Zvídavá holčička

Ráda bych se podělila o úsměvný zážitek své známé. Ono je toho smíchu v současné nevlídné době zapotřebí ....................
Čekám ve frontě na kasu, přede mnou stojí mladá maminka s dvěma malými holčičkami.
"Mamiko?" ozvala se ta mladší, asi tříletá beruška.
"Copak, zlato."
"Mamiko, kulva se nežíká viď?"
Maminka zalapala po dechu:
"Kdes tohle slyšela, samozřejmě neříká, to je moc ošklivý slovo, takhle nesmíš mluvit."
"A mamiko?" ozvalo se znova. Pán před nimi se začal maličko otřásat v základech.
Maminka se snažila dělat, že neslyší, ale bylo jí to houby platný.
"Mamiko a čulák se taky nežíká, viď?"

Než nebohá paní stačila zareagovat, ozvala se starší, přibližně pětiletá dceruška: "Neříká, říká se pinďour. A říkala teta, jestli budeme mluvit sprostě, vypadaj nám za to všechny vlasy a budeme plešatý jako strejda Karel. On musel bejt asi strašnej sprosťák, viď mami?"
Maminka nemluvila, zoufale se rozhlížela po nouzovém východu, ale uvězněná v dlouhý řadě košíků neměla absolutně žádnou šanci.
Pán před nimi se, zlomený v pase, už nepokrytě chlámal, já si utírala uplakaný oči a byla šťastná, že tyhle situace už mám dávno za sebou.
A přišlo to znovu:
"Mamiko?"
"Alžbětko, proboha, mlč. Řekneme si všechno v autě."
"Ale mamiko, ještě mušíme do lékálny, koupit tatínkovi tu maštičku na pinďoula, má ho pšeci nemocnýho."
Maminka strčila hlavu do kabelky, zřejmě hledala něco jako roubík, a protože měla kabelku velkou, vešla se jí tam ta hlava celá i s částí ramen.
"Alžbětko," promluvila zadumaně ta starší: "já myslim, že na mastičku je pozdě. Mamka včera večer říkala tetě, že už je úplně mrtvej."

A umřela jsem i já, pán před nimi a maminka si do tý kabelky vlezla skoro úplně celá.