Moc peněz a zásahy shůry

Kari Hotakainen (nar. 1957) patří v současnosti k nejvýznamnějším představitelům finské literární scény. Jeho dílo zahrnuje kromě prózy také divadelní a rozhlasové hry (Český rozhlas Vltava nedávno uvedl jeho hru Oštěpař), knihy pro děti i poezii a autor za ně pravidelně získává nominace na nejrůznější literární ocenění, z nichž řadu také proměňuje.
Kari Hotakainen (nar. 1957) patří v současnosti k nejvýznamnějším představitelům finské literární scény. Jeho dílo zahrnuje kromě prózy také divadelní a rozhlasové hry (Český rozhlas Vltava nedávno uvedl jeho hru Oštěpař), knihy pro děti i poezii a autor za ně pravidelně získává nominace na nejrůznější literární ocenění, z nichž řadu také proměňuje. V tomto ohledu byl nejúspěšnějším Hotakainenovým počinem román Na domácí frontě (česky v roce 2006), za který v roce 2002 získal hlavní finskou literární cenu Finlandia a o dva roky později i Cenu Severské rady za literaturu.
Autorův zatím poslední román, Slovo Boží (finsky 2011), tematicky volně navazuje na jeho předchozí knihu, která předloni česky vyšla pod názvem Role člověka . I zde hrají hlavní úlohu peníze. Ovšem zatímco v Roli člověka mapoval Hotakainen osudy drobné živnostnice a její rodiny a nejvyšší sumou, o niž se jednalo, bylo 7000 euro, ocitáme se nyní ve světě, v němž se točí miliony. Banky fúzují, sumy se přelévají z účtu na účet, ale i za tím vším jsou jen lidé. Třeba hlavní hrdina, investiční bankéř Jukka Hopeaniemi, který se poprvé v životě nechal přesvědčit k živému vystoupení v televizním pořadu. Jenže výbuch islandské sopky znemožnil leteckou dopravu, a tak musí dlouhou cestu z dovolené v Laponsku do televizního studia v hlavním městě neplánovaně podniknout autem. Na dlouhé cestě je snadné mlčet a ponořit se do sebe. Hopeaniemi má tedy na úvahy času víc než dost. A tak se dívá do tmy a uvažuje. O moci peněz, síle trhu, o vlivu médií, zejména televize, a především o proměně světa byznysu za posledních zhruba třicet let.
Slova plynou jako potůček
Kromě hlavního hrdiny v románu vystupuje jen několik vedlejších postav: protihráčem mu je původně otcův řidič Armas, dále pak řidičova dcera, která propadla hazardním hrám, ambiciózní televizní moderátorka či náhodný stopař. Z kazet (a vlastně ze záhrobí) promlouvá i Jukkův zesnulý otec, řečený Starouš, který podnikal ještě v dobách, kdy byl finským prezidentem Urho Kekkonen a svět byl velmi „přehledný“, protože nejbližším a zdaleka největším obchodním partnerem Finska byl Sovětský svaz. Na kazety otec synovi nahrál jakýsi svůj otevřený odkaz a jeho prostřednictvím se Hotakainen ohlíží i do minulosti, ale hlavně trefně analyzuje současnost, v níž jde o peníze až v první řadě, protože se „peníze nudí, jestliže se jim ustavičně nevymýšlí, co mají dělat.“
Hudba a ticho
Hlavní devizou autora je jako vždy jazyk: rytmizovaný, přesný ve výrazu a se špetkou ironického humoru. A velkou roli hraje u Hotakainena již tradičně také fascinace auty a hudbou: „Píseň je strom, k němuž posluchač přichází jako datel a vytesá do něj vlastní otvor. Poté se strom rozezní životem tisíců datlů, dokud nepadne a nestane se mrtvou kládou, klasikem.“ V Hotakainenově lese tentokrát rostou zejména skladby Boba Dylana, Lucindy Williams a Jussiho Björlinga. CD přiloženo není, ale zkuste si je ke knize pustit. Třeba najdete odpověď na otázku, zda bude existovat život i po televizi.

© Lenka Fárová – 15. 1. 2013