Filosofie v období humanismu a renesance 14.-16. století. Novověká filosofie 17.-18. století empirismus, racionalismus, osvícenství.

Filosofie v období humanismu a renesance 14.-16. století. Novověká filosofie 17.-18. století empirismus, racionalismus, osvícenství.

Renesanční filozofie
Renesancí rozumíme období vývoje evropské kultury (14.-16. století), které se snažilo rozejít se středověkou tradicí znovu objevením přírody (docenění hodnoty přírody vede často k jejímu zbožštění) a člověka. Počátky renesance jsou spojeny s prostředím bohatých italských měst (Florencie, Benátky, Pisa), která se rozvojem obchodu a řemesel vymanila z vlivu šlechty a církve. Středověký feudalismus ustoupil novému městskému zřízení, na němž se podílela větší část obyvatelstva. Myslitelé zdůrazňovali role individua ve světě. Myšlenkovým směrem je humanismus (návrat k antickým textům), v nichž je centrálním motivem člověk. Představitelé humanismu sbírali, překládali a komentovali texty řeckých a římských filozofů.

I humanismus (z lat. humanus, lidský), program novověkého vzdělání a zkoumání světa, které se neopírá o Boží zjevení a teologickou tradici, nýbrž o lidský rozum a zkušenost. Nehledá proto prvotní příčinu, podstaty atd., nýbrž zkoumá svět, člověka a společnost tak, jak se nám jeví, jak je můžeme pozorovat a později i měřit. Zpočátku silně inspirován antickou literaturou a filosofií, později se obrací k tématu osvobození člověka, emancipace a budování lidského světa, případně obranu lidské důstojnosti (Camus). V současnosti znamená spíše etiku, založenou na nezaměnitelné hodnotě lidské bytosti. I

V první fázi navázali na antickou platonskou a aristotelovskou tradici, ve druhé fázi byla pěstována přírodní filosofie, která kombinovala praktické a spekulativní vědění, kladla důraz na smyslové poznání, pozorování a přirozené vysvětlování pojmů. To nové lze vystihnou několika pojmy: 1. Naturalismus čili vztah k přírodě, odmítání askeze (zahrnuje také sensualismus – smyslovost, empirickou zkušenost a panteismus – spojení Boha a přírody. 2. Individualismus a antropocentrismus. Člověk je tématem umělců i filosofů. Stává se středobodem vesmíru. Je strůjcem svých dějin (sociální teorie). Zodpovídá vnitřně za svou víru (sociální reformace). 3. Racionalismus čili rozumové ovládnutí skutečnosti.

I naturalismus (z lat. naturalis, přirozený), název uměleckých a myšlenkových směrů, které za základní orientaci a měřítko pokládají nepolidštěnou přírodu, kde platí jen „živočišné“ potřeby a právo silnějšího. Ve společných vědách směr, který přejímá pojmy i metody přírodních věd. I

I sensualismus (z lat. sensus, smysl) je názor, že jediným zdrojem poznání jsou smysly (Locke aj.): „V mysli není nic, co předtím nebylo ve smyslech“. Proti tomu Leibnitz a Kant hájí svébytnost poznání rozumového (apriorního). U Berkeleyho jsou smyslové počitky dokonce jediným předmětem či obsahem poznání. I

I panteismus (z řec. pas, všechno a theos, bůh), názor, že bytí (svět apod.) jako takové je božské: „Bůh čili příroda“ (Spinoza). V nejrůznějších podobách častý v antické i novověké filosofii. I

I individualismus (z lat. in-dividuus, nerozdělený, nedělitelný); postoj, který zdůrazňuje stanovisko a zájem dospělého a soběstačného jednotlivce. Individualismus chápe společnost jako účelové sdružení svobodných lidí a všechny další společenské jevy odvozuje i hodnotí z hlediska jejich svobody, jejich potřeb a zájmů. Přehlíží závislost člověka na druhých, např. v dětství, i význam lidských vztahů. Důležitý ve filosofii, ekonomii, právu i v literatuře. I

