Přihlásit se  |  Zaregistrovat
cz Česká republika  / 
dnes má svátek:
Pavla (27)
Logo
Home  ~  Zábava  ~  

VČELY MEDONOSNÉ JAKO LÉČITELÉ SRDCE

Politika

(89)

Zábava

(193)

Společnost

(421)

Kultura

(335)

Sport

(37)
VČELY MEDONOSNÉ JAKO LÉČITELÉ SRDCE
<>
icon 26.05.2021 icon 3x icon 72x
My, včelí ženy, žijeme v cyklech čísla šest. Šesti stran, šesti příběhů, šesti sester, šesti revolucí. Šesti let.

Právě dnes je to šest let, co jsem zjistila, že jsem těhotná. Vím, že je to pradávný příběh, mnohokrát vyprávěný různými slovy mnoha různými ženami. Zároveň jsou součástí tohoto konkrétního příběhu včely a tak cítím, že sem patří. Na to, že jsem těhotná, jsem přišla díky snu. Ne mému vlastnímu snu, ale snu mé přítelkyně. To ráno před šesti lety jsem se probudila trochu omráčená a vyvedená z rovnováhy. Zavolala jsem přítelkyni, která mě jemně informovala o tom, že měla velmi silný, živý sen. “Jsi v pořádku, zlato,” řekl. “Jsi těhotná.” Duše mé dcerky k ní v noci přišla ve snu a požádala ji, aby mi o ní řekla a připomněla mi, že mám důvěřovat procesu.

Tenkrát jsem zůstala stát úplně ohromená na rušné ulici, a cítila jsem, jak mě zaplavila euforická vlna tepla. Tenkrát jsem poprvé pochopila co je to bezpodmínečná láska. Věděla jsem, že měla pravdu. Byla jsem těhotná. Byl to nejšťastnější okamžik mého života.
O tři měsíce později jsem děťátko potratila. Odešla v jarním dni, když pozdní dubnová bouře zasypala krajinu velkými, pomalými sněhovými vločkami. Pamatuji si, jak vločky padaly na růžové keře v nemocniční zahradě. Prožila jsem tenkrát dva dny na porodním oddělení. Přicházela jsem o své dítě, a v pauzách mezi spánkem a neodkladnou operací jsem slyšela, jak kolem mě přicházejí na svět jiné děti. Během operace se mi zdál sen. Rodila jsem a při porodu mě doprovázela duše mé zemřelé dcery. Bylo to ve starověkém Řecku, kolem mě byly ženy a vůně včelího vosku a bylin. Byla jsem součástí řádu kněžek, které pracovaly s principy partenogeneze (pozn. př. kdy samičky přivádí na svět potomky z neoplozených vajíček, tedy není zapotřebí otce). V tom snu jsem byla opět vyzývána, abych důvěřovala. Teprve o rok později jsem zjistila, že tyto kněžské řády skutečně existovaly, patřily k Melissae nebo také včelím kněžkám.
V domě mých rodičů už pro mě bylo připraveno lůžko, a pokoj pro zotavování. Hned za zdí ložnice žila včelí kolonie. Víte, rok předtím jsem totiž jela do Anglie za posvátným spolkem, abych se učila britskou šamanskou tradici zvanou Cesta pylu. Moje setkání se včelami nevedlo přes klasické včelaření, ale spíše mě vedlo k velmi staré tradici, která vnímá ženy na této cestě jako Melissae,  řecký výraz pro včely. Když jsem žila ve Velké Británii, do otvoru ve fasádě domu mých rodičů se nastěhoval roj divokých včel. V prostoru mezi mým lůžkem a vnějším světem si vybudovaly plástve a vychovávali v nich své potomstvo. Byly mi svědkyněmi a společnicemi v těch nejtemnějších hodinách mého života.

Potrat se neděje ojediněle. Je součástí příběhu bezpočtu žen. Nosí je v paměti svého těla. A přesto o tom moc nemluvíme. Je nám řečeno, že je to obvyklé, že jsme velmi pravděpodobně stále plodné a můžeme to zkusit znovu. O čem už se ale nemluví, je že pro některé ženy může po potratu nastat období poporodní deprese či se může projevit post-traumatický stresový syndrom (PTSD), nemluvě o nezměrně mocném proudu zármutku
Pohřbila jsem to, co zbylo z mého těhotenství v zahradě, pod nový prázdný včelí úl, který jsem sama postavila. Modlila jsem se k duchu mého dítěte, aby ke mně přivedl včely a já mohla být matkou alespoň tak. O tři dny později zazvonil telefon a byla jsem obeznámena o roji včel v mém okolí. Bylo to poprvé v životě. Roj visel na kvetoucí jabloni a měl tvar srdce. Rojení medonosných včel je projevem rozmnožování, ohromné síly a naděje plodnosti. Obvykle se rojení děje na jaře, když včelstvo přežilo dlouhou, temnou zimu a úl je plný života. Včelí společenství připravuje matku úlu (včelí královnu) na vzlétnutí, čeká na optimální jarní den, kdy vzlétne z úlu v krouživém oblaku křídel. V prvním jarním vyrojení odlétne třetina až polovina včelstva, zavěsí se společně na nějaké vhodné místo poblíž a visí tu pospolu až dokud si společně neodsouhlasí místo nového domova. Zbylé včely v úlu vychovají novou panenskou královnu a s ní pokračuje život a jeho hojnost. Je to vskutku magické být svědkem něčeho takového.
Před šesti lety jsem se stala včelařkou. Včelí mámou, tedy je-li vůbec možné být matkou vysoce inteligentního super-organismu, kterému se daří už tisíce let bez lidského přičinění. Možná tedy spíše včelí strážkyní. Nebo ještě přesněji - zamilovala jsem se. Včely byly mou kotvou v moři post-traumatického stresu a bolesti srdce. Byly mým záchranným lanem, který mě poutal k životu, když jsem v některých chvílích prostě jen chtěla vykrvácet. Učily mě o medu a žihadle. Měly se mnou trpělivost. Nutily mě, abych byla plně přítomná, a jasně mě přivedly zpět do mého těla, když jsem se na chvíli vzdálila v myšlenkách. Zpívaly píseň života, plodnosti, odpuštění a řádu. Včely se postaraly o to, abych byla ve spojení se svými pocity.

