Proč se říká - jsem z toho jelen

PROČ SE ŘÍKÁ - JSEM Z TOHO JELEN
Rčení "jsem z toho jelen", které znamená "vůbec tomu nerozumím, jsem z toho zmatený, jsem z toho v rozpacích, nevím jak dál", patří k jazykovým hádankám a existuje několik verzí jeho původu. Jedni ho spojovali s lovem a zmatenými pohyby vystrašeného jelena prchajícího před lovci, který byl zahnán do situace tak zoufalé, že neví jak dál. Představa uštvaného a zmateného jelena je tak působivá, že se mohla stát základem eliptického přirovnání „jsem z toho jelen“ (jsem z toho zmaten jako uštvaný jelen).
Jiní tvrdili, že tento výraz je převzat z němčiny, slovo hirsch (jelen) je prý spojeno s názvem města Hirschau, které má stejnou pověst jako český Kocourkov. Tedy někdo byl zmatený, protože pocházel z Kocourkova.
Úsloví ale nejspíš vzniklo za Rakouska-Uherska. Roku 1915 byl rozpuštěný 28. a 36. pěší pluk, pražský a mladoboleslavský a jejich důstojníci i mužstvo byli přiděleni plukům německým a maďarským. Při vyvolávání jmen, se vojáci všech národností měli hlásit v armádním jazyce, tedy němčině, slovíčkem hier! - zde! Jediný národ, který měl právo hlásit se ve své mateřštině, byli Maďaři. Hlásili se: ehylyen - zde! Pokud se Češi ohlásili českým "zde", putovali na měsíc do arestu. Našim vojákům ovšem neušla komická shoda maďarského slova s českým jelenem a začali Maďarům říkat „jeleni“. Protože maďarští branci inteligencí právě nevynikali a našim hochům byli protivní (např. maďarští branci nikdy neopominuli, jakmile uviděli české šestatřicátníky, zdvíhat ruce nebo točit čepici štítkem dozadu). Slovo jelen, tak snadno získalo svůj nový význam a značilo hloupého, nechápavého, nejapného člověka. A říkalo se: „Ale byl tu takovej jelen.“ — „Copak jsem jelen?“ — „Já jsem z toho jelen“ atd. Toto jistě velmi nápadné úsloví se rychle ujalo u českých vojáků a s nimi se při první příležitosti dostalo i k civilnímu obyvatelstvu. Rčení „už jsem z toho jelen“ je jedním z jazykových plodů války; před válkou ho ještě nebylo.
zdroj: knižní archiv Antonín ViK, časopis Naše řeč, ročník 15, 1931