SOFIE TOLSTOJOVÁ

Sedmkrát ručně opisovala Vojnu a mír. Spravovala finance, vychovávala 13 dětí, zatímco Tolstoj kázal odpoutání se od hmotných věcí. Když zemřel, vykázali jí vstup do jeho pokoje. Historie na ni zapomněla. Sofie Tolstojová, 1844-1919.
Lva Tolstého si pamatujeme jako jednoho z literárních velikánů. Vojna a mír. Anna Karenina. Mistrovská díla, která změnila naše chápání lidské přirozenosti, společnosti a morálky.
Ale když Tolstoj podal Sofii rukopis Vojny a míru, nebylo to mistrovské dílo. Byl to chaos – čmárané koncepty, roztříštěné myšlenky, sotva čitelný rukopis, pasáže psané v nesprávném pořadí, rozpory a revize nahromaděné na sobě.
Sofie Tolstojová vzala tento chaos a proměnila ho v literaturu. Ručně opisovala celý rukopis. Pak znovu, když Tolstoj provedl revize. A znovu. A znovu.
Sedmkrát. Vojnu a mír opisovala ručně sedmkrát – přes milion slov, psaných pečlivým písmem, protože vydavatelé potřebovali čistý text a Tolstojův rukopis byl nečitelný i pro sazeče.
To je jen jedna kniha. Sofie tohle dělala pro všechna Tolstého díla. Byla jeho opisovačkou, redaktorkou, první čtenářkou. Odhalovala nesrovnalosti, navrhovala vylepšení, připravovala rukopisy k vydání. Při výchově třinácti dětí. Při správě financí domácnosti. Při řešení Tolstého stále nevyzpytatelnějšího chování, jak stárl a procházel duchovními krizemi. Lev Tolstoj je připomínán jako literární génius. Sofie Tolstaja odvedla práci, která tohoto génia zpřístupnila světu. Za Lva se provdala v roce 1862, když jí bylo 18 a jemu 34 let. On už byl zavedeným spisovatelem. Byla dcerou dvorního lékaře, vzdělanou, inteligentní a nadšenou, že se vdá za muže, jehož dílo obdivovala. Raná léta byla šťastná. Sofie se s veškerou náplní podporovala Leovo psaní. Vedla jeho papíry, organizovala jeho poznámky, přepisovala jeho koncepty. Naučila se jeho rukopis – notoricky známý svou obtížností – a stala se jediným člověkem, který dokázal spolehlivě rozluštit jeho čmáranice. Spravovala také finance pozůstalosti. Jasná Poljana, rodinný majetek Tolstých, byl rozlehlý a vyžadoval pečlivé hospodaření, aby zůstal ziskový. Lev neměl zájem o finanční záležitosti ani pro ně neměl talent. Sofie se starala o účetnictví, činila obchodní rozhodnutí a zajišťovala rodině příjem.
Vyjednávala s vydavateli. Hájila Levovo dílo, když redaktoři chtěli změny. Zajišťovala lepší platební podmínky. Chránila jeho literární práva. V podstatě byla jeho obchodní manažerkou a agentkou – role, které v té době formálně neexistovaly, takže si je podle potřeby vymýšlela.
To vše při porodu a výchově třinácti dětí – z nichž devět se dožilo dospělosti. To vše při vedení domácnosti, která zahrnovala nejen rodinu, ale často i hosty, návštěvníky, lidi hledající Levovu moudrost nebo patronát.
Pak Lev prošel svou duchovní krizí.
V 70. letech 19. století se Tolstoj stal posedlým křesťanským asketismem a morálním perfekcionismem. Rozhodl se, že hmotné statky jsou zlo. Bohatství je hřích. Rodina by měla všechno rozdat a žít v chudobě.
Od Sofie se očekávalo, že tuto vizi přijme a zároveň bude spravovat finance, které živily jejich děti, udržovat majetek, který je ubytovával, a pokračovat v přepisování Leových spisů – které nyní chtěl rozdávat zdarma, protože zisk z literatury byl materialistický.
Rozpor byl zřejmý: Lev kázal odpoutání se od materiálních věcí, zatímco Sofie se starala o všechny materiální věci, které jeho odpoutání umožňovaly.
Chtěl se vzdát autorských práv ke svým dílům. Sofie musela vysvětlit, že by to jejich děti nechalo bez dědictví a jistoty. Chtěl majetek dát rolníkům. Sofie ho musela udržovat, aby jejich rodina neztratila prostředky.
Psal filozofické pojednání o prostém životě. Sofie je ručně opisovala, starala se o jejich vydání a vybírala platby, aby udržela domácnost v chodu.
Napětí se projevovalo v Sofiiných denících – dokumentech, které odhalují její inteligenci, vyčerpání, zášť a trvalou lásku k muži, který požadoval nemožné věci.
