O MELUZÍNĚ, LIDOVÉ BÁJNÉ PŘEDSTAVY A POVĚRY

Když jsem dostal nápad, že budu psát o Meluzíně, tak jsem počítal s tím, že vyprávění bude krátké a popis této mytologické postavy bude jednoduchý: jde o „naši“ éterickou bytost, která přiletí s větrem, malinko si zakvílí, zahvízdá, všechny nás vystraší, no a jak přiletěla, tak i odletí. Jenže jsem se zmýlil.
Meluzína je bájná postava, víla, která má místo nohou hadí nebo dračí ocas, tím se liší od mořské panny, která má ocas ryby. Svůj původ má Meluzína ve Francii. Poprvé se pod tímto jménem objevila ve spisu Historie o Meluzíně, který v r. 1393 sepsal knihař Jan z Arrasu. Při psaní vycházel ze staré pověsti, která praví, že se na hradě Lusignanu v západní Francii zjevuje bytost – napůl žena, napůl had. Byla to Meluzína, dcera víly a skotského krále. Zdroj této pověsti, ale úplně doložen není. Některé badatelské linky nás vedou k anglickému historikovi: Gervasius z Tilbury, který podobný popis Meluzíny popsal v pověsti, kterou vydal v knize Otia imperialia okolo roku 1211.
Díky několika dalším zpracováním se meluzínská pověst stala nesmírně populární. Postupně tak Meluzína pronikla i do lidové mluvy a kvůli naříkavému hlasu, s nímž opouštěla své panství, se tak začalo říkat kvílení větru. V dalších verzích lze z původního příběhu sledovat výrazné pohádkové motivy, a nakonec zdomácněla i v českém folklóru. K nám se pověst dostala přes Německo, kde příběh v r. 1456 zpracoval T. Ringoltingen. Jeho výklad pověsti brzy vyšel i tiskem a stal se obecně známým. Právě z jeho verze vycházelo i první dochované české vydání z r. 1595. Vůbec první český náklad z r. 1555 se však nedochoval. Vyšel v Prostějově u Kašpara Aogra a nesl název: Kronika kratochvilná o ctné a šlechetné panně Meluzíně. Díky této knize a dalším podobným, které se těšily velké oblibě se jméno „Meluzína“ rozneslo mezi lidem. K tomu přispělo i to, že Meluzína byla v knihách zobrazována.
Její obraz panna s rybím ocasem byl připojen již k německému vydání z r. 1480 a týž obrázek viděli i ve vydání staročeském z roku 1595. Šlo, ale o obrázek „siren“, které byly u nás známé již dříve. Staří Slované si, ale Meluzinu představovali jako bílou paní s rozpuštěnými vlasy a bosýma nohama, ale o tom budu vyprávět v jiném příspěvku.
Pomalu se vytvářel názor, že Meluzína je navěky zakletá bytost, aby v povětří lítala, kvílela, plakala, hvízdala, bědovala, žalostivě a úpěnlivě skučela, když vítr s pronikavým hvizdotem v komínu a ve skulinách sviští. Kněz Fabricius v polovině 18. století použil ve svém kázání příměr s meluzínou v příběhu o tom, jak se vadí žena s mužem, když přijde pozdě z hospody: „Nápodobně muž nesluje Petr, Jan, Jakub, než jak pak? To já mlčím, však jest to častěji po ulici slyšeti, jak mu říkají, zvláště tehdáž když už večer později ochlastany domů přichází a domácí meluzina oknem věje.“
U nás se dochoval obyčej, jak utišit větry nebo sténání bědující Meluzíny. Podle Antonína Jungmanna stačilo prý vyhodit z okna hrst mouky nebo soli, aby neškodila a navařila kaši pro své malé syny. Meluzína se tak stala běžnou součástí českého folklóru, např. František Martin Pelcl ji ve spise r. 1791 zařadil mezi zlé bůžky vedle ďasa a polednice. Obrat "s meluzínou sůl lízat" byl eufemismem pro "zemřít".
vše o Meluzíně: https://www.ceskezvyky.cz/kat.../pohadkove-bytosti/meluzina/