PAŠIJOVÝ TÝDEN - ŠEDIVÉ ÚTERÝ(ŽLUTÉ)

Název je údajně odvozen z barvy popela. V některých oblastech jde o žluté úterý, ale podle etnografů jde o zkomolený název šedé barvy (gelb = žlutá, grau = šedá). Žlutá barva vyjadřuje slunce, světlo, zlato, ale je i barvou zralosti. V křesťanském umění symbolizuje věčnost, ctnost, rozum, úctu, vznešenost, žárlivost, Boží světlo.
Šedivé úterý bylo liturgicky nevýznamné, ani tento den se stejně, jako na Modré pondělí nekonaly žádné obřady. Tento den byl zasvěcen uklízení, můžeme ho považovat za zahájení jarního úklidu v domácnostech. Především bylo nutné vymést pavučiny ze všech koutů. To proto, že naši předkové věřili, že tímto způsobem vyženou z domu zlé duchy a negativní energii spojenou se zimou.
Postní období spolu s pašijovým týdnem přinášelo hospodáři i hospodyni dny plné náročné práce. Zatímco hospodář trávil dny na poli, hospodyně stála před nelehkým úkolem: jak z mála uvařit pro všechny. Sklep i komora byly po masopustu téměř prázdné a zásoby surovin velmi omezené. Vařily se proto zejména brambory, pekly se placky a ke slovu přišlo kysané zelí, hrách, kroupy či první jarní byliny. Z toho mála, co v hospodářství zbývalo, se hospodyně snažila ušetřit co nejvíce na nadcházející Velikonoce.
PROČ JE PO MODRÉM PONDĚLÍ "ŽLUTÝ OUTEREK"
https://ceskezvyky.cz/svaty-tyden-sedive-utery-zlute/
Proč žlutý? Někteří myslí, že se to vztahuje k středověkému obyčeji, dle něhož bankrotáři po celý rok museli nosit žluté klobouky, kteréhož mrzutého vyznamenání bývali toliko v outerý před velkonocemi sproštěni; aby vzdor tomu či právě proto nazýval se žlutým, je poněkud odvážlivá vysvětlivka, která sice připomíná na „staré zlaté časy“, uspokojení však budí obzvláště u těch, kteří svobodomyslností „nové doby“ nejsou nuceni nosit žluté klobouky — a těch je po krachu dosti. Spíše může se tento outerek považovati za blížence tučného čtvrtka masopustního. „Tučný“ a „žlutý“ jsou jaksi pojmy spřízněné a neslaví-li se žlutý outerek tak bujně jako tučný jeho bratr, požívá přec co poslední den před čtyřdenním postem jakéhosi vyznamenání co do jídla a pití.
(Článek je z přílohy Pražského deníku ze dne 25. března l.p. 1877)