ZELENÉ ZLATO Z NAŠICH POLÍ ANEB JAK SE SKLÍZEL CHMEL

Vůně zeleného zlata, ranní mlha nad chmelnicemi, večery plné kytar a prvních lásek. Česání chmele nebylo pro Čechy jen obyčejnou zemědělskou sklizní, ale fenoménem, který hluboce ovlivnil celé generace. Pro jedny je to vzpomínka na legendární studentské brigády, pro druhé tvrdá celoroční práce, jejímž výsledkem je světoznámý český ležák.
Po staletí se chmel pěstoval na tyčích hluboce zaražených do půdy. Pro první rok stačily tyče dvoumetrové, od druhého roku už byly dlouhé šest až osm metrů. Sklizeň probíhala tak, že muži nejprve odřízli štok od podzemní části, speciálním hákem vypáčili a vytáhli tyče obrostlé chmelem a převezli je na místo, kde už byli připravení česáči. Až v 80. letech 19. století se rozšířilo pěstování v konstrukci s dráty – tzv. žatecká drátěnka. S malými úpravami se tak chmel pěstuje dodnes.
Stolička, ruce a dlouhé rukávy:
Česání chmele se po staletí takřka neměnilo. Stolička a velký proutěný koš patřily k základnímu vybavení. Protože jsou okraje chmelových listů poměrně ostré, muselo se přizpůsobit i oblečení – dlouhé nohavice, dlouhé rukávy a často rukavice. Používaly se i návleky ze starých ponožek nebo podkolenek, kterým se prostřihly otvory pro prsty a zbytek ponožky chránil zápěstí i dlaně.
Strhávání štoku není ani tak o síle, jako spíš o šikovnosti a zkušenosti, pod jakým úhlem drát se štokem naklonit, aby se háček z horního drátu uvolnil. Někteří česáči postupovali od špičky dolů, někteří opačně. Někteří volili i různé vychytávky. Například otrhali z větvičky listy a pak rukou s roztaženými prsty jako hřebenem strhávali hlávky do koše. Pěstitelé to ale neviděli rádi. Často se totiž hlávky přetrhly nebo neměly stopku a pak se při dalším zpracování v sušárnách a při transportu rozpadaly. Očesaná réva se úhledně stočila do klubíčka a ponechala na místě, umožnilo se tak vstřebání živin z listové části zpět do kořenů do tzv. babky.
Věrtel a odměna za jeho naplnění:
Věrtel zní sice staročesky, ale jde o slovo původně německé - viertel, tedy čtvrt, čtvrtka. A byla to čtvrtka míry jménem strych. Po zavedení desetinné soustavy tomuto množství odpovídalo zhruba 25 litrů. Jeden věrtel byl tedy 25 litrů. Až někdy v šedesátých letech 20. století se míra věrtele změnila na 30 litrů. Na míru u chmelnice dohlíželi zkušení pracovníci, kteří jen občas přimhouřili oko nad některým z česáčů. Z plného koše se obvykle nasypalo jeden a půl věrtele, a tak si česáči vzájemně pomáhali a střídavě si věrtele dosypávali, aby měli míru plnou.
Za každý věrtel dostával česáč speciální známku – plíšek nebo později plastové kolečko. Kdysi měly plíšky vyražené i iniciály pěstitele nebo dokonce znak, pokud chmelnice patřila nějakému šlechtici. Vladimír Valeš z Chmelařského muzea v Žatci vzpomíná, že někdy na konci 60. let jako devítiletý kluk načesal osobní rekord o velikosti 4 věrtele. Studenti měli stanovenou denní normu, ale brigádníci, kteří byli výslovně závislí na výkonu, dokázali podle dobových zápisů načesat i 36 nebo dokonce 38 věrtelů. Obvyklý průměr bylo 7 až 9 věrtelů za směnu. Brigádníků byly tisíce.
celý článek volně ke čtení: https://ceskezvyky.cz/zelene-zlato-z-nasich-poli-aneb.../