Psala s vtipem, upřímností a sebeuvědoměním o absurditě manželství se slavným světcem, který od ní vyžadoval veškerou nesvatou práci každodenního přežití. O lásce k někomu, kdo hlásá odstup a zároveň je citově potřebný a náročný.
V roce 1910 přišla Tolstojova poslední krize. V 82 letech se rozhodl, že musí odejít – opustit rodinu, vzdát se života v pohodlí a žít jako potulný asketa. Uprostřed noci uprchl z Jasné Poljany v doprovodu své nejmladší dcery a lékaře. Sofie ho ráno objevila pryč – její manžel, se kterým byla 48 let, odešel, aniž by jí to řekl, a odmítl celý jejich společný život ve snaze o duchovní čistotu.
O několik dní později Tolstoj onemocněl na malém nádraží. Umíral. Sofie spěchala, aby k němu mohla být. Nepustili ji do místnosti. Tolstojovi následovníci – žáci, kteří uctívali jeho filozofii – se rozhodli, že Sofiina přítomnost naruší jeho poslední hodiny. Drželi ji venku, v chladu, zatímco muž, kterého podporovala půl století, zemřel bez ní.
Mohla vidět oknem. Dívat se, ale nedotýkat se. Přítomna, ale vyloučena z nejintimnějšího okamžiku – stejně jako ji historie z velké části vyloučila z příběhu literárního díla Lva Tolstého.
Když Tolstoj zemřel 20. listopadu 1910, svět truchlil nad literárním velikánem. Sofie truchlila nad komplikovaným mužem, kterého milovala, podporovala, s nímž se hádala a kterému pomáhala 48 let. Žila dalších devět let a zemřela v roce 1919 během chaosu ruské revoluce. Do té doby byl majetek pryč, svět, který znala, zničený, odkaz jejího manžela v bezpečí, zatímco její přínos zůstal do značné míry neuznaný.
Po celá desetiletí byla Sofie Tolstojová poznámkou pod čarou – „Tolstého žena“, sotva zmiňovaná v biografiích, s výjimkou domácího zázemí. Když se vůbec objevila, často to bylo jako obtížná žena, která nechápala duchovní hledání svého manžela, která se upínala k materiálním zájmům, které on překonal.
Ale čtení jejích deníků – které byly v posledních desetiletích konečně přeloženy a široce publikovány – odhaluje něco jiného: brilantní a schopnou ženu, která přesně chápala, co dělá, která věděla, že je zneužívána, a která se rozhodla zůstat, protože milovala svého manžela a vážila si jeho práce, i když se jí nelíbilo nemožné postavení, do které ji postavil.
Nebyla poznámkou pod čarou. Byla infrastrukturou, která umožnila Tolstého dílo vzniknout. Neviditelnou prací, která proměnila brilantní, ale chaotické návrhy v publikovaná mistrovská díla. Finanční prozíravostí, která umožnila rodině idealistických filozofů se živit. Organizačním géniem, který udržoval domácnost v chodu, zatímco patriarcha usiloval o duchovní dokonalost.
Bez Sofie Tolstojové by Lev Tolstoj mohl být stále brilantní. Jeho genialita by však zůstala v nečitelných zápisnících, nepublikovaných rukopisech, rozptýlených myšlenkách, které se nikdy nedostaly ke světu.
Byla mostem mezi géniem a úspěchem. Mezi vizí a realitou. Mezi mužem, který psal mistrovská díla, a světem, který je četl.
Historie si Tolstého pamatuje. Jeho romány zůstávají kanonické. Jeho filozofie je studována. Jeho jméno je synonymem literární velikosti.
Sofie Tolstojová sedmkrát ručně opisovala Vojnu a mír, aby si ji vydavatelé mohli přečíst. A po více než století se její jméno v souvislosti s dílem jejího manžela sotva zmiňovalo.
To se nyní mění. Vědci uznávají její přínos. Její deníky jsou samy o sobě čteny jako důležité dokumenty – nejen jako zdroje o Tolstojovi, ale jako samotná literatura, která odhaluje bystrou mysl a upřímný hlas.
Zaslouží si však více než jen vědecké uznání. Zaslouží si být připomínána, kdykoli budeme diskutovat o Vojně a míru, Anně Kareninové nebo jakémkoli z Tolstojových mistrovských děl.
Protože nejen podporovala jeho dílo. Umožnila ho fyzicky. Byla rukama, které ho sepsaly. Myslí, která ho zorganizovala. Vyjednavačkou, která ho prodala. Manažerkou, která Tolstojovi umožnila soustředit se na psaní místo na praktické záležitosti přežití.
Sofie Tolstojová. 1844–1919. Opisovačka, redaktorka, nakladatelka, finanční manažerka, matka třinácti dětí. Žena, která se zapsala do literární historie, zatímco z ní byla vymazána. Žádná poznámka pod čarou. Pilíř. Neviditelný inkoust za mistrovskými díly, která svět čte dodnes. Zdroj Facebook