VYLÍHNOUT SE JAKO MORČÁK

Přijít na svět jako morčák velké je drama (se šťastným koncem). Jen si to představ. Vylíhneš se z vajíčka. Je ti šílená zima a celý se chvěješ. Vážíš 50 gramů, tvé chmýří je mokré a slepené. Naštěstí na tebe záhy dosedne přívětivé teplo velkého těla pokrytého hebkým, suchým peřím. Intuitivně se do něj zavrtáš. Celý, tak aby ti nekoukala ani špička zobáku. Uklidníš se a oschneš. Prvních pár hodin tě matka zahřívá svou láskou i prachovým peřím.
Jako kachna máš vrozený silný imprinting. Již v prvních minutách života se na matku silně upneš a přijmeš ji coby symbol a podmínku veškerého bezpečí, jistoty a komfortu. Tiše švitoříš, aby si s ní navázal kontakt. Ona ti odpovídá jemnými, sotva slyšitelnými signály. Víš, že tam je, ale stejně se co chvíli ujišťuješ, že ona o tobě ví také. Podobně se hlásíš i svým sourozencům. Povídáte si- beze slov, bez obsáhlých sdělení. Svým švitořením říkáte stále dokola „jsem tady vedle tebe, vnímám tě a cítím“. To je vše, co teď potřebujete slyšet. A potřebujete to slyšet mnohokrát. Společně se choulíte v klubku barevného chmýří a svými zobáčky zvědavě prozkoumáváte celé hnízdo. Je vám dobře.
A pak to přijde. Máma se zvedne, vzlétne, vyskočí ze světlého otvoru vysoko nad vámi- a zmizí! Lekneš se. Dostaneš strach. Pípáš, abys ji přivolal zpět. Po chvíli se odkudsi zdáli ozve její hlas- jiný, než jakým tě vítala na svět: hlasitější, hrubší, je v něm cítit strach a naléhavost. Máma se bojí a není u tebe. Nevíš kde je a jak se k ní dostat. To tě krajně znepokojuje. Pípáš dál a doufáš, že se vrátí. Nevrací. Odpovídá ti, ale nikde ji nevidíš. Nejbližší bráška se k tobě tiše choulí a je stejně vyděšený jako ty. Musíš něco udělat.
Postavíš se tedy pevněji na své nožky. Poprvé se pořádně rozhlédneš kolem sebe. Dochází ti tvá situace. Jsi uvězněn na dně hluboké, temné, prázdné dutiny. Není tu máma- nikde. Máš strach, velký strach. Urputně ji potřebuješ, hned. Navíc náš hlad. Není tu nic k jídlu, a tak jen ožužláváš zbytky chmýří v hnízdě, aby ses uklidnil. Máma se nevrací, úzkost i hlad sílí. Situace se zdá být bezvýchodná. Jediné řešení je skočit z okna. Z toho malého okna vysoko nad tebou, z nějž do temné dutiny proniká ostré denní světlo- a v němž zmizela tvoje máma. Nevíš, co tě tam čeká. Netušíš, kam to vede. Do jakého světa, živlu, dimenze, teploty, skupenství, energie… nemáš páru. Nikdy jsi tam nebyl. Nikdo ti o tom nevyprávěl. Víš jenom to, že tamtudy odešla máma. A to ti stačí. Když máma skočila z okna, tak ty taky.
V dutině zůstat nemůžeš. Jinak umřeš. Nemáš co ztratit- tak moc, že si ne můžeš- ale MUSÍŠ- dovolit po hlavě skočit do neznáma. První den po vylíhnutí. Jsi ptačí miminko, ale už děláš nejtěžší rozhodnutí svého života.
Rozhodnutí ovšem nestačí. Před tebou se tyčí vysoká překážka- dřevěná stěna hnízdní dutiny, po níž je třeba se k otvoru dostat. Máma tam pohodlně vylétla, ty létat neumíš. Musíš tam doskočit. Nebo vyšplhat. Přikrčíš se, odrazíš, uděláš první skok- a zobáčkem narazíš do dřeva. Oklepeš se a znova. A znova. Tví sourozenci skáčou také. Všichni se bijete o stěny.
