Ctnost není zadarmo.

Proč je tak těžké být spravedlivý k druhým? Protože uznáváme jejich zásluhy, jen když nepřekážejí našim zájmům; v opačném případě se jimi cítíme ohroženi. K tomu, abychom dokázali druhé pochválit, je zapotřebí buď velké slávy, o niž se lze bez obav rozdělit, nebo velké soudnosti a sebedůvěry, anebo velké upřímnosti a lásky k pravdě, vítězící nad sebeláskou.

Upírat někomu nesporné klady znamená popírat, že vůbec existují, a popírat je tedy i u sebe. Tak se naše nesnášenlivost obrací proti nám.

Tajemství naší sebelásky je přesně takové jako tajemství naší velkorysosti a nepředpojatosti. Máme raději sebe než druhé proto, že jsme o svých zásluhách a přednostech lépe zpraveni a pevněji přesvědčeni než o zásluhách a přednostech kohokoli jiného.

Uznání zbavuje dobrou duši závisti. Nejspravedlivější k druhým bývají ti, kdo cítí, že svět je spravedlivý k nim. Nepřivádí-li nás úspěch k velkorysosti, nezasluhujeme jej.

Závist se skládá mimo jiné z touhy po spravedlnosti. Nezasloužené štěstí nás pohoršuje víc než zasloužené.

Závist je malost ducha, jenž nedokáže vidět za určitou mez a cítí se utištěn, dokud nezaplní veškerý prostor sám.

Nejvíce závidí ti, kdo si nejméně věří; právě tak jako nejslabší a nejzbabělejší bývají nejpomstychtivější.

Lidé nevalné duševní síly se děsí soupeření právě tak, jako se bojí trpaslíci, že je někdo na ulici zašlápne. Z ješitnosti však takový pokus riskují, nejinak než ženy honící se bezhlavě za davem.

Závist je nejuniverzálnější vášeň. Pyšníme se tím, co máme, či co si myslíme, že máme. Závidíme však to, co mít chceme a nemáme, ba i co mít nechceme.
Závidíme sebevětší ctnosti i sebemenší výhody. Závidíme sebesměšnější zdání či předstírání nadřazenosti. Závidíme pošetilost a ješitnost. Ano, závidíme vše, čím se lze odlišit nebo proslavit, i neřest a bezectnost.
Závidíme druhým sebenepatrnější rozmnožení jejich uznaných zásluh víc než všechny jejich zásluhy dohromady, podobně jako je nám proti mysli zaplatit přirážku k účtu či jako žehráme na něčí nenadálé štěstí.
A to buď proto, že rozrůstáním jejich úspěchů si připadáme zaskočeni a že svědčí o nadání, s jakým jsme nepočítali, anebo proto, že nám připadá urážlivé a nepoctivé, aby se někdo odlišil a vynikl, či proto, že jeho dovednost nemůžeme odbýt jako něco běžného: "Je to přece jeho obor."

Podobně bývá naší největší ctižádostí vyznamenat se v něčem, v čem vyniknout nemusíme, a nesmírně nám lichotí uznání našich nejpochybnějších ambicí. Chceme tyto mrzáčky vykrmit a ze svých vad a slabých stránek vypiplat ctnosti. Uznání našich známých ctností nás příliš netěší - je to obehraná písnička - ale náramně nás blaží pochvala nějakého našeho vrtochu. Ten je naší chloubou, novým vítězstvím, posílením našeho pocitu moci. Někdo má dobrou hlavu, ale chce, aby se o něm říkalo, že má pěknou postavu a vybrané způsoby. Ministerský předseda Walpole toužil mít pověst galantního člověka, i když k tomu měl na hony daleko. Inteligentní žena chce být považována za krasavici, krasavice za vtipnou atak dál.