I antropocentrismus (z řec. anthrópos, člověk a lat. centrum, střed); sklon považovat člověka za střed a těžiště světa, hodnotit všechno pouze z lidského hlediska. Užívá se většinou v pejorativním smyslu. Např. snaha vyhubit živočichy člověku škodlivé bez ohledu na další následky (a vůbec samozřejmý předpoklad, že „škodlivé je to, co škodí člověku je projevem antropocentrismu). I

I racionalismus (z lat. rationalis, rozumný, rozumový), novověký názor, podle něhož je skutečnost i příroda rozumovou konstrukcí (pův. božskou), takže pravidla rozumového usuzování platí i pro skutečnost samu. Co odporuje např. pravidlu vyloučeného třetího, principu totožnosti, příčinnosti apod., nemůže pak být skutečné. „Všechno rozumné je skutečné a všechno skutečné je rozumné“ (Hegel). I

Doba přinesla zájem o sociální otázky. Florentský filosof, voják, diplomat a politik Nicolo Machiavelli ve své koncepci člověka a státu, zobecnil zkušenosti – dějiny již nezávisí na Bohu, ale na lidech, národech, na vladařích (podle něho lidé neumí uplatňovat své zájmy a svou vůli), je nutný silný stát s obratným panovníkem v čele (k dosažení politických cílů lze užít jakékoliv prostředky, bez ohledu na morálku). V této době také vznikají vize o rozumné a harmonické společnosti, utopie. Jak angličané Morus a Bacon, tak Ital Campanella v nich idealizují některé probíhající sociálně-ekonomické změny.

Antická platonská a aristotelovská tradice
Platonská tradice byla pěstována na florentské platonské akademii (podporována rodem Medicejských – za jejich vedení se Florencie stala kulturním centrem humanismu a renesance; jako mecenáši – podporovatelé kultury, podporovali přední filosofy, umělce i literáty). Rozvíjela především motiv člověka a přinášela nový model renesančního křesťanství. Mezi představitele patří:
Ficino (prohlásil člověka za nejdokonalejší boží výtvor, kterému náleží důstojnost a svoboda; přeložil do latiny Platonovo dílo);
Mirandola (přinesl překvapující pojetí lidské svobody – svoboda volby je podmínkou činu a jeho morálního hodnocení).

Aristotelská tradice se rozvíjela v Padově, její představitelé zdůrazňovali motiv přírody. Např. Pomponazzi (pojednával o smrtelnosti lidské duše, jež je závislá na těle a poznává materiální jsoucna.

Renesanční přírodní filozofie
Renesanční přírodní filosofie měla velkou úlohu při tvorbě nového obrazu světa, který přinesla vznikající moderní věda (rozhodující vliv měl Mikuláš Koperník, který zpochybnil geocentrický model vesmíru a přinesl novou metodu do přírodních věd).

I Zpochybnění geometrického modelu vesmíru vešlo do povědomí jako tzv. „koperníkovský obrat“. Mikuláš Koperník tvrdil, že Slunce neobíhá kolem Země (geocentrismus), ale právě naopak – Země, jako jedno z více vesmírných těles, obíhá kolem Slunce (heliocentrismus). I

Mikuláš Kusánský – německý filosof, matematik a diplomat; navázal na tradice novoplatonismu a mystiky rozvíjel specifickou teorii vesmíru (odvozenou od pojetí boha jako absolutní nekonečnosti); spekuloval o neomezenosti vesmíru (již před Koperníkem dospěl k hypotéze pohybu Země); přesouval pozornost od kvalitativního určení (proč co je a čím co je) k určení kvantitativnímu (v jaké míře co je); scholastický pojem substance nahrazuje pojmem vztah, kontrakce. Vychází z pojmu nekonečnosti a vymezuje tři základní (ontologická) jsoucna. 1. Bůh je absolutní nekonečno, je sloučením všech myšlenkových protikladů. 2. Svět, universum je odvozené nekonečno (nekonečno složené, plné vztahů). 3. Jednotlivé věci jsou konečné (prvé a třetí jsoucno nejsou v přímém vztahu).
Nejvýznamnější dílo: O učené nevědomosti

