OD POPELEČNÍ STŘEDY PO VELIKONOCE

Dozněly divoké tóny masopustního veselí, dohra byla jásavá a plná života a tu, jak už to obyčejně bývá, po jásotu smutek, po životě smrt – přišla jiná doba, doba postní, zahájená Popeleční středou „Memento mori. Pamatuj na smrt,“ slyší věřící v kostele od kněze, který jim kreslí na čele křížky popelem ze spálených vrbových kočiček. Z domu božího odcházejí lidé se začernalými čely, věší hlavy dolů, neboť nastala doba smutku, pokory, postu a příprav na Veliký týden – Hod boží velikonoční, na půst, trvající celých 40 dní. Na Popelec utíká prý maso komínem pryč, a tak vesnický lid nejídá maso hlavně ve středu, v pátek a v sobotu, často pak po celý týden. Aby pak cítila půst i ta hříšná duše, zastře se v domácnosti i zrcadlo, které tak rádo svádí lidi k oddávání se světským věcem.
Ze všech pěti nedělí postních, věnovaných většinou náboženskému rozjímání, křížovým cestám a čtení ze starých kancionálů, bývala přece jedna veselejší, a to PÁTÁ postní neděle SMRTNÁ či černá, také Judica zvaná. V tento den odpoledne vynášeli, jdouce v průvodu a za zpěvu různých písní, mladí i dospělí, takzvaného „morca“ nebo „marinu“ na hranice své vesnice, kde na ně už čekali jejich sousedé, aby „morca“ nebo „marinu“ převzali a za zpěvu písně: „Vynisli sme smrt z dědiny a mojička do dědiny.“ Jméno „morc“ pochází z německého slova „Marz“ tj. březen. „Marina“ pak pochází ze slova Morana, tj. bohyně zimy a smrti. „Morc“ byl slaměný panák, oblečený ve starý kabát, přepásaný povříslem, na hlavě pak měl klobouk okrášlený pentlemi. „Marina“ bývala oblečena do sukní a kacabaje, na hlavě měla šátek, ve vrkočích pentle a přes sebe bílý ubrus. Dnes není po tomto zvyku již památky (psáno kolem roku 1930), poslední „morc“ byl vynášen např. v Raškovicích u Frýdku r. 1895.
Morana byla vypuzena, její místo zaujali první zvěstovatelé nového jarního života. Předehrou k tomu je poslední postní neděle Květná, také Palmare zvaná a zároveň jde o první den Velkého týdne. Tato neděle připomíná křesťanům slavný vjezd Ježíšův do Jerusalema. Na tento den se připravují slezští hoši již po celých 5 týdnů. Zastrkují pruty klokočové, lískové, vrbové a větvičky třešňové do hrnců s hlínou, a když tyto před květnou nedělí vypučí, svazují je pruty v tzv palmy čili po našemu „metly“, a to tak, aby klokoč byl uprostřed, okolo něho pak ostatní větvičky, propletené ještě s větvičkami jedlovými, tisovými, jalovcovými, případně i umělými růžemi, pozlacenými ořechy a pentlemi či mašlemi. Při těchto přípravách bývá však mnoho hochů nešťastných, neboť jim větvičky nevypučely a rodiče jim vyčítali, že se málo modlili, a proto nejsou Bohu milí.
Nadešla Květná neděle, všichni spěchají do kostela na pěknou podívanou. Hoši stojí s palmami, u nás též „metlami“ zvanými před oltářem a čekají na svěcení. Když kněz pokropí jejich výrobky, třesou jimi, a tu jako by vítr nového života zavál mezi ty první představitele jara, šustot a blýskání květů v kostelním světle se šíří. Nyní však musí jít život do celé přírody. Proto se hoši po službách božích šlehají jalovcem, aby procitli. Z posvěcených prutů se dělají křížky a zastrkují se do hlíny, aby rodila. Kousky prutů se házejí do pece proti bohu Perunu. Posvěcené „kočičky“ se dávají k užívání nemocným a zbytky palem se zastrčí doma za obraz, aby i do domu vešel nový život – více štěstí. Na Květnou neděli jde průvod okolo kostela a kněz se modlí před uzavřenými dveřmi, později se zpívají pašije. V této chvíli se prý otvírají v okolí poklady označené modrými plaménky. Kdo po nich touží, ať přehodí přes sebe bílou loktuši (tkanina ve tvaru čtverce) a beze slova jich jde dobývat.
