Pod čarou: Z filmů mizí sex. Může za to úzkost a sebekontrola

Z filmů mizí sex a zlaté časy erotických thrillerů jsou dávno za námi. Nemůže za to přecitlivělá mládež, opatrná filmová studia ani přesycení pornografií, ale hlavně dlouhodobá a stále pokračující proměna společenských hodnot.

Článek
V newsletteru Pod čarou popisuje každou sobotu Matouš Hrdina společenské trendy, které sice vídáme všude kolem sebe, ale v přílivu každodenního zpravodajství trochu zanikají mezi řádky. Pokud vás ukázka zaujme, přihlaste se k odběru plné verze newsletteru.

Pokud máte pocit, že sexuálních scén je ve filmech stále dost, je vám buď dvacet a schází vám historická perspektiva, nebo jste starší a lžete si do kapsy. Faktem totiž je, že sex z filmového plátna či televizních obrazovek mizí opravdu výrazným způsobem a rozhodně nejde o čerstvý fenomén.

Už před pěti lety vyvolal debatu článek filmové publicistky Kate Hagen, která si dala práci s podrobnou analýzou a zjistila, že mezi lety 2010–2019 bylo v celovečerních filmech indexovaných v databázi IMDb nejméně sexuálních scén od 60. let. Vrcholu přitom dosáhla erotika ve filmech až v 90. letech a propad, který od té doby nastal, je ještě výraznější, pokud vezmeme v úvahu, že se v minulé dekádě natočilo téměř čtyřikrát více snímků než v devadesátkách.

Hagen to dokresluje i tím, že filmy přístupné kvůli nahotě a sexu až od 15 let se dnes v kinech objevují už jen výjimečně a jsou převážně doménou evropských artových snímků, a data nepotvrzují ani domněnku, že se sex jen plynule přesunul z filmů do seriálů – množství sexuálních scén v seriálech po roce 2000 mírně stouplo, ale rozhodně to nevyvažuje masivní sanitizaci mainstreamové filmové tvorby.

Tento trend loni potvrdila i analýza datového specialisty a producenta Stephena Followse, který nejen doložil pokračující úbytek sexu ve filmu, ale dodal celému trendu i širší kontext. Upozorňuje, že se nejedná o to, že by filmaři jen nahradili explicitní scény cudnějšími náznaky – stoupá totiž podíl filmů, ve kterých není žádný sexuální obsah jakéhokoliv charakteru. A nejde ani o plošné „vyčištění“ kinematografie, protože násilí, vulgarit a drog je ve filmech od roku 2000 pořád přibližně stejně, ale mizí právě jen sex.

Marné hledání viníka
Když se o úbytku filmového sexu rozjela širší veřejná debata, rychle se v ní objevilo několik populárních zdůvodnění. Část lidí ukazuje na mladé lidi z řad generace Z, kteří jsou údajně přecitlivělí, úzkostní a ve výsledku velmi puritánští (objevuje se i půvabný výraz puriteens). Jiní zmiňují dopady kauzy #metoo, která za sebou nejen ve filmovém průmyslu zanechala silnou stopu. A najdou se i tací, kteří v úbytku filmového sexu vidí logickou protireakci na bujení internetové pornografie.

Potíž je v tom, že většina těchto vysvětlení je založena spíše na pocitech, nikoliv faktech. Často jde spíše o doprovodné nebo sousledné jevy, ale nikoliv kauzální příčiny odvratu od sexu ve filmu i v dalších sférách popkultury.

Jako první můžeme shodit ze stolu poukazování na kauzu #metoo. V době jejího propuknutí v roce 2017 už sex z filmů mizel takřka dvě dekády a logika tak mohla být opačná – #metoo bylo spíše výsledkem stejných společenských pohybů, které ovlivnily i sanitizaci stříbrného plátna.

Neznamená to, že by kauza na filmový průmysl i společenské nálady následně neměla vliv. Bující sexismus a mizogynie mohou posilovat nechuť a obavy ze zobrazování sexu ve filmu. Mezi (nejen) mladými muži a ženami se šíří únava a znechucení z problematických vztahů a seznamování. Společností prosakuje tzv. heteropesimismus a jistě není náhodou, že atraktivní a inovativní (či vůbec nějaké) zachycení sexu a erotiky se v posledních letech objevuje spíše ve filmech a seriálech s queer vztahy a motivy typu Love Lies Bleeding, Carol, Saltburn, Portrét dívky v plamenech apod.

