Zamilujeme se jen třikrát, vždy z jiného důvodu.....

Láska je jen slovo, dokud někdo nepřijde a nedá mu smysl. Říká se, že doopravdy se zamilujeme v životě jen třikrát. Zároveň se však věří, že každou z těchto lásek potřebujeme z jiného důvodu.
Naše první je nejčastěji v mládí, možná už na střední škole. Jedná se o idealistickou lásku, na kterou může člověk narazit v pohádkách z dětství. Tato láska odráží to, co bychom měli dělat pro společnost, a nejspíše taky kvůli svým rodinám. Vstupujeme do ní s vírou, že bude jediná a je jedno, jestli to není úplně ono nebo jestli kvůli ní budeme muset vůči sobě učinit nějaké ústupky, protože v hloubi máme za to, že taková láska má být. V tomto typu lásky je důležitější, jak na nás pohlížejí ostatní, než jak se skutečně cítíme. Jedná se o lásku, která vypadá jako ta pravá.
Druhá láska by měla být obtížná, která nás naučí o nás samotných a o tom, jak často chceme či potřebujeme být milováni. Tato láska bolí, ať už kvůli lžím, bolesti nebo manipulaci. Myslíme si, že činíme jiná rozhodnutí, než u té první, ale ve skutečnosti se stále učíme – ale snažíme se to udržet. Naše druhá láska se může dostat do smyčky, často protože si myslíme, že tím něco změníme. Přesto to pokaždé dopadne ještě o něco hůře než posledně.
Někdy je to nezdravé, labilní, dokonce i narcistické. Součástí může být emoční, mentální nebo i fyzické týrání či manipulace, a pravděpodobně také pořádná dávka dramatických situací. A to je přesně to, proč jsme si na tento příběh tak navykli. Je to citová houpačka, ve které jsme jednou v nebi a jindy zase úplně na dně. Jako feťák tolerujeme to špatné a čekáme až se opět budeme cítit jako v nebi. U tohoto typu lásky bude nakonec důležitější snaha o to, ať to funguje, než jestli by to vůbec fungovat mělo. Jedná se o lásku, kterou si přejeme, aby byla ta pravá.
A tu třetí nikdy nečekáme. Tu, která pro nás vůbec nevypadá jako ta pravá a která eliminuje poslední zbytky našich představ o tom, jak má pravá láska vypadat. Je to láska, která přijde tak snadno, že se to až zdá nemožné. Spojení, které s sebou přináší, nedává smysl a smete nás, protože jsme s ní nepočítali. Jedná se o lásku, při které někoho potkáme a prostě to sedí, ve které neexistují žádná idealistická očekávání o tom, jak bychom se měli chovat, ani žádný tlak přetvářet se. Prostě jsme brání takoví, jací jsme, a to s námi do základů otřese.
Není taková, jakou jsme si svou lásku představovali, ani nehraje podle pravidel, podle kterých jsme doufali, že se tím protlučeme. Rozbije naše předpojaté názory a ukáže nám, že láska nemusí být podle našich představ, aby mohla být ta pravá. Tahle láska nám klepe na dveře tak dlouho, dokud jednou neotevřeme. Cítíme, že takhle láska prostě má vypadat.
Možná na všechny tyto lásky během života nenarazíme, ale možná na ně prostě nejsme připraveni. Možná nejprve musíme poznat, jak nemá vypadat, abychom mohli pochopit, jak vypadat má. Možná na každou z těchto lekcí potřebujeme jeden celý život, nebo máme štěstí a zabere nám to jen pár let. Možná to ani není o tom, jestli my jsme připraveni na lásku, ale jestli ona je připravena pro nás.
A pak se najdou i lidé, kteří se zamilují jednou a vášeň jim až do konce života nevyprchá. Jako když si říkáme při pohledu na vybledlé fotografie svých prarodičů, na kterých ve svých 80 letech vypadají stejně zamilování jako v den svatby, zda vůbec umíme milovat. Někdo mi kdysi řekl, že tihle mají štěstí, a možná to tak je. Ale trochu si myslím, že štěstí mají ti, kteří se dostanou až k té třetí. Ti, které už nebaví se snažit, a jejichž zlomená srdce leží bijící před nimi, kteří si říkají, zda něco dělají špatně.
Ale špatně nic nedělají. Jde jen o to, zda jejich partner lásku bere stejně. Že to doteď nefungovalo neznamená, že to nikdy nebude fungovat. Nakonec jde o to, zda jsme láskou omezováni nebo zda milujeme bez omezení. Můžeme zůstat s tou první, která vypadá jako pravá, a všichni budou spokojení. Můžeme zůstat s tou druhou s tím, že pokud o ní nemusíme bojovat, tak za to nestojí. Nebo se můžeme rozhodnout věřit v tu třetí.
V lásku, která je i bez odůvodnění jako domov. Ne jako bouře, ale jako tichá, klidná noc po ní. A možná je na naší první lásce něco speciálního, a na druhé něco tak jedinečného, až z toho bolí srdce... ale možná je na té třetí taky něco docela úžasného. Na té, kterou nečekáme. Která na rozdíl od těch ostatních trvá. Která nám ukázala, proč to dříve nikdy nefungovalo. A jen kvůli té možnosti, že něco takového existuje, stojí za to zkusit to znovu, protože ve skutečnosti nikdy nevíte, kdy na lásku narazíte.