Naštěstí vás příroda vybavila ostrými drápky. Po několika pádech se jedním z nich zachytíš za třísku- a zůstaneš viset na půl cesty k otvoru. Pevně se chytíš i druhou nožkou. Pípáš a chvěješ se. Máma ti odpovídá zvenčí, a to ti dodává odvahu. Vyskočíš znovu- a jsi tam! Náhle tě poprvé oslní denní světlo. Vidíš spoustu nových vjemů, ale tebe zajímá jediné- vidíš mámu! Je na zemi hluboko pod tebou, nervózně chodí sem a tam a volá. Úleva z jejího nalezení přebije veškerý strach, a ty bez rozmyslu skočíš za ní.
Neumíš létat. Tak padáš. Padáš dobrých deset metrů (což je vzhledem ke tvé velikosti podobné, jako by člověk skočil ze střechy 25patrového paneláku). Ale nezabiješ se. Ani nezraníš. Dokonce ani neodřeš.
Tvůj pád je překvapivě koordinovaný- na to, že je ti 24 hodin. Roztáhneš své nožky i s dlouhými prsty spojenými plovací blánou. Ta ti před prvním smočením poslouží jako padák, který zpomaluje tvou cestu k zemi. Nemáš sice na křídlech letky (takže nemůžeš létat), ale to tě nerozhodí. Stejně roztáhneš své ochmýřené pahýlky a máváš s nimi jako o život. Jsi přece pták. Víš, že ve vzduchu se musí mávat. Jinak by to prostě nešlo.
A takhle svištíš dolů: brzdíš široce roztaženýma nožkama zakončenýma šedivými plácačkami, svítíš bílým bříškem a máváš ochmýřenými pahýlky. Vypadáš jako maličký superman, totálně roztomilý- a vůbec o tom nevíš.
Dopad na zem je přes všechnu snahu dosti prudký- a stejně ti neublíží. Vážíš asi tolik co houska a na rozdíl od ní jsi celý pokrytý sametově hebkým chmýřím. Díky tomu se nejenže nezmrzačíš, ale když spadneš do mechu, ještě se odrazíš jako vrubozobý hopík.
Ihned přiběhneš k mámě a uklidníš se. Máma vůbec. Sice má tebe, ale pořád jí chybí devět dětí. Pořád tedy chodí sem a tam a volá na ně. Ty věrně cupitáš za jejím ocasem, zatímco ti z nebe prší sourozenci. Když jste komplet, tak se jde k vodě. Konečně.
PS. Faktické shrnutí pár postřehů:
Mládě je imprintingem tak fixováno na matku, že potřeba ji následovat je pro něj v prvních hodinách nadřazena všem ostatním pudům. Dokonce i takových základů jako strach z výšek, strach z velkých tvorů apod. Prostě mámě bezmezně věří, lepí se k jejímu tělu (a taky ke svým sourozencům, s nimiž tvoří pevný hlouček) a zbytek nechává na ní. Tento mechanismus umožňuje kachním samicím převádět mláďata od hnízdních stromů (u dutinových kachen) či z ostrůvků na potravně chudých rybnících (třeba u poláků a zrzohlávek) na cílové rybníky či řeky i několik kilometrů. Mláďata se pevně drží matky stůj co stůj- a proto se neztratí a před menšími predátory je matka může ubránit.
Do hnízda už se kachní rodinky nikdy nevrací. Během života na vodě spí a odpočívají improvizovaně na padlých kmenech či větvích, kamenech, či na bezpečných březích (nejlépe ostrůvků), někdy usnou i na vodě. Ale pokud najdou dobrý kámen či pohodlný trs trávy, mohou si najít přechodné oblíbené odpočívadlo, kam se stále vrací a které matka brání před ostatními ptáky.
Hlasová komunikace mezi matkou a mládětem (druhově specifické pípání + „mateřské volání“) je zcela zásadní nástroj udržování jejich neustálého kontaktu. Ať už při vyvádění káčat z dutiny, když se později na vodě nějaké mládě přece jen zatoulá, anebo když matka na chvíli odletí (to kachní samice dělají často), pak se vrátí a potomky svolává. Úzkostné pípání a hlasité mateřské volání jsou vyhrazena pro popsané chvíle strachu, kdy se matka a mládě hledají. Když je rodinka pospolu, k informování a vyjadřování emocí používají jiné, tišší hlásky, slyšitelné jen na pár metrů (či dokonce centimetrů).
Mávání křidélky během prvního „letu“ (pádu) u malých morčáků a hoholů je zajímavý fenomén ukazující, že pták má skutečně vrozené spojení mezi pohybem ve vzduchu a mávání křídly. Ještě dřív, než to může být užitečné, a než to u jakéhokoli jiného tvora vidělo, malé káčátko prostě pudově cítí a ví, že ve vzduchu musí mávat.