Epocha podivností

Zprávy a události z celého světa dávají na vědomí: Slyšte, slyšte, dva tisíce let právního systému vycházejícího z práva římského je u konce. Už není potřeba prokazovat vinu pomocí důkazů. Nová doba přináší nové pojetí práva zvané „věřte našemu slovu“. A někde za rohem nám dychtivě vykukuje jiné právo. Šáría. Už se nemůže dočkat lidských obětí.
Dějí se to ale věci v té naší epoše všeobecného podvádění, která je čím dál tím podivnější. Nastává skutečná metamorfóza rozumu.
Film Všechny prachy světa, který byl uveden v našich kinech v lednu tohoto roku, sleduje únos šestnáctiletého Johna Gettyho III a zoufalou snahu jeho matky přesvědčit Johnova miliardářského dědečka aby zaplatil výkupné.
Snímek měl původně mít premiéru na AFI Feste, ale společnost Sony ji stáhla po obvinění proti Kevinu Spaceymu ze sexuálního obtěžování. Scény, ve kterých hrál Kevin Spacey, byly přetočeny s Christopherem Plummerem. Následovala, pro dnešní dobu typicky zběsilá akce, při které byl herec okamžitě vyřazen ze všech stávajících filmových a televizních projektů.
Skandál rozvířil méně úspěšný herec Antony Rapp, který přišel s historkou, že ho opilý Spacey na jakémsi večírku v roce 1986 jako čtrnáctiletého obtěžoval. To si vzpomněl opravdu brzy. Po třiceti letech. Jak je zvykem, obratem se přidaly další „oběti“. Ať je Kevin Spacey jako člověk jakýkoliv, jedna věc je jistá. Amerika si v rámci nového pojetí práva zlikvidovala jednoho ze svých nejtalentovanějších herců. Bez důkazů.
Ostatně stejný princip se uplatňuje i v dalších oblastech, kde dříve bylo nutné předkládat alespoň zdání důkazů: Operace Skripal, Nikulin, Sýrie, ruští hackeři, kteří prý vyhráli volby v USA atd.
Jen žertuji, vím, že volby vyhrál zpočátku slibný, nyní ze řetězu utržený Trump, který měl bombardováním Sýrie konečně možnost zahrát si na tvrďáka. Absence důkazů, že vládní režim v Sýrii stojí za chemickým útokem, pochopitelně nikoho netrápila. Máme přece nové pojetí práva.
Také Theresa Mayová se dle slov šéfa opozice Jeremyho Corbyna vydala pří útoku na Sýrii podivnou cestou. „Premiérka by se měla zodpovídat tomuto parlamentu, ne vrtochům amerického prezidenta!“ hřímal od řečnického pultu, přičemž poslanci vládní strany odpovídali bučením. Zřejmě britská tradice. Chruščov zase svého času při zasedání Valného shromáždění OSN na znamení nesouhlasu mlátil botou do stolíku.
I Macron měl co dělat, aby mu doma jeho válečnickou solidaritu naomlátili o hlavu.
Člověka jen tak letmo napadne, zda někdo z této bojechtivé trojky, která jen na základě podezřelého tvrzení vypustila bomby na suverénní stát, vůbec někdy držel(a) v ruce pušku.
Okrajově bych rád zmínil jednu poměrně vyjímečnou podivnost světového formátu. A sice dnes již legendární e-maily Hillary Clintonové. Ty jsou prý tak divné, že před nimi blednou i stavební práce ET na Měsíci. Kula pikle velkého rozsahu, neboli piklila, jak se zpívá v jedné české pohádce. Ozval se sice povyk stoupenců Hillary, že došlo k jejich zveřejnění, ale skoro nikdo se nepozastavil nad jejich obsahem. Tady forma bezpečně pohltila obsah.

Po ulicích nám každoročně pochodují průvody homosexuální menšiny. Ve chvíli, kdy se je většinová veřejnost rozhodla tolerovat a snad i pochopit, dělají vše pro to, aby tuto tolerantní většinu pořádně namíchli. Nejen se svými stupňujícími se požadavky, ale především se svými pochody a výstupy, které jsou daleko za hranicí vkusu i nevkusu. Festival podivností v celé své obludnosti.
A jdeme dál – genderové blouznění. Když Jiří Žáček napsal pro čítanky druhého ročníku základních škol básničku „Maminka“, netušil, na jaký si zadělává problém. Podivná doba, nebo lépe řečeno, její protagonisté ho řádně semleli. „K čemu jsou holky na světě,“veršuje básník „aby z nich byli maminky, aby se pěkně usmály na toho, kdo je malinký…“
Jak básníkům chutná život, dalo by se říct po tom, co následovalo. Je to prý budování stereotypu a genderově nevyvážené. Tak nevím, o co kritikům šlo. Čím by ty holky měly chtít být? Tatínky?
Největší podivností je však naše (evropská) kapitulace před islámskými příchozími. I naprosto slepý, hloupý a hluchý politik, musí tušit, co nastalo po jejich invazi do Evropy. I naprosto slepý, hloupý a hluchý politik by přiznal svůj prvotní omyl a pak by zakročil. A tady se stala podivná událost –slepý, hloupý a hluchý politik skutečně zakročil. Jenomže proti vlastním občanům, kteří daný stav podrobili kritice a nebáli se mluvit bez náhubku politické korektnosti.
Naštěstí i v divném světě se občas objeví nějaké to světlo. Byť malé, dosahem nepatrné, ale přece jen naznačující možnou cestu.
Tu nyní vidím ve dvou knihách Benjamina Kurase „Jak zabít civilizaci“ a „Poslední naděje civilizace“. Nemám rád slova „povinná četba“, četba by může být jakákoliv, jen ne povinná, ale tyto knihy bych do povinného čtení zařadil bez výčitek svědomí.
A krátkým úryvkem z knihy „Jak zabít civilizaci“ bych dnešní malý soubor podivností uzavřel.
„Mezitím by Evropě neškodilo zastavit příliv migračních toků úplně, dokud se nereformují ty, co už sem přitekly. S každým přeplněným člunem přijíždějícím do Lampedusy Trapani Evropa urychluje svoji sebevraždu. Kdo asi tak mohou být ti nebožáci platící 6000 eur a vyhazující do moře spolucestující, když zjistí, že jsou to křesťané?“

mirek.prosecky@seznam.cz