Blaženost ticha

My Indiáni víme o tichu své. Nebojíme se ho. Ve skutečnosti je pro nás ticho mocnější než slova. Naši starší byli vycvičeni v cestách ticha a tyto znalosti předali i nám. Pozorujte, poslouchejte, a pak teprve jednejte, říkali nám. Takhle oni žili.
U vás je to přesně naopak. Učíte se mluvením. Odměňujete děti, které ve škole mluví nejvíce. Na svých večírcích překřikujete jeden druhého. V práci máte pořád porady, na kterých každý každého přerušuje a všichni mluví pětkrát, desetkrát nebo stokrát. A vy tomu říkáte „řešení problému“.
Když jste v místnosti a je tam ticho, jste nervózní. Musíte vyplnit prostor zvuky. Máte nutkání mluvit ještě předtím, než víte, co budete říkat.
Bílí lidé rádi diskutují. Dokonce mnohdy nedovolí druhému ani dokončit větu. Neustále vyrušují. My Indiáni to vnímáme jako nevychování nebo dokonce hloupost. Pokud začnete mluvit, nebudu vás přerušovat. Budu poslouchat. Možná přestanu poslouchat, když se mi nebude líbit, co říkáte, ale nebudu vás přerušovat.
Až domluvíte, rozhodnu se, co si myslím o tom, co jste řekl, ale neřeknu vám, že nesouhlasím, pokud to není důležité. Jinak mlčím a jdu pryč. Řekl jste mi vše, co jsem potřeboval vědět. Netřeba říkat více. Většině bílých lidí to ale nestačí.
Lidé by měli svá slova vnímat jako semínka. Měli by je zasít a pak je nechat v tichosti růst. Naši starší nás učili, že Země k nám neustále
mluví, ale my musíme mlčet, abychom ji slyšeli.
Existuje mnoho hlasů mimo ten náš.
Mnoho…
~ Ella C. Deloria