Kolik je ti let babi?

Jednou večer si babička s vnukem povídala o
současném životě.
Najednou se vnuk zeptá babičky: "Babi, kolik
vlastně ti je let?" Babička se
zamyslí, pak si přitáhne vnoučka k sobě a
začne mu odpovídat:
"No, než bych ti měla jen říct roky, raději se
ti to pokusím vysvětlit. Tak poslouchej...”
Narodila jsem se před televizí, kopírkou,
kontaktními čočkami,
antikoncepčními pilulkami. Nebyly policejní
radary, kreditní karty,
laserové paprsky. Ještě nevynalezli
klimatizaci, ani sušičky,
oblečení se vypralo a pověsilo na čerstvý
vzduch, aby uschlo.
Člověk nebyl na Měsíci, neexistovala trysková letadla.
Vdala jsem se za tvého dědečka, žili jsme
spolu, v každé rodině byla
maminka a táta. Muži ještě nenosili náušnice.
Narodila jsem se před
počítači, paralelním studiem a skupinovou
terapií. Lidé nechodili na
preventivní prohlídky, nýbrž je lékař dle
potřeby posílal na krev a moč.
Dokud mi nebylo osmnáct let, oslovovala jsem
každého muže ´Pane´ a
ženu ´Paní´ nebo ´Slečno´. Když v té době
žena nastoupila do tramvaje
nebo do autobusu, děti a mladí lidé se
snažili, aby jí uvolnili místo.
A pokud byla těhotná, doprovázeli ji k sedadlu.
Na schodech se ženám přenechávala strana u
zábradlí, nastupovaly
do výtahu jako první. Muži nikdy nezdravili
ženu, aniž by přitom
nevstali, pokud v okamžiku, když vstoupila,
seděli. V té době vstávali
od stolu pokaždé, když vstala žena, i kdyby
to bylo pouze na okamžik.
Muži ženám otevírali dveře a pomáhali při
odkládání kabátů.
Dívky znamenaly pro svou rodinu čest.
Učili nás rozlišovat dobré a špatné. Vážný
vztah tehdy znamenal,
že máme dobré vztahy s našimi bratry a
sestrami a dalšími vzdálenými
a blízkými příbuznými a přáteli.
Neznali jsme bezdrátové telefony, nemluvě o
mobilech. Neposlouchali
jsme stereo nahrávky, FM rádio, kazety, CD,
DVD, a neměli jsme
elektronické psací stroje, počítače,
notebooky. Slovo notebook znamenalo sešit.
Hodinky jsme natahovali každý den. Nic
nebylo digitální, ani hodinky,
domácí spotřebiče neměly světelné displeje.
Když už mluvíme o
strojích, nebyly ani bankomaty, mikrovlnné
trouby, budíky s rádiem.
Nemluvě o videorekordérech a videokamerách
apod... Neexistovaly
digitální ani barevné fotografie, jen
černobílé, a na jejich vyvolání se čekalo nejméně tři dny.
Made in Korea či vyrobeno v Číně nebo v
Thajsku tady neexistovalo.
Neslyšeli jsme o "pizza", McDonaldu nebo o
instantní kávě.
V obchodě bylo možné koupit něco za 25 až
50 haléřů. V mé době byla
tráva něčím, co jsme kosili, ne
kouřili! Tak, kluku, a teď mi řekni, kolik si myslíš, že je mi let."
"Ale babi... to přeci není možný, aby ti
bylo víc než dvě stě?", odpověděl vnuk.
"Ale ne, miláčku," odpověděla s úsměvem
babička, "je mi pouze šestašedesát..."