Giordano Bruno – italský filosof; přinesl nejdůslednější panteismus (každý z nás se může stát středem světa,

I Panteismus je filosofický či světový názor, který tvrdí, že vše, co existuje, je součástí jediného celku, který má božskou povahu – dochází tak ke ztotožnění boha s veškerou skutečností. I

dokáže-li přes svou nicotnost onen nekonečný svět reflektovat a rekonstruovat ve své mysli); ústřední kategorií jeho filosofie je jedno – univerzum, které je nekonečné, věčné, krásné, neexistuje nic mimo něj, probíhají v něm neustálé změny, ale ono samo se nemění (univerzum je zároveň bohem); uvedená koncepce obsahuje tezi o nekonečnosti a věčnosti světa, a tím i neexistenci středu vesmíru);

I Giordano Bruno dovádí svou myšlenku až k člověku a tvrdí: „Jestliže nemá vesmír žádný střed, může být střed v každém z nás!“ (každý z nás se může stát středem světa, dokáže-li přes svou nicotnost onen nekonečný svět reflektovat a rekonstruovat ve své mysli.) I

v lidských dějinách vidí nekonečné vývojové možnosti (vyvozuje z toho morální závěry – kritizuje hrabivost Evropanů vykořisťujících „primitivní“ kmeny, ostře napadá náboženskou nesnášenlivost).
Nejvýznamnější dílo: O příčině, principu a jednom

Galileo Galilei – italský fyzik, astronom a filosof; kladl důra ne experimentální vědu, obhajoval Koperníkovu heliocentrickou soustavu; jeho matematický model světa překračoval hranice renesance; jeho mechanika umožňuje složené objekty rozkládat na jednodušší; příroda pro něj byla největší knihou, která je stále před našima očima otevřená.
Nejvýznamnější dílo: Dialog o dvou největších systémech světa

I Matematický model světa s sebou přináší vysvětlení světa na základě matematiky. Velký význam mají v tomto ohledu Galileovy experimenty s volným pádem. Rozdíl mezi předchozím pohledem na přírodu a pohledem Galilea lze pochopit na základě položené otázky týkající se padajícího předmětu. Aristoteles, jako zástupce starého pohledu na přírodu, by si položil otázku: „Proč těleso padá?“ Odpověď by pravděpodobně zněla: „Těleso padá, protože je svojí podstatou těžké a hledá si své přirozené místo ve světě.“ Galileo by otázku položil jinak: „Jak těleso padá?“ Odpověď by zjistil pomocí rozložení pádu na jednotlivé měřitelné faktory (např. dobu a dráhu pádu). Na základě zjištění by pak formuloval přírodní zákon (s využitím matematiky). Rozdíl tedy je, že není vysvětlována podstata zkoumaného procesu, ale jeho průběh. Tento model vysvětlení světa je platný dodnes. I

Francis Bacon – anglický filosof, právník a státník; formuloval požadavky renesance vůči vědě, odklonil se od hledání účelu při zkoumání přírody a prosazoval hledání zákonů, které v ní působí; viděl ve vědě moc (pokud poznáme přírodu, máme možnost jí vládnout); základem poznání je jedině zkušenost (empirie);
k poznání je nutné mít správné nástroje a dávat si pozor na tzv. idoly (překážky bránicí nám v poznání), rozlišoval čtyři:
idol rodu (sklon lidí činit závěry bez ověření detailů, vše poměřují svým lidským měřítkem, stavějí světu křivé zrcadlo);
idoly jeskyně (sklon lidí představovat si, že všichni přemýšlejí stejně, souvisejí s individualitou člověka, jsou dány osobitými vlohami, sklony, zálibami a výchovou);
idoly tržiště (sklon lidí přehlížet fakt, že nemáme jasně definované pojmy, jsou neškodlivější – v dialogu užíváme slova, kterým rozumíme každý po svém);
idoly divadla (sklon lidí tíhnout k nekritickému přijímání názorů od druhých lidí, jde o některé obrazy světa, např.
Ve filosofických systémech je považujeme za absolutně pravdivé, aniž je kriticky analyzujeme); potírání idolů je prvním destruktivním krokem k poznání, druhým je konstruktivní práce prostřednictvím indukce – metoda pozorování konkrétního jevu a následného zobecnění).
Nejvýznamnější dílo: Nové Organon


