RAINER MARIA RILKE

Protože verše nejsou, jak lidé míní, pocity (těch máme brzy dostatek) – verše jsou zkušenosti. Pro jeden verš musíme vidět mnoho měst, lidí a věcí, musíme znát zvířata, musíme cítit, jak létají ptáci, a znát pohyb, jímž se za svítání otvírají drobná kvítka. Musíme se umět rozpomenout na cesty v neznámých krajinách, na neočekávaná setkání a loučení, která jsme viděli dlouho se blížit, na dny dětství, které jsou dosud neujasněny, na rodiče, které jsme museli zarmucovat, když přinášeli radost a my ji nechápali (byla to radost pro někoho jiného), na dětské nemoci, které tak prazvláštně propukají, s tolika hlubokými a těžkými proměnami, na dny v tichých, uzavřených jizbách a na rána u moře, zejména na moře, na mnoho moří, na noci cest, jež vysoko šuměly do dálky a letěly se všemi hvězdami – a to ještě není dost, když se na to všechno odvážíme myslet. Musíme mít vzpomínky na mnoho milostných nocí, z nichž žádná se nepodobala jiné, na výkřiky rodiček a na lehké, bělostné spící šestinedělky, které se zase zavírají. Museli jsme však být i při loži umírajících, sedět u mrtvých v jizbě s oknem dokořán a s přerušovanými šelesty. Ba ani to ještě nestačí, že máme vzpomínky. Musíme je umět zapomenout, když je jich mnoho, a musíme mít velkou trpělivost při očekávání, že se zas vrátí. Neboť vzpomínky samy to ještě nejsou. Teprve když se uvnitř promění v krev, pohled a posunek, bezejmenné a víc už k nerozeznání od nás, teprve potom se může stát, že v převzácné hodině z jejich středu povstane a vykročí první slovo verše.
RAINER MARIA RILKE
Zápisky Malta Lauridse Brigga
(přeložil Josef Suchý)