Hodně smíchu, troška pláče

„Pláč a smích jsou si blízko a já bych si přála, aby se lidé při čtení mých knih hodně nasmáli a trošku si třeba i poplakali,“ říká v rozhovoru finská spisovatelka a novinářka Minna Lindgren. Autorka v trilogii Babičky s nadhledem popisuje druhdy poklidný život tří devadesátiletých obyvatelek jednoho domova důchodců, který naruší znepokojivé události.
Finská spisovatelka a novinářka Minna Lindgren (*1963) zaujala v poslední době trilogií Babičky, jejíž první dva díly vyšly v překladu Vladimíra Piskoře v nakladatelství xyz pod názvem Babičky: Mrtvý kuchař (2015) a Babičky: Na útěku (2016). Autorka v nich s nadhledem popisuje druhdy poklidný život tří devadesátiletých obyvatelek jednoho domova důchodců, který naruší znepokojivé události. Do Prahy Minna Lindgren přijela na besedu se čtenáři v rámci kampaně #ReadNordic, která je v dubnu věnována humoru v literatuře.
iLiteratura: V trilogii Babičky popisujete problémy spojené se stárnutím a další závažné otázky poměrně zábavným způsobem. Myslíte si, že pomocí humoru je snadnější lidi přimět, aby o těchto věcech začali přemýšlet?
Minna Lindgren: Ano, rozhodně. Humor čtenáře naladí tak, že přijme lépe i závažnější témata. Pláč a smích jsou si blízko a já bych si přála, aby se lidé při čtení mých knih hodně nasmáli a trošku si třeba i poplakali.
iLiteratura: Četla jsem článek, který jste v roce 2008 napsala o umírání svého otce a o tom, jak je v dnešní společnosti těžké umřít důstojně a podle svého. Je situace v tomto ohledu ve Finsku skutečně tak neutěšená, nebo se v posledních letech poměry už trochu zlepšily?
Minna Lindgren: Můj tchán zemřel letos v březnu a bohužel jsem musela být svědkem toho, že se situace příliš nezměnila. Ale pomalu se to přece jen vyvíjí: mluví se o tom, došlo k nějakým konkrétním změnám, lékaři „sešlost věkem“ znovu zařadili na seznam možných příčin úmrtí, ze kterého ji v v 70. letech odstranili. O právech starých lidí na paliativní péči, o setkání se smrtí i institutu předem vysloveného přání se intenzivně diskutuje, ale v praxi se věci mění jen velmi pomalu.
iLiteratura: Jedním z hlavních témat trilogie je, jak málo děti, vnoučata či pravnoučata vědí o svých starších příbuzných. Jde s tím něco udělat? Existuje ještě vůbec cesta zpátky?
Minna Lindgren: Vždycky se dá něco dělat. Dá se například napsat trilogie, kterou teď stále více čtou studenti na gymnáziích. Do připravovaného studijního plánu pro gymnázia bude zařazen kurz dobrovolné charitativní práce a studenti jej budou moct absolvovat prací se seniory, imigranty nebo zdravotně postiženými. Nesetkala jsem se zatím s tím, že by mladého člověka práce se seniory nebavila, je potřeba jen překonat prvotní ostych. Loni na podzim se v Helsinkách otevřel dům s pečovatelskou službou, který nabídl levné bydlení studentům s podmínkou, že dva dny v týdnu dobrovolně odpracují ve prospěch jim přiděleného seniora. Žádostí ze strany studentů přišla spousta a projekt funguje skvěle.
iLiteratura: Na druhou stranu tam, kde nejbližší rodina ani další příbuzní hrdinkám knihy nepomohou, přispěchají na pomoc přátelé.
Minna Lindgren: Přátelství je jedno z hlavních témat celé série. Bez dalších lidí a schopnosti neustále navazovat nové vztahy se nám nedaří dobře. Jak stárneme, nabývají přátelské vztahy na důležitosti. Už není možné z domova prchnout, třeba do práce.
iLiteratura: Domov důchodců Podzimní háj obývá velmi pestrá galerie postav. Měla jste pro ně nějaké reálné vzory?
Minna Lindgren: Pro některé ano, ovšem spíše v tom smyslu, že jsem si testovala, jestli člověk, kterému je přes devadesát, může konat, mluvit a myslet tak, jak jsem to napsala. Irma Lännenleimuová má hodně vlastností mojí maminky, jejímž jediným plánovaným dítětem (pátým a posledním) jsem já. Postavu Anny-Liisy Petäjäové zase hodně ovlivnil můj tatínek, profesor lingvistiky, který nám doma rád dlouze přednášel v podstatě na jakékoliv téma.
iLiteratura: Která ze tří hlavních hrdinek je vám nejbližší: Siiri, Irma, nebo Anna-Liisa?