Hodně se hovoří i o sílící roli tzv. koordinátorů intimity, kteří se zejména po kauze #metoo začali při natáčení více starat o bezpečí herců a prevenci nevhodného chování. Klást jim za vinu úbytek sexuálních scén (jako to dělá třeba zmiňovaný Follows) ale nedává smysl – nejde o inkvizitory a díky zajištění pohodlí a korektních postupů by naopak měli jejich natáčení usnadňovat či z něj alespoň snímat stigma.

Stejně nelogické je i oblíbené pranýřování údajně úzkoprsé a asexuální mládeže. Často je v této souvislosti zmiňován americký průzkum názorů generace Z z roku 2023, ve kterém téměř polovina respondentů ve věku 13–24 let souhlasila s tvrzením, že ve většině filmů a seriálů není „pro zápletku“ sex nezbytný a uvítali by v nich spíše více platonických a kamarádských vztahů. Je to jistě zajímavé zjištění (které si někteří důvodně vykládali tak, že jde i o projev epidemie osamělosti), ale vysvětlovat tím úbytek sexu ve filmu jde jen stěží.

Začalo k němu totiž docházet už v dobách, kdy ještě většina členů generace Z vůbec nebyla na světě nebo koukala leda na Tlapkovou patrolu. K filmu se dostali až v navýsost „puritánské“ době a jejich aktuální preference je tak potřeba vnímat s přihlédnutím k tomu, že po stránce sexu ve filmu mají oproti starším generacím výrazně posunutou laťku.

Digitální cenzura
V neposlední řadě je tu argument poukazující na snadnou dostupnost internetové pornografie, kvůli které už údajně „samoúčelný“ sex na plátně není potřeba a puritánské tendence mohou být zároveň protireakcí na přílišnou sexualizaci kultury. V jistých ohledech jde o pádný postřeh, ale i zde je potřeba pocitové argumenty trochu poopravit daty.

Filmový web Lo Specchio Scuro před dvěma lety publikoval celou sérii povedených textů věnovaných erotickým thrillerům. V ústřední analýze tohoto žánru Anthony Penta upozorňuje, že masivní nástup všudypřítomné a dostupné internetové pornografie proběhl až ve druhé polovině nultých let, kdy již byl ústup sexu z filmu dávno v plném proudu, a nesedí tu proto časová korelace. Místo toho upozorňuje např. na mizení videopůjčoven, které začaly upadat již dlouho před rozmachem online streamingu a které bývaly pro erotické thrillery důležitým distribučním kanálem.

I doyen hollywoodských sexuálních provokatérů Paul Verhoeven v roce 2021 v rozhovoru pro časopis Variety uváděl, že pornografie ani v 90. letech rozhodně nebyla nedostupný kontraband a kořeny puritánského obratu je třeba hledat jinde, a vzhledem ke zmíněným statistikám mu lze dát za pravdu.

Vliv bující internetové pornografie přesto nelze pominout, nicméně se projevuje dost klikatými cestami. Při pohledu na současnou internetovou krajinu snadno dojdeme k paradoxnímu dojmu, že sex je v ní zároveň všude a nikde, a naše online životy tak dostávají trochu viktoriánský charakter.

Na „odvrácené“ straně internetu můžeme několika kliky proniknout k absurdní záplavě pornografie, ale na té oficiální, lícové tváři internetu je naopak jakákoliv erotika dost tvrdě potírána – mimo jiné i proto, že jde o digitální prostory volně přístupné dětem.

Algoritmy sociálních sítí (případné chyby a nedůslednosti nechme stranou) bedlivě cenzurují každý kus nevhodné nahoty. Totéž platí i pro sexuální výrazivo (při psaní tohoto newsletteru musím jazykově dost kličkovat, abych se vyhnul spamovým filtrům) a erotika na sítích často prosakuje jen prostřednictvím různých narážek, slangu apod. Pokud si někdo na tuto „čistou“ tvář internetu zvykne, sex ve „slušném“ filmu mu najednou může přijít nemístný, i když by ho tam ještě před 20 lety vůbec nepřekvapil.

Vypočítavá studia
Jistě se také nabízí poukázat na ekonomické a systémové změny ve filmovém průmyslu. Ten se kvůli technologickým změnám, boomu TV seriálů a později i streamovacích platforem dostal do krize. Studia nechtějí riskovat, většinu snímků optimalizují pro co nejširší možné cílové publikum na celém světě, a provokativní sexuální scény už pak nejsou lákadlem, ale spíše zbytečným rizikem.

