POVĚSTI A LEGENDY O ZROZENÍ ROSTLIN

Lidové pověry o vzniku rostlin nejčastěji vycházejí z antických bájí, slovanského bájesloví a starých magických rituálů. Tyto legendy připisují zrod květin a stromů zásahům bohů, slzám nešťastně zamilovaných nebo proměně člověka v rostlinu. Jiné vznikly z lidské touhy a trápení a připomínají věčnou sílu lásky, věrnosti a přátelství.
Květiny jsou od pradávna symbolem krásy, mládí, jara, dokonalosti a duchovního hledání. Jsou spjaté s obřady a léčením. Jsou symbolem ženské krásy, ale zároveň i symbolem pomíjivosti a nestálosti – vykvetou a zvadnou. V mnoha kulturách se pojí také s dušemi zemřelých. Najdeme v nich jemnost a křehkost, ale i omamnost a zrádnost, zvlášť když jde o květiny pronikavé vůně nebo rostliny jedovaté. Patří k magii přírody, do světa elfů, víl a všech bytostí, které se rodí z rostlinné říše. Pro svou rozmanitost barev, tvarů, vůní a vlastností jsou takřka nevyčerpatelným námětem pro umění. Pomocí květin lidé odjakživa vyjadřovali city, myšlenky a smysl pro krásu. Darovat květinu nebo kytici znamená vyjádřit náklonnost, radost ze setkání, vděk nebo úctu. Proto byly vždy součástí náboženských obřadů a rituálů, neobešla se bez nich žádná oslava, svatba ani pohřeb.
Česká pohádka o tom, jak přišly květiny na svět, vypráví:
Na počátku věků vládla nad celou Zemí neproniknutelná tma. Sluneční král sídlil daleko za obzorem a ze svého paláce nikdy nevycházel. Vysoko na obloze svítily hvězdy. Nebyla to však obloha, ani hvězdy. Byla to nekonečná modrá louka, která se klenula nad Zemí. Na té louce rozkvétaly záhony čarovných květů. V těch květech sedávaly překrásné nebeské víly a něžně zpívaly. Zvěst o jejich kráse se donesla až ke Slunci. A ten se rozhodl, že si z těch víl vybere tu nejkrásnější a vezme si ji za manželku.
Sluneční král vykročil na nebeskou louku. Jeho zlaté vlasy se zažehly oslnivou září a ze Země uprchla tma. Nebeské víly se polekaly toho neznámého jasu a na svých čarovných květech se rychle snášely na Zemi na zelenou louku. A Sluneční král na nebeské louce nenašel žádnou vílu. Zklamaný se vrátil do svého paláce a na svět znovu padla tma. Tehdy se víly tichounce vznesly na oblohu, ale semínka jejich květů už navždy zapustila kořínky do úrodné země. Tak přišly květiny na svět. (zdroj V. Šťovíček)
Proč jsou květiny tak hezké:
Když se Bůh rozhněval na lidstvo a poslal na něho potopu, zachránil se jen Noe se svou rodinou. Bůh mu totiž přikázal, aby vystavil koráb, kam by se vešla jeho rodina, po páru ze všeho živého, semena rostlin, trávy, stromů. Když opadla voda, zeptal se ho Bůh, kde má kvítí. Noe však na ně zapomněl. A tak Bůh přinesl z rajské zahrady jejich semena, a proto jsou kytičky tak hezké. (zdroj M. Korandová)
Jak získaly květiny barvu:
Původní barvy rostlin byly jednobarevné — zelené. Později začala Matka příroda uvažovat i o jiných barvách. Na tento nápad přišla, když pohlédla na duhu. Matka příroda dala na vědomí květinám, že bude zdarma rozdávat barvy pro květy a plody. Bude se tak dít několikrát, a to vždy v osvitu jednoho Slunce. Poprvé to bylo v době, kdy odcházela zima, a ještě bylo na Zemi trochu sněhu. Začala s barvou bílou. Proto první jarní květiny jsou bílé. Při druhém osvitu Matka příroda se inspirovala barvou Slunce — žlutou. Tak pokračovala, dokud nebyly všechny barvy rozebrány. (zdroj B. Šula)
Proč jsou květiny nebesky krásné a nebesky voní:
Velmi důležitou úlohu mělo Slunce. Slunce dávalo rostlinám život, a proto se mu přisuzovaly i jiné stvořitelské schopnosti. Jedna pověst vypráví: Kdysi dávno byla Země pustá a holá. Nic na ni nerostlo. Země byla velice smutná. Občas na ní odpočíval bílý nebeský pták. Byl tak obrovský a měl tak silná křídla, že mohl létat mezi hvězdami. Na některých z nich rostly stromy, na jiných květiny, jinde zase tráva a obilí. Pták chtěl Zemi pomoci, a tak přinášel různá semena, ta se ujala a na Zemi se objevily rostliny. Všechny ale byly bílé.
Jednou se po dešti na obloze objevila duha. Byla tak krásná, že si květiny o duze povídaly až do večera, a dokonce i přes noc. Domluvily se, že poprosí Sluníčko o barvy. Ráno přednesly sluníčku svou prosbu. Následující den na ně čekaly v nádobách různé barvy a každá květina si mohla vybrat. Některé květiny byly s výběrem rychle hotové, jiné chtěli vypadat jako duha a nabíraly si různé barvy. Jiné se neuměly rozhodnout, a tak dlouho se rozmýšlely, až žádná barva nezbyla a ony zůstaly bílé.
A když jednou opět přiletěl bílý nebeský pták, byl tak překvapený tou krásou, že také zatoužil mít duhová křídla. A protože květiny věděly, komu vděčí, že mohou růst na Zemi, každá mu dala trochu ze své barvy. Najednou už to nebyl bílý nebeský pták, ale duhový nebeský pták. A byla to taková krása, že se to nedá vypovědět. A duhový nebeský pták květinám poděkoval tak, že každé daroval vůni.
Proč jsou některé rostlinky léčivé:
celý článek volně ke čtení: https://ceskezvyky.cz/povesti-a-legendy-o-zrozeni-rostlin/