Jak se křtí hvězdy

V půli srpna, když padají hvězdy, seděli spolu v noci u ohně tatínek s malou dcerkou. Tatínek zíral do ohně a přemítal o běhu světa, ale dcerka pozorovala padající hvězdy a občasnou jiskru, která se vznesla z ohně k obloze.
Článek
Holčička u toho byla nezvykle potichu, až si tatínek pomyslel, že možná usnula.
„Proč se říká hvězdám hvězdy?“ zeptala se.
„To nevím, prostě to tak je.“
„Ale co znamená hvězda? Kdo ji tak pojmenoval?“
„To nikdo neví. Vždycky se jim říkalo hvězdy. Znamená prostě hvězda a nic víc,“ odpověděl táta.
„A můžu i já něco pojmenovat?“
„Můžeš, jen jestli se to chytne, to já nevím. Pro většinu věcí už nějaké slovo existuje. To by ho museli lidé začít používat navíc, a to staré pak zapomenout.“
„A když nějaké vymyslím, budeš ho používat?“ pokračovala dcerka.
„To víš.“
Chvíli bylo zase ticho.
„Co jsou vlastně hvězdy?“ načala holčička hovor znovu.
„Proč se ptáš? Možná jsou to ohníčky jako je ten náš, jen na obloze.“
„Protože pro ně chci vymyslet dobré jméno. Mohli by to být pálíci!“
„Pálíci?“„No jako že pálí, protože hoří.“ „Možná.“
„Budeš jim tak říkat? „Komu?“ „Hvězdám.“ „To víš.“ „I před ostatníma?“
„Před ostatníma?“ A pak už bylo ticho.

Jisté zimní noci, o něco později, seděl kterýsi dobře placený a zajištěný indoevropeista u krbu, na klíně vnučku, a společně zírali do ohně. Vnučka byla zticha, neb dobře věděla, že jakmile promluví, spustí stařík přednášku o některém z těch mrtvých a divných jazyků, kterých byly plné všechny zaprášené knihy lemující stěny a schodiště.

Ale stařík to stejně nevydržel. Vůbec to nechápal – copak vážně žádné z dětí nevidí, jak je to všechno strašně zajímavé? Každé slovo jako nekonečný příběh? Časostroj? Potomek něčí představy, galaxie synapsí, která se rozsvěcí stejně nám jako někomu jinému před tisíci lety?
„Ára,“ řekl děda. „Co?“
„Ohniště se řekne latinsky ára. To souvisí s aridus, suchý. A s área, prostor, původně tedy žďár, tedy vypálená plocha. A to zas souvisí jednou zemí daleko..“
„S Arizonou, poněvadž je tam sucho?“ napadlo vnučku.
„Ne, to je náhoda. S Ázerbajdžánem. Byla to země posvátných ohňů, druhdy uctívačů Ahury Mazdy, jehož prorokem byl ten Zarathuštra, co…“
„Zaražbuřta? To byl prorok? S takovým jménem? A Ahura Mazda – to je to auto, ne?“
„Ano, to auto se kupodivu opravdu jmenuje podle Ahury Mazdy. Posloucháš mne vůbec?“ „No jo.“

„Prostě byl slovní kořen *hah nebo *hahs, který znamenal pálit. Takže třeba *hahsa bylo pálení, tedy ohniště, z toho je to ára, nebo hahsidos byl pálivý, tedy aridus.“
„A jak by se řekl zapalovač?“
„No, zapalovače neměli, ale asi by se to řeklo hhstér. To je -tér, víš, jako v…“ „Jo, jako v amatér…“

„Chm. Ano i ne, tedy vlastně ano, jen latinsky by to byl amator, tedy milovník. Takže třeba latinsky by se pak zapalovač řekl stér, to a- by tam nebylo, to by zůstalo jen v arménštině a řečtině, tam by se to řeklo…“

Stařík vystřelil z křesla a převrhl taburet, rychle se ale vzchopil a začal křepčit a povykovat. Vypadá takhle infarkt? pomyslela si vnučka s obavou. Ale stařík se vzpamatoval a popadl ji za ruku.
„Heuréka! Pojď, něco ti ukážu!“
Do venkovního mrazu se dívce rozhodně nechtělo, ale stařík si nedal říct. Za chvíli už stáli na prahu v pantoflích a hleděli na zimní oblohu. Měsíc ještě nevyšel a bezmračná obloha jich byla plná.
„Víš co to je?“ „Co – hvězdy?“

„Zapalovače! Víš vůbec na cos přišla? Jsou to – no - pálíci! Řecky se hvězda řekne astér, a to je – to je prostě pálík! A všichni si mysleli, že to je podle té bohyně Ištar, co taky je Venuše, tedy večernice a jitřenka, ale je to jinak!“
„A proč – pálíci? Proč jim tak říkali?“ ptala se vnučka. „To teda nevím.“
„Možná si mysleli, že tam jsou malé ohníčky? Přece ještě nevěděli, co jsou hvězdy, nebo jo?“ zkusila přece rozvést dědovu myšlenku.
„Možná. Není to úžasný? Před několika tisíci lety někde někdo seděl u ohně, díval se na hvězdy a přemýšlel, co jsou zač. A vymyslel pro ně tohle slovo.“
„A ono se chytlo!“
A její prapraprapraprapraprapra…..babička, která se mezi tím dávno stala jednou z těch hvězdiček, se zamihotala.