Řada kritiků podotýká, že úpadek sexu ve filmu po roce 2000 nikoliv náhodou doprovázel boom superhrdinských trháků a filmové fantastiky. Když v roce 1992 Tim Burton uvedl svého kýčovitého Batmana, mohl si ještě i v superhrdinském snímku dovolit hrát s vyhrocenou erotickou symbolikou, ale dnes jsou filmové marvelovky synonymem nanicovaté zábavy pro celou rodinu, kterou si lze bez uzardění pouštět v letadle.

Snaha o optimalizaci a snižování rizik, móda rodinných filmů a nástup fantastiky a superhrdinských motivů vytvořily účinný koktejl, který z filmů nejen vytlačil sex, ale také změnil zavedené formáty. Podcasterka Carlee Gomes k tomu podotýká, že situaci lze vnímat i tak, že zmizely především filmy, ve kterých by se sex mohl objevovat, a publikum, které by jej vyžadovalo.

Téměř se vytratil formát středněrozpočtového celovečerního snímku pro dospělé publikum (i když to se v poslední době zásluhou studií jako A24 zlepšuje), který byl typický právě pro erotické thrillery z 80. a 90. let. Pokud už divák tento typ obsahu hledá, je odkázán na seriály, které je možné lépe zacílit na užší publikum – není náhodou, že jedním z mála děl, které v posledních letech dokázalo se sexuálními scénami pracovat zajímavě a zároveň netypicky „postaru“, byla seriálová Euforie.

Sexuální scéna už ve filmu není nepodstatnou banalitou a Gomes tvrdí, že právě optimalizace a „vyhlazení“ filmové tvorby vytvořily živnou půdu pro názor, který je dnes mezi kritiky i diváky velmi populární – sexuální scény jsou hodnoceny a schvalovány podle toho, jestli jsou v daném snímku „nezbytné“ a mají zásadní význam pro postup vyprávění, nebo jsou alespoň sofistikovanou uměleckou metaforou.

Je to názor, který řada lidí opakuje, aniž by se zamysleli, kde se v nich tento postoj vzal a proč by ve filmu erotické scény nemohly být jen pro dokreslení atmosféry, větší uvěřitelnost, provokaci či zcela samoúčelnou zábavu. V debatách se občas žongluje s pojmy jako nabídka a poptávka. Komodifikace vztahů a sexu proniká i do jejich zobrazení na plátně a ztrácí se prostor pro věci, které nemají jasný efektivní smysl a hladkou diváckou zkušenost (či rovnou obchodní transakci mezi filmařem a publikem) mohou jen komplikovat.

Prázdný internet a příliš krásná těla
Ke hlubší podstatě věci velmi precizně pronikla blogerka Hayley Nahman, která se nedávno zamyslela, proč je současná digitální kultura tak málo sexy na přenesené i doslovné rovině. Upozorňuje, že vyprázdněnost a plochost digitálního života je sice často používané klišé, ale zrovna na poli sexuality hraje skutečně důležitou roli.

Kultura a život na digitálních platformách jsou bezesporu „reálné“, ale nemají v sobě hmatatelný, trojrozměrný, fyzický a tím i emocionálně velmi pádný náboj, který je právě pro věrné zachycení a prožívání sexuality klíčový. Vše se mění ve sled atraktivních pomíjivých obrazů a alfou a omegou internetové ekonomiky je pohodlnost, plynulost a absence tření. Jisté napětí, překážky, nejednoznačnost a riziko ale k sexu patří. Zcela „hladká“ a pohodlná sexualita je ve výsledku dost mdlá a svým charakterem odpovídá možná tak konzumaci internetové pornografie.

Nahman trefně vysvětluje, že sexualita je spojována s emocemi a prožitky doteku, soužení, propojení a fyzické přítomnosti, tedy věcmi, které nám digitální rozhraní ze své podstaty nemohou dát v plné míře. A u toho rozkladný vliv digitální kultury na filmový sex jen začíná.

Pokud má úbytek sexu v mainstreamové kinematografii nějaký obecný shrnující důvod, je jím právě hodnotové nastavení digitální kultury, která se v průběhu posledních dvou dekád etablovala především na sociálních sítích.

Kromě zmíněné prázdnoty a zploštělosti je zásadním viníkem i komodifikace tělesné krásy a snaha o maximální výkon a sebezlepšení, která se složitou a zdánlivě nadbytečnou a frivolní sexualitou nejde dohromady. Velmi výstižně to v roce 2021 popsala spisovatelka Raquel Benedict ve virální a hojně citované eseji s všeříkajícím titulem „Všichni jsou krásní, ale nikdo není nadržený“.