Příběh zármutku je lidský příběh, který všichni společně sdílíme. Jak říká učitelka a spisovatelka Sobonfu Somé: “Potřebujeme začít chápat zármutek ne jako něco cizího, jako nepřítele, kterého potřebujeme zajmout a umlčet, ale jako přirozený proces.” A tak jsem tu. Stále truchlím za někým, koho jsem ani nepotkala. Jsem tu, se slzami prázdné dělohy. Slzami za milované zemřelé. Za ženy, které se nestaly matkami dětí a za ty, kterým zemřela máma. Sedím tu na prahu dalšího období rojení a žasnu nad podivuhodnou synchronicitou života. Přemýšlím nad tím, co z ženy dělá matku a odkdy tak mohu sama sebe nazývat. Když se dítě narodí? Nebo když je počato? Nebo ve chvíli, kdy dítě doneseme poprvé domů? Nebo ve chvíli kdy vyslovíme své ANO tomu, že chceme přivést na svět a pečovat o jakoukoliv formu života?

My, včelí ženy, žijeme v cyklech čísla šest. Dnes je výročí šesti let. Dnes je všechno pronikavější než obvykle. Vzpomínky jsou velmi blízko a za sebou cítím klenoucí se pestrobarevnou pouť mého uzdravování. Ode dne, kdy jsem zjistila, že v mé děloze nosím nejvzácnějšího ducha, jsem se vydala na cestu podnikání věnovanému přirozenému včelaření, workshopům snových iniciací spojených se včelami, pracovala jsem s mnoha ženami a s příběhy jejich děloh. Cestovala jsem nesčetněkrát do Anglie, abych pokračovala ve výcviku Cesty pylu a našla jsem domov v novém městě. Za týden se vydám na svou šestou cestu do Anglie, abych se opět ponořila do studia Posvátného Spolku.
Jsem na začátku šestého roku včelaření (apikultura). Hluboce si uvědomuji, jakým darem je včelaření, které vychází z respektu ke včelám. Včely mohou být mostem mezi námi a přírodním světem. Spojení s druhem, který je esencí života na této planetě, může být cestou, jak se spojit s kolektivním zármutkem ze ztráty spojení s přírodou. Může být službou. Včelaření se používá pro terapii válečných veteránů s PTSD a je součástí přírodní terapie pro vězně. Vede nás ke spojení s ročními obdobími, ke spojení s cykly života, s kvetoucími rostlinami. Aniž bychom o to usilovali, přirozeně si uvědomujeme plodnost Země, míst, o které potřebujeme pečovat, aby prospívala; místa, která nabízejí životodárný nektar. Zvuk hučícího zdravého úlu nás hluboce upokojuje, aniž bychom chápali proč tomu tak je.
A tak si často kladu otázku - jak sloužíme společenství? Jak můžeme být vědomí vůči včelám, ne jen vůči lidem? Jak můžeme uvidět svět očima včely? Být strážkyní či strážcem včel je být ve vztahu, na obousměrné komunikaci, založené na souhlasu. Vždy zas a znovu si připomínám tu milost, kterou nám včely nabízejí. Vždyť jsou koneckonců zcela zásadní pro plodnost všeho živého, života samotného.

Včelstvo mé dcerky žilo čtyři roky. Zemřelo v létě, kdy jsem se odstěhovala. Na místě starého úlu / dělohy jsem zasadila strom. Stala jsem se včelařkou, protože má děloha se potřebovala uzdravit. Mé srdce potřebovalo poznat druhou stranu zármutku. I v nejhlubším smutku mi včely přinášely nezměrný pokoj. Každý den, kdy truchlím pro svou bezdětnost a má děloha sní svůj nový sen, včely mi připomínají nevýslovnou radost lásky mezi včelou a květinou. Skrze tuto lásku zůstává Země plodnou matkou, která své děti občerstvuje na květinových loukách.

Zdroj :
https://www.honeybeewild.com/journal/honey-bees-as-heart-healers?fbclid=IwAR2uzYDb17sgnQpQkoMtuXSs6cBrxOcbIt1ViNzCAiaC1kPhzABi7Oy8rwM
PeopleSTAR (1 hodnocení)
básničky 292
citáty 410
vtipy 171
zpovědi 12
videa 90
blog 99
povídky 23
Další příspěvky autora
JAK DLOUHO SE ROZKLÁDAJÍ ODPADKY POHOZENÉ V PŘÍRODĚ?
Rozložit lehátko, namazat se krémem a začít se opalovat trvá zhruba pět minut. R...

Povím Vám v krátkosti příběh paní Irenky Hrobské.♥....
Nešlo to zařadit do rubriky povídek ... ty možnosti rubrik to prostě nešlo chybí...

Moc smutný ( s dovolením paní Irenky Hrobské)
Přijeďte co nejrychleji 20.05.2021 Telefon. Devět. Příjemný hlas na druhé straně...

TOPlist TOPlist
Stránky PeopleLovePeople používají soubory cookie. (Další informace).