Závist je nejmocnější lidská vášeň. Vysvětlení je nasnadě. Protože sobě přikládáme daleko větší význam než veškerému okolnímu světu, hlavním cílem duševního snažení je přesvědčit ostatní o našich nesporných, leč upíraných kvalitách, vyzbrojit se jedinečnými známkami a zárukami vlastní nadřazenosti a nenávidět a potlačit vše, co nám stojí v cestě nebo co naši nesmyslnou ctižádostivost zastiňuje. Každý se na sebe dívá jako na monarchu zbaveného trůnu a na ostatní jako na své vzpurné poddané či prchající otroky, kteří mu upírají jeho přirozené právo a trhají řetězy názorů, jež by jim rád vnutil. Blázen na Hogarthově malbě, jenž má korunu ze slámy a žezlo ze dřeva, není než obrazem a prostinkým symbolem každodenního života.

Někteří lidé umějí objevit jen ty naše dobré stránky, které ostatním ušly. Jiní soustavně vynášejí naše zásluhy, které už uznal celý svět. První jsou dobrodinci, ne přátelé druzí nejsou přátelé, ale patolízalové.

Není pochlebnictví tak nehorázného a nadsazeného, aby nebylo přijatelné. Nechává za sebou pronikavý pocit blaha, neboť právě jeho přehnanost jako by napovídala, že musí mít nějak opodstatnění. Řekněte nejošklivější osobě na světě, že je nejpěknější, největšímu hlupákovi, že je bystrá hlava, a s díky vám uvěří. Je přinejmenším možné, že to myslíte upřímně. I pochlebníkův smích vede k samolibému úsměvu nad naší domnělou dokonalostí.

Není hany tak podlé a nezasloužené, aby se z ní něco neujalo. Zlá slova ruší kouzlo dobrých skutků. Nasazuje někomu celý rok psí hlavu a na konci roku ho (jen kvůli tomu) nepoznají ani nejlepší přátel. Není příjemné pomyšlení, že někdo byl, byť neprávem, obviněn z pošetilosti či ze zločinu.

Bezděky si spojujeme slova s věcmi a naše představivost si uchová nepříznivý dojem ještě dlouho potom, co byl rozum vyveden z omylu. Neboť postavit se proto nařčení či křivdě znamená vyměnit pohodlí za nepohodlí, a naše zbabělost se brzy postaví na stranu lidské zlovůle. Útočníci jsi vždy odvážnější. I nezasloužená výtka člověka ponižuje, protože vzniká dojem, že kdyby byl bez chyby a viny, nikdo by se ho neodvážil napadnout; proto čím špinavější a vymyšlenější je pomluva, tím více zneuctí ne toho, kdo ji šíří, ale toho, kdo je v očích veřejnosti jejím terčem. Vidíme-li člověka pokrytého blátem, vyhneme se mu, aniž otevřeně zdůvodníme proč. Oblíbence veřejnosti, stejně jako Caesarovu manželku, nesmí podezřívat nikdo. Dost na tom, že obdivujeme a dosvědčujeme přednosti těch, kterým poměry přejí dělat totéž navzdory pomluvám a sprostému spílání je vrchol ušlechtilosti, k jakému svět dosud nedospěl.

Duševní zbabělci se bojí vyjádřit silně kritický názor anebo silně zaútočit, protože se bojí, aby nedostali ránu na oplátku. Vydávají se na milost svému protivníkovi a doufají, že jejich bezvýznamnost, je beztrestná.

Nejbezvýznamnější lidé jsou nejhorlivější posměváčci. Nemusí se bát odvety a nemají žádnou naději, že by jejich sebeúcta mohla stoupnout jinak než ponížením jejich bližních. Nejpřísnějšími kritiky jsou vždycky ti, kdo se sami nikdy nepokusili tvořit anebo při tom neuspěli.

Vědomí, že jednáme nespravedlivě, nás má k ještě větší křivdě. Zvětšíme-li ji, máme pocit, že jsme ji ospravedlnili. Opakovaná rána rozněcuje naši vášeň a umrtvuje myšlení.

Člověk někdy nemůže uniknout pocitu bezvýznamnosti jinak, než že zraní sebelásku druhého. Ale pamatujme, že slušnost je povinná pro všechny, kdežto vyniknout na její úkor není povinen nikdo.

Štěstí je stejně nakažlivé jako posměch. Alespoň nám je nemůže dát nikdo než ten, kdo je šťasten sám. Žádná chytrost, moudrost, bohatství ani krása nemůže tento pocit sdělit: jen šťastní mohou rozdávat štěstí. Láska a radost jsou dvojčata anebo se rodí jedna z druhé.