Všimla si, že hrdinové a hrdinky současných akčních filmů mají stále dokonalejší těla, ale na rozdíl od svých předchůdců v 80. a 90. letech kolem sebe nešíří jakékoliv sexuální napětí a atraktivitu. Jejich těla nejsou určena ke svádění, ale maximální optimalizaci a výkonu. Ztrácí se z nich estetické vady a fyzická přítomnost, a proto ve výsledku působí zcela sterilním a asexuálním dojmem.

Tělo už není nástroj k prožívání emocí a vjemů, ale chodící investice vyžadující stálou údržbu a vylepšování jednotlivých součástek, od svalů přes pleť až po vlasy, a pokud už spolu tento typ filmových hrdinů zamíří do postele, vše působí nepříjemně věcně a mechanicky.

Benedict dodává, že trendy k budování fyzické zdatnosti a zdravého životního stylu sílí hlavně v dobách krizí a autoritářství, a nesměřují k posílení svůdnosti, ale hlavně k zocelení v boji proti údajnému nepříteli – zmiňovaný Verhoeven tento mírně fašistický náhled na asexuální tělesnost ostatně už v roce 1997 skvěle satirizoval ve Hvězdné pěchotě.

Obrat k sobě
Možná nejdůležitější kulturní proměnou je v tomto ohledu způsob, jakým jsme kvůli sociálním sítím začali nahlížet na svou vlastní osobnost. Jednoduše řečeno, na sítích podléháme dojmu, že vše je jen o nás, a často trpíme syndromem hlavní postavy.

Před světem se zároveň snažíme prezentovat jako co nejzajímavější a autentická osobnost. Máme falešný pocit, že influenceři, celebrity i zcela neznámí lidé, které na sítích sledujeme, jsou naši přátelé a vidíme jim do hlavy. Vytváříme si k nim parasociální vztahy, a když náhodou spáchají nějaký prohřešek, máme tendenci moralizovat. Z neustálého sledování a kontroly trpíme úzkostmi. A ze všeho nejvíc se bojíme veřejného pranýřování a odhalení, že něco skrýváme a možná nejsme tím, kým se na sítích zdáme být.

Jde o univerzální posun, který se projevuje ve všech sektorech života a společnosti. V literatuře se často hovoří o úpadku fikce – do módy jdou nejrůznější zpovědi, deníky, biografie a autofikce, vše musí být ideálně postaveno na skutečných lidech a motivech a být tak co nejvíc autentické.

Literární kritik Jon Repetti nedávno podotkl, že zejména mladší čtenáři ztrácí schopnost sebeidentifikace s archetypy v klasické beletrii a identitu postav ve fikčních příbězích nechápou jako realitu, protože přece nejsou opravdové – na rozdíl od lidí na sociálních sítích. Neumíme či nechceme přestat být „sami sebou“, a to nám pochopitelně dost omezuje i možnosti vnímání a prožívání sexuality ve filmech.

Názor, že vše musí být „doopravdy“ a nikoliv „jen jako“, se projevuje nejen v mainstreamové kultuře, ale třeba i na poli internetové pornografie – magazín Wired nedávno přinesl pěkný rozbor toho, jak pod vlivem platformy OnlyFans i do tohoto sektoru pronikla logika fandomu a všichni se tváří, že interakce s tamní modelkou je komunikace s opravdovou ženou, nikoliv jen anonymní digitální transakce.

Požadavek na autenticitu neklademe jen sami na sebe, ale projektujeme si jej i do filmových herců, a vše pak dostává jinou, mnohem vážnější dynamiku. Dění na plátně si bereme více osobně a hůře se potýkáme s nejednoznačností, předstíráním a fikcí.

Do filmové kritiky i fanouškových debat pronikají terapeutické termíny (pobavila mě tiktoková videa, ve kterých mladí diváci analyzují zápletku hororu Nosferatu prostřednictvím konceptů jako grooming, gaslighting, konsent apod., které jsou jistě důležité v reálném životě, ale v logice rumunské folklorní mytologie či gotického románu moc nefungují), a pro vyhrocené, barvotiskové, provokativní a morálně temné erotické thrillery jako z 90. let už najednou není místo.

Skvěle se to ukázalo na nedávno uvedeném filmu Babygirl, který byl často prezentován právě jako pokus o renesanci erotického thrilleru. Není to úplně špatný snímek, ale potíž je v tom, že v něm dost schází erotika, natož thriller (pozor, následují spoilery).

Scénář teoreticky odpovídá svým žánrovým předobrazům – starší úspěšná vrcholová manažerka v podání Nicole Kidman nenachází u manžela uspokojení svých (celkem banálních) submisivních fantazií, a tak si začne vášnivou aféru s výrazně mladším stážistou, která následně ohrožuje její rodinu a kariéru. Aby ovšem toto schéma vytvářelo znepokojivý a vzrušující dojem, musí být podloženo pocity skutečného závažného rizika a porušování tabu, které v Babygirl zcela schází.