I zkušenost, vědomý a trvalý výsledek setkání se skutečností, nepochybný pro toho, kdo tuto zkušenost udělal, ale v této podobě nepřenositelný. Předávat, např. řečí, lze totiž jen obsah zkušenosti, jemuž přirozeně chybí její nepochybnost: tu může nahradit jen osobní svědectví předávajícího, který ji sám zakusil. Odtud význam „očitého svědka“ apod. Zkušenost může být vnější (smyslová) nebo vnitřní. Zkušenost je jistě hlavní zdroj poznání, podle empirismu dokonce jediný. Kant naopak hájí názor, že je jen počátkem poznání. I

I indukce (z lat., řec. epagogé, vedení vzhůru), myšlenkový postup od jednotlivého a zvláštního k obecnému, zobecnění. Postup poznávání, základ empirické vědy. Neúplná indukce usuzuje, že vyskytuje-li se nějaký jev často, vyskytne se pokaždé: Slunce vyšlo včera i dnes, takže vyjde i zítra. Úplná indukce, možná jen v matematice, postupuje ve dvou krocích: platí-li tvrzení pro první člen řady, stačí dokázat, že z platnosti pro n-tý člen řady plyne i platnost pro člen n+1. Protiklad: dedukce. I

I dedukce (lat., řec. apagogé, vedení dolů), odvozování, myšlenkový postup vysvětlování a dokazování od obecného k jednotlivému, zvláštnímu. Je-li správně veden ze správných předpokladů, vede k zaručeným výsledkům. Používá se hlavně v matematice. Protiklad: indukce. I

Novověká filozofie
Novověká filosofie byla součástí bouřlivého vývoje evropské kultury a civilizace od 17. století do počátku 19. století. Souvisela s rozvojem přírodních věd, experimentální fyziky a matematiky (racionalismus). Odlišným proudem myšlení je novověký empirismus, jehož základním rysem je odmítání spekulace. Vnitřní jednota byla dána emancipací filosofie od náboženství. Zdůrazňovala postavení člověka ve světě a v přírodě. Celkově se projevilo nové chápání světa (přirozený, svébytný, zbavený všech hodnotových významů; nekonečnost vesmíru).
Řešila tyto problémy: Který způsob poznání vede k pravdě (poznání racionální, či smyslové); Jak člověk poznává? Co člověk poznává? Jaké vlastnosti má objektivní svět?; Jaké jsou předpoklady poznání?
Novověká filosofie tedy nastolila jako centrální problém gnozeologický (problém poznání). Odpověď na otázku – Který způsob poznání vede k pravdě…, rozděluje myslitele a představitele racionalismu (důraz na rozum) a empirismu (důraz na smyslové vnímání).