Minna Lindgren: To se nedá říct! Siiri je vypravěčka, jejím pohledem události sledujeme a v ní je taky nejvíce ze mě samotné, takže ta je mi pochopitelně blízká. Ale Siiri a já milujeme Irmu i Annu-Liisu, i když jsou obě někdy dost nesnesitelné. Tohle je přece bohatství života, že můžeme být s nejrůznějšími lidmi.
iLiteratura: Na přebalu českého vydání knihy stojí: „finská variace na slečnu Marplovou“. V trilogii se několikrát odkazuje na Hercula Poirota. Byla Agatha Christie opravdu jedním z vašich inspiračních zdrojů?
Minna Lindgren: Agatha Christie mým vzorem ve skutečnosti nebyla, ta věta se zřejmě zrodila v počítači nějakého člověka z marketingového oddělení a myslím si, že je zavádějící. Moje knížky nejsou detektivky v tom smyslu, že by uspokojily očekávání čtenářů detektivních příběhů. Agathu Christie jsem sama četla velmi málo, ale viděla jsem televizní seriály se slečnou Marplovou i Herculem Poirotem.
iLiteratura: Kterého z těchto dvou slavných vyšetřovatelů máte raději: slečnu Marplovou, nebo Poirota?
Minna Lindgren: Mám ráda Hercula, stejně jako mnoho dalších diváků, a to zejména díky jeho představiteli, herci Davidu Suchetovi. Znám mnoho devadesátníků, kteří tuto postavu přímo zbožňují, proto se dostala i do mých knížek.
iLiteratura: Hlavní hrdinky, zvlášť Siiri, rády jezdí tramvají po Helsinkách a komentují budovy, kolem nichž projíždějí. Knihy v tomto ohledu fungují téměř jako průvodce po helsinské architektuře. Kde se tento Siirin koníček vzal? Zajímá architektura i vás?
Minna Lindgren: Velmi se o architekturu zajímám a i do Prahy se proto těším, mimo jiné na krásné secesní stavby, jako je vaše koncertní síň (Obecní dům – pozn. red.). Koníček pro Siiri jsem si vypůjčila od své babičky, kterou v deseti letech v Helsinkách přejela tramvaj. Museli jí poté amputovat pravou nohu nad kolenem. V 60. a 70. letech, kdy jsem s ní trávila hodně času, měla těžkou protézu, se kterou se mohla pohybovat jen velmi obtížně. Podobně jako Siiri byla i moje babička čiperná a zvídavá osoba, která chtěla trávit čas s námi vnoučaty, a proto nás brávala na vyjížďky tramvají. Jezdili jsme po městě sem a tam a babička nám vykládala o okolních budovách, o jejich historii, architektech, architektonických směrech a podobně. I proto jsem tramvaj považovala za skoro stejně báječné zařízení, jako jsou atrakce v lunaparku. Naštěstí máte v Praze také skvělé tramvajové tratě!
iLiteratura: Trilogie Babičky slaví úspěchy ve Finsku i v zahraničí. Čím to podle vás je? Pro koho jste ji vlastně psala: pro starší čtenáře, aby byli aktivní, pro mladší, aby si uvědomili, že taky jednou budou staří, nebo pro všechny?
Minna Lindgren: Nemyslela jsem na žádnou konkrétní cílovou skupinu. Vlastně mě překvapilo, že knihy čte poměrně hodně starých lidí. Asi jsem si říkala, že je to spíše knížka o stáří, ale pro ty, kteří ještě nezestárli. Těší mě nicméně, že ji četlo a čte hodně starších lidí a že se u toho smějí. Pokud vím, tak mému nejstaršímu čtenáři bylo už 101 let.
iLiteratura: Kromě beletrie píšete také naučné knihy a články o klasické hudbě. Jakou finskou hudbu byste doporučila svým českým čtenářům?
Minna Lindgren: Samozřejmě Jeana Sibelia. On jediný se může srovnávat s vaší silnou trojkou – Smetanou, Dvořákem a Janáčkem, kteří jsou pro mě všichni zásadní. Pokud by se vám Sibeliova hudba zdála cizí, doporučuji začít jeho houslovým koncertem. Je to nejlepší skladba na světě a to není jen můj názor, je to objektivní skutečnost.

© Lenka Fárová – 27. 4. 2016