Jedinou transgresí je fakt, že protagonistka podvádí manžela, a jedinou hrozbou možnost, že se vše provalí. Když k tomu ale dojde, ukáže se, že se tak moc nestalo. Všichni si své sexuální frustrace empaticky a konstruktivně vyříkají pomocí oněch terapeutických termínů, úspěšná hrdinka úspěšně oživí vztah s manželem, mladý milenec zmizí v nenávratnu a všichni žili šťastně až do smrti. Jistě to není špatný návod, jak řešit takové životní situace, ale erotický thriller se na tom dá vybudovat jen těžko.

Filmový kritik Kurt Schiller v povedené eseji o tomto žánru vysvětluje, že slavné erotické thrillery jako Základní instinkt nebo Osudová přitažlivost (řadu z nich před dvěma lety znovu uvedl portál Criterion) lákaly a provokovaly proto, že to byly doslova psychosexuální noční můry. V mnoha ohledech navazovaly na postupy noirových detektivek, a proto byly také záměrně až příliš temné, bulvární, šokující a plné vražd a zločinu – nekladly si nároky na realismus a tehdejší publikum také dokázalo oddělit nezávaznou fikci od vážného společenského komentáře.

Na rozdíl od současných snímků typu Babygirl se nesnažily úzkosti ze sexuality a prolamování společenských tabu utěšovat a zahánět, ale spíše dráždit a prohlubovat. Jejich jádrem byly mocensky nevyvážené sexuální vztahy (je jistě namístě kritizovat, že často stereotypní), zhmotňovaly dobové paniky a podvědomé strachy, a erotický náboj v nich vyvěral z nejednoznačnosti a temných podtónů, na které se diváci museli naladit a odhodit u toho případné moralizování.

Tento typ vyprávění dnes ale vyšel z módy a Schiller velmi trefně dodává, že přestává fungovat i ústřední premisa, na které byly scénáře erotických thrillerů postaveny. Pracovaly s myšlenkou, že máme část osobnosti, kterou se reprezentujeme navenek, a vedle ní i skrytou a velmi odlišnou tvář, kterou na veřejnosti skrýváme a která se do velké míry točí kolem naší sexuality.

Napětí a erotika se pak ve filmech budovaly okolo komplikovaného a často destruktivního odhalování této skryté stránky, ale to nesedí do současného hodnotového schématu. Pokud je ideálem shoda mezi soukromou a veřejnou osobností vedoucí k co největší autenticitě (a k tomu patřící zcela zdravá a vyrovnaná sexualita bez potlačovaných či nevyjasněných háčků), pak odhalování utajovaných a protichůdných částí našeho nitra nepřipadá v úvahu a působí nepatřičně i na filmovém plátně.

Pokud se na takovéto filmy a scény máme empaticky naladit, vyžaduje to navíc ztrátu kontroly a otevření se nejednoznačným emocím, které v nás budí znepokojení, vzrušení a odpor zároveň.

Jenže právě snaha o maximální kontrolu je vedle osobní autenticity dalším typickým rysem dnešní digitální kultury. Strach ze ztráty kontroly nad svým okolím, emocemi i vlastní pečlivě budovanou osobností je tak možná skutečným motivem ke vzniku onoho typického argumentu mnoha současných diváků i filmových kritiků – tedy že sex ve filmu přece nepotřebujeme, pokud tam neplní nějakou praktickou roli a neposouvá děj dopředu.

Když nás ale tyto obavy z nekontrolovaných a nejednoznačných emocí a ztráty tváře i jasné morální pozice budou dál tlačit k „čištění“ kinematografie, nemusí to vést k dobrým koncům. V moderní historii jsme byli svědky mnoha období, kdy pod nevinnou a pečlivě hlídanou oficiální kulturou bujely temnější proudy potlačovaných vášní a obav. Časem vždy vyvřely na povrch, mnohdy dost nepěkným způsobem. A kdybychom tyto věci předtím otevřeně řešili a diskutovali i na filmových plátnech, ušetříme si řadu problémů, šoku a zklamání nad sebou i jinými lidmi.

Pokud se vám ukázka z newsletteru Pod čarou líbila, přihlaste se k odběru. Každou sobotu ho dostanete přímo do vašeho e-mailu, včetně tipů na další zajímavé čtení z českých i zahraničních médií.

Matouš Hrdina Seznam Zprávy