Květnou nedělí se zahajuje Veliký týden, který obsahuje tyto další dny: Modré pondělí, Žlutý úterek, Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Veliký pátek, Bílá sobota a Velikonoční neděle. Na Škaredou středu honí se Jidáš okolo kostela, zajímavější však bývá Zelený čtvrtek, o kterém se při Gloria „zavážou“ zvony a zmlknou varhany i malé zvonky v kostele. Místo zvonění chodívají chlapci po dědině s „klepotkami“ a „štěrkotkami“, aby místo zvonů ohlašovali svítání, poledne a klekání. Toho dne jedí vesničané zelí s kopřivami nebo též listy z jiskérek či sedmikrásek, aby měli něco zeleného doma. Po Zeleném čtvrtku následuje snad nejvážnější den v roce – Velký pátek, v kterýžto den prý i největší neznabozi jdou do kostela. Ještě dnes (kolem roku 1930) spěchají mnozí lidé v tento den časně ráno k potoku, aby se umyli a neosušení se pomodlili, aby byli celý rok zdraví. Hned na to pak pijí tzv. tatarčočku, to je kořen tataru namočený v lihu, oblečou se a spěchají do kostela, kde se opět čtou pašije, za nichž se opět otvírají poklady.
Po nejpřísnějším postním obědě sázejí se na venkově první brambory a seje se žito, jakož i zelné semeno na tzv přísadu. K večeru pak ožijí všechny cesty směřující ke kostelu, neboť každý musí navštívit Boží hrob. Ale jelikož se ze smutku rodí radost, ze smrti nový život, tak i po Velkém pátku otvírají se brány života – vzkříšení Vykupitele – vzkříšení přírody. K projevu toho je určena Bílá sobota, v jejíž den se světí oheň, přičemž se snaží každý kluk uchytit nějaký ten oharek, aby tento pak mohl doma zastrčit pod střechu proti ohni nebo hodit doma do studny, aby nebyla voda jedovatá, případně zabodnout do země, aby úrodě neškodily housenky, myši a podobní škůdci. Nejvíce se však všichni těší na „rozvázání“ zvonů a když se opět rozhlaholí, běhají všichni v zahradě od stromu ke stromu, třesou jimi, aby se vzpamatovaly a daly dosti plodů.
Tohoto dne trvá dále přísný půst až do večera, kdy se slaví v kostele slavné „Vzkříšení“ za účasti četného obecenstva. Dozní píseň „Třetího dne vstal Spasitel,“ lidé oblečení většinou v nových jarních šatech procházejí se dlouho po návsi nebo náměstí a pak odcházejí domů, kde po ukončení tak dlouhého postu na ně čeká tzv. „plecovník“ to je zapečená šunka nebo uzené maso ve chlebě.
Mine Velikonoční neděle čili Velikonoční hod, věnovaný úplnému klidu a velikonoční zvyky dosáhnou vrcholu teprve v tzv. „šmigrustě“ čili pomlázce, a to v den Velikonočního pondělí. Tu jak mladí, tak staří chodí po domech, a to jak za mladými, tak i staršími ženami s karabáči z vrbového proutí nebo sladkým dřevem a s lahví čisté vody nebo voňavkou, polévajíce a mrskajíce „slabší pohlaví“ často až nemilosrdně. Někdy bývají „šmigrustníci“, a to hlavně po požití většího množství alkoholu, který se jim všude podává, tak rozpustilí, že zanesou děvče pod pumpu, případně i hodí do potoka. Ženy však přes svou tzv. „slabost“ snášejí surové chování rády a obdarují své vzkřísitele malovanými vajíčky čili kraslicemi, zapečenou klobásou, likéry atd. Jsou rády, že je někdo ponouká k čilejšímu životu a mají aspoň příčinu, aby mohly totéž oplatit mužům dalšího dne tzv. babským šmigrustem, kterým také končí velikonoční zvyky a obyčeje.