Zdraví a klidná mysl jsou dva největší dary. Ve všem ostatním jsou si lidé rovni nebo si mohou najít náhradu.

Samolibost uráží víc než hrubost nebo nespravedlivá a bezohledná kritika, protože kritiku lze odrazit a pochopit jako důkaz, že stojíme za povšimnutí; cizí samolibost však otřásá základy našeho sebevědomí a dává najevo, že nestojí ani o naše uznání. Ničím se člověk nepřipravuje o sympatie tak, jako když je k nim lhostejný.

Nikdo není docela opovrženíhodný. Nemůžeme klesnout o mnoho hlouběji než idiot; má některé dobré stránky, jichž se nedostává moudrému.

Rousseau si správně všimnul, že rozdílů mezi námi a nejlepšími z nás je méně než toho, co s nimi máme společného. Rozdíl mezi vysokým a malým člověkem dělá jen pár palců, ale oba měří několik stop. A tak i moudrý či vzdělaný člověk ví mnohé, o čem nevzdělaný nemá potuchy, ale pořád je daleko víc toho, co znají oba stejně dobře.

Společnost má vyrovnanější povrch, než si myslíme. Potkat moudré lidi či naprosté hlupáky je stejně nesnadné jako potkat obry či trpaslíky. Nejhorší, co můžeme složení společnosti vytknout, je průměrnost; a mnozí z nadprůměrných by se měli počítat k průměrným. Naše domnělá převaha nad ostatními spočívá v jediné věci, na níž si zakládáme, protože v ní vynikáme anebo se jí nejvíc zabýváme; přitom přehlížíme, že druzí nad nás vynikají v něčem jiném, čeho si rovněž nade vše cení. Žádná strana tedy nepřichází zkrátka. Nikdy jsem nad nikým necítil převahu, pokud se nesnažil předstírat kvality, které neměl. V rámci povahy a svého oboru má každý své vědomosti, zkušenosti a cvik; a kdo může říci, který obor jich vyžaduje nejvíc a neprozradit tím omezenost svého pohledu a nekompetentnost svého soudu?

Talentovanost či genialita neznamená všestrannost. Ti nejmnohostrannější jsou málokdy v čem mistry; a i nejhloupější lidé zpravidla něco umějí. Vyznamená-li se někdo v některém oboru, pak proto, že na něj soustředil pozornost a schopnosti. Kdo čeká, že člověk vynikající v politice, filozofii nebo v umění bude stejně vynikat v jiných věcech, málo zná lidskou povahu. Naše síla spočívá v naší slabosti. Lidé zběhlí v knihách nebývají zběhlí ve světě. Kdo nezná knihy, často leccos jiného. Neboť život je stejně dlouhý pro učené i neučené; mysl nemůže zahálet; neupoutá-li ji jedno, obírá se druhým, ať již dobrovolně či z nezbytí; a stupeň povolanosti k tomu či onomu je pouhá loterie.

Neštěstím soustavného studia umění a vědy je, že člověku bere schopnost vyrovnávat se s úkoly a nenadálostmi vyžadujícími jen odvahu a hbitost. Každému, kdo poznal, jak obtížné je i při sebevětším a sebedelším vypětí sil přiblížit se k pravdě či kráse, připadá bezcenné vše, čeho lze dosíci pouhou troufalostí nebo přetvářkou. Ať někdo zkusí vytvořit krásný obraz nebo vyřešit složitý problém tím, že se bude tvářit důležitě - a uvidíme. V každodenním životě však na tomto druhu sebejistoty a šarlatánství záleží více než dost. Proto vědci a jiní vynikající lidé tak často v osobních záležitostech troskotají. Nedovedou využít lidské pošetilosti a smířit se s tím, že by měli něčeho dosáhnout nedůstojnými prostředky. Ti, kdo ve své milované pracovně nepostoupí o jediný krůček kupředu bez nekonečné úzkostlivosti a přípravy, se nesníží, aby dobývali světa či úcty jediného člověka naparováním a drzostí. A přece tyto vlastnosti sklízejí často úspěch, aniž si ho sebeméně zaslouží , a "hlupci se hrnou tam, kam andělé bojí se vkročit". V devíti případech z deseti nám stačí k úspěchu bezmezné sebevědomí; jenže čím více kdo namáhá své duševní schopnosti, tím méně může být domýšlivý. Duševní práce stejně jako tělesná dřina oslabují naši živočišnou smělost a mrštnost. Kdo nic nedělá, myslí si, že dokáže všechno, ale kdo napíná všechny své síly, cítí jejich meze a nemůže se sobě obdivovat ani se povyšovat nad druhé. Čeká ho práce a nemá čas ani smysl pro podvody. Proto největší lidé nikdy jako největší nevypadají.