Představitelé novověkého racionalismu

René Descartes – francouzský filosof, matematik; na základě kritického přístupu ke scholastice, doporučil podrobit racionální kritice dosavadní vědění a vytvořit bezrozporný filosofický systém, který by byl pevnou základnou pro mohutně se rozvíjející přírodní vědu; základní kámen by byl výsledkem metodické skepse (pochybnosti o všem, co bylo dosud považováno za pravdivé a samozřejmé); jediné, o čem nelze pochybovat, je to, že pochybuji – myslím (z toho vyplývá jeho východisko: Myslím, tedy jsem); v ontologických názorech je jeho systém dualistický, je opřen o existenci dvou na sobě nezávislých a vzájemně neodvoditelných substancí; jednou z nich je myslící substance – subjekt (její existenci dokázal metodickou skepsí), druhou je substance rozprostraněná (její pojem nalezl při analýze obsahu svého myslícího já);

I Dle Descarta jsou substance na sobě nezávislé a vzájemně neodvoditelné. Jak ale vysvětlit tzv. psychofyzický problém (vztah mysli a těla) – rozhodnu-li se zvednout nohu a ta se pohne, jak může proces, jenž se odehrává v duchu, být příčinou pohybu v tělesném světě? Na tuto otázku se pokusili odpovědět okazalisté. Dle představitele tohoto směru Malebrancheho je součinnost obou substancí zajištována bohem, který při „příležitosti“ mentálního stavu (rozhodnutí zvednout nohu) vyvolá tělesnou reakci. I

I René Descartes pocházel z významné francouzské rodiny, jež mu umožnila studovat ve slavné koleji La Fleche. Většinu života trávil v emigraci v Holandsku (zde se údajně setkal s Komenským), zemřel ve Švédsku na dvoře své přítelkyně, vzdělané královny Kristiny. Účastnil se třicetileté války. I

/Racionalismus je filosofický názor, který tvrdí, že rozum je primární zdroj našeho poznání. Racionalisté jsou přesvědčeni, že můžeme získat jisté znalosti bez přispění smyslové zkušenosti. Nespojuje počátek poznání s činností smyslů (ty jsou stálým zdrojem omylů a iluzí). Jistotu poskytuje pouze myšlení. Pro racionalisty platí, že o pravdě rozhoduje pouze rozum, pravda je to, co za pravdu uzná a schválí rozum. /

I Dva dominantní směry 17. století – empirismus, jenž našel své uplatnění v Anglii, a racionalismus, který se objevuje především v Evropě – tedy vycházejí z rozdílných poznání: empirismus/racionalismus; pramen poznání – smyslovost/rozum; východisko poznání – počitky, vjemy/vrozené ideje; těžiště poznání – analýza zkušeností/logicko-racionální odvozování. I

I empirismus (z řec. em-peiros, zkušený, znalý); zkušenostní, založený pouze na zkušenosti. Tak už ve scholastice platilo, že „není v mysli, co předtím nebylo ve smyslech“, Leibniz ovšem dodává „Kromě mysli samé“. Podle britského empirismu (Locke, Hume, Mill) pochází veškeré naše poznání a vědění jen ze zkušenosti smyslů. Protiklad: racionalismus. I

I substance (lat.), viz podstata, trvalá a se sebou totožná složka či stránka jsoucna, nositel nahodilých a proměnných přívlastků, vlastností (akcidentů). Původně ztotožněna s ideou či formou, v novověku stále častěji s látkou (hmotou). Např. ve farmakologii substance znamená (účinnou) látku. V současnosti se pojem užívá spíše metaforicky. I

I akcidens (z lat. accidere, přihodit se, připadnout), případek, nahodilá vlastnost, jež existuje jen „na“ nějakém nositeli – podstatě, substanci. Odtud akcidentální, nahodilý, nepodstatný. I

nad oběma substancemi stojí bůh, jejich tvůrce i koordinátor jejich spolupůsobení; duchovní substance je bytím nezávislým, soběstačným; atributem (vlastností) této substance je myšlení a v ideji Boha; hmotná substance se rozkládá v prostoru, její vlastností je rozlehlost; vyjadřují ji pojmy geometrie; dvě na sobě nezávislé substance = dualismus.

I dualismus, každá filosofická nauka, jež vykládá a odvozuje svět ze dvou rovnocenných a oddělených principů, např. ducha hmoty nebo dobra a zla. Opak: monismus nebo pluralismus. I

I monismus