat jako otevřenou politickou satiru: popis poměrů v obci, kdy jedna ruka druhou myje a každému z místních představitelů jde hlavně o vlastní prospěch, je i po tolika letech od svého vzniku neuvěřitelně aktuální, a to i při pohledu do současné české politiky. Akseli Jaatinen brzy pochopí, že s férovostí daleko nedojde, a pustí se do otevřeného boje proti místní smetánce. Své protivníky likviduje jednoho za druhým jejich vlastními zbraněmi – manipulací, pletichařením a vydíráním, zároveň s tím však ještě stihne budovat také vlastní prosperující podnik.
Letos ve Finsku vyšla Paasilinnovi k sedmdesátinám biografie nazvaná příznačně Šťastný muž. Na základě rozhovorů s nakladatelskými redaktory, přáteli a příbuznými i samotným spisovatelem ji napsal novinář Jouni K. Kemppainen. Přestože se jedná o dílo na objednávku Paasilinnova syna, není to čirá oslava autora. Paasilinna je zde sice zobrazen jako charismatický, pilný a úspěšný spisovatel, ale také jako sebestředný člověk, často ovládaný alkoholem. Sázku z konce 60. let, že se stane nejbohatším mužem z rodiny, přesto nad svými třemi píšícími bratry s přehledem vyhrál.
V roce 2009 Arto Paasilinna prodělal mozkovou mrtvici, částečně ztratil paměť (paradoxem je, že toto téma několik let před tím s gustem zpracoval v knize Krátká paměť pana rady) a od té doby je v péči léčebny pro dlouhodobě nemocné. Už už se zdálo, že pětatřicátým románem se jeho dílo uzavřelo, ale zpráva z letošního dubna říká, že se začíná cítit lépe a prý uvažuje o další knize. Uvidíme.

© Lenka Fárová – 7. 9. 2012