Bezzásadovost je síla. Pravda a poctivost kladou našemu usilování meze, které bezohlednost a pokrytectví snadno přeskakují. Pravá skromnost a pravá hrdost je v podstatě totéž; obojí znamená stanovit svou správnou cenu - ani větší, ani menší. Jen malodušní se mají za podřadné v tom, v čem vynikají. A jen domýšlivý a nerozumní chtějí platit za vynikající, aniž to mohou dokonale zdůvodnit.

Zasloužit si štěstí znamená přisoudit mu pravou hodnotu. Všechny strázně, jež kvůli k němu podstupujeme, jsou toho jen důsledkem

Polovina útrap v našem životě pochází z toho, že si neuvědomujeme, jak neslučitelné jsou různé hodnoty, a proto usilujeme o příliš mnoho. Ničíme se marnou touhou po výhodách, kterých se nám nedostává; a nebereme v úvahu, že kdybychom je měli, bylo by zcela vyloučeno udržet si ty, které už máme a s nimiž bychom se, kdyby na věc přišlo, nechtěli rozloučit kvůli žádným jiným.

V lidských povahách je myslím zásadní rozdíl mezi těmi, co chtějí něco dělat, a těmi, co chtějí něco mít. Vidím, jak lidé touží mít krásné koně, ohaře, šaty, ekvipáž a podobně, a jak závidějí těm, kdo je mají. Sám takové pocity neznám a nemám nejmenší touhu zaskvět se jinak než tím, že bych něco uměl lépe, než ostatní. Miluji schopnosti, ne majetek. Rád bych byl rychlejší než chrt; ale styděl bych se vidět nějakou přednost v tom, že vlastním nejhbitějšího chrta na světě. To, co jsem, nemohu přenést ze sebe na to, co je mé jen podle jména. Většině lidí stačí, že jsou oceňováni podle toho co mají, a ne podle toho, co jsou.

Lstivost je přirozená lidská vlastnost.
Je to vědomí naší slabosti a pokus dosáhnout skrytě toho, co nemůžeme získat otevřeně a silou.

Měřítkem naší ctnosti je, co bychom dělali, kdyby neexistovalo nic z toho, co nás drží na uzdě: ani zákopy, ani veřejné mínění, ba ani naše předsudky.

Výraz Raffaelových obličejů se nám líbí, aniž je to zákonem přikázáno. Nevím, proč by se podle téhož principu nemohl utvářet vkus ve věcech mravních.

Na mnoha věcech je lákavé jedině to, že jsou zakázány.

Strach z trestu je možná nezbytný k potlačení nemravnosti, ale zároveň odstraňuje ušlechtilejší pohnutky mravnosti.

Když systematické zastrašování a vyhrožování dovede představivost na okraj nepravosti, lidé se vrhají do propasti už ze strachu, aby do ní nespadli.

Kde je morálce dopřána větší volnost, přibývá nectností, ale také ctností přinejmenším je jistější, že ctnosti jsou upřímné. A z nectností je třeba počítat jen ty, které výjimečně neplynou z nevědomosti či pokrytectví.

Na světě není ani tolik zla ani tolik dobra, jak by se na první pohled zdálo. Mnoho lidí páchá věci, které nenávidí, a předstírá ctnosti, které jsou jim pro smích, jen proto, že to dělají druzí.

Většina morálních kodexů vychází z předpokladu prvotního hříchu; jako by jediným cílem bylo oslabit tvrdošíjné tíhnutí ke zlu a jako by neexistovalo žádné přirozené nadání k dobru, které lze posilovat, tříbit a pěstovat. Tento negativní systém ctnosti vede k velmi nízké úrovni mravního cítění. Jako by na obraze bylo nejlepší to, že se malíř vyhnul hrubým kreslířským chybám či v knize to, že je bez gramatických chyb. Naším cílem v ctnosti i jinde by mělo být „dosáhnout krásy mimo všechen um“.

Pravda z úst poctivého a pokárání z úst dobrotivého má dvojnásobný účinek.

Přiznání vlastních nedostatků je nevděčná věc. Spíše ne upřímností či skromností zavání vychloubáním. Jako bychom si mysleli, že naše slabiny jsou stejně dobré jako přednosti ostatních.

Máme rádi povahy a skutky, které neschvalujeme. Nectnosti jsou sympatické a ctnosti protivné prostě proto, že cítit s někým, kdo podléhá zjevnému pokušení a libým (byť škodlivým) podnětům, je příjemné, kdežto vciťovat se do sebepřemáhání a statečnosti je náročné a namáhavé. Ctnost není zadarmo ani pro ctnostné, ani pro diváky.

Jsou lidé, které máme rádi, přestože nemají rádi nás. Stává se to velmi zřídka; a vlastně to znamená, že máme vysoké mínění jak o nich, tak o sobě. Myslíme si, že kdyby nás poznali lépe, hned by viděli, jak by jim přátelství s námi prospělo. A jsou jiní, kteří se nám nepřestanou protivit, byť byli sebeuctivější a sebe úslužnější. Ale možná i tuto nechuť zdolá čas a zvyk.

Lidé, kteří rádi obtěžují, jsou rádi obtěžováni; a ti, kteří se neohlížejí na pohodlí druhých, nedbají zpravidla ani o svoje. Jednáme podle toho, jak chápeme; a chápaví jsme natolik, nakolik jsme citliví.

Potkáváme lidi, jejichž záliby a city se řídí jen protikladností. Nelíbí se jim z toho, co se líbí druhým, a mají přirozený odpor ke všemu, co je svou povahou příjemné. Čtou knihy, které nikdo jiný nečte, a jásají nad pasážemi, kterým nerozumí nikdo krom nich. Poznávají krásu jen skrze vady a překážky a všechny jejich myšlenky přicházejí na svět jakoby císařským řezem. Je to buď úpornou snahou o jedinečnost, anebo morbidním vkusem, který nemůže vychutnat nic, co je jasné a prosté.

Nevysvětlitelná protikladnost prostupuje někdy i chování a jednání. Takoví lidé nejednají nikdy z bezprostředního motivu ani upřímně. Zbavují se nejrůznějších závazků a bez nejmenšího důvodu se enou do zkázy. Mají zvrácenou radost, mohou-li počítat nejen v rozporu s rozumem, ale i v rozporu s vlastními sklony a vášněmi, také jsou neustále sami proti sobě.

Mnozí lidé jsou tak posedlí strachem z neúspěchu, e úspěch je přivádí k zoufalství. Pokud se jim vše daří, jsou jako ryby na suchu. Jejich štěstí je jim podezřelé a nepochopitelné a mají je za přechodné mámení. Stačí trocha nejistoty, a už jimi zmítá zlá předtucha; stačí, aby všechny jejich naděje ztroskotaly, a znovu cítí pevnou půdu pod nohama. Z nedostatku odvahy či zvyku se jejich představivost nedokáže vznést nad nížiny pokornosti, neumějí zrcadlit rozjásané barvy duhy, jsou těžkomyslní a malomyslní a nedovedou vychutnat naději ani dobýt úspěchu. I když jej mají na dosah, neodvžaují se vztáhnout po něm ruku a hrozí se nečekaného zdaru jako něčeho, zač by se měli stydět nebo čeho nejsou hodni. Tito sýčkové mají z cizího neštěstí menší potěšení ne z vlastního. Nedůtklivé nářky a předvídání fiaska jsou jejich vezdejším chlebem, a nakonec si to, o čem tak rádi přemítají a hovoří, vroucně zamilují.