„Chovat nenávist je jako pít jed a doufat, že to zabije jiného člověka.“
Nevím, kdo to řekl, ale naprosto s tím souzním.
Nenávist se často převléká za spravedlnost a za naši převahu. Namlouvá nám, že nás chrání, že pomáhá zvládnout křivdu od člověka, který se nám stal trnem v oku. Jenže ve skutečnosti nás pomalu požírá zevnitř.
Nenávist neubližuje těm, na které ji zaměřujeme. Ubližuje pouze nám. Každou zlou myšlenkou, každým okamžikem, kdy se křivda znovu přehrává v hlavě. Touhou, aby se tomu druhému všechno zlé dvakrát vrátilo.
Bere nám klid, radost i schopnost vidět okolní krásu. Čím déle ji v sobě držíme, tím víc sílí a stahuje nás ke dnu.
Přitom ten druhý často ani netuší, co v nás vře. Nebo mu na tom vůbec nezáleží. A někdy z toho má dokonce radost.
A my se tak stáváme obětí podruhé. Obětí vlastních emocí.
Aby se nám ulevilo, je potřeba odpustit.
Odpouštíme ne proto, že si to ten druhý zaslouží, ale proto, že si to zasloužíme my. Protože chceme být svobodní.
Odpouštíme člověku, který nás podle našeho úsudku zradil, i když on nikdy o odpuštění nepožádal.
Odpouštíme sobě.
Odpustit znamená otevřít okno v místnosti plné dusivého kouře a konečně se volně nadechnout.
Znamená pustit minulost, aby už neměla moc nad naším přítomným okamžikem.
Úleva nemůže přijít tam, kde přebývá zášť.
Přestaňme pít svůj vlastní jed. Odpusťme.
PeopleSTAR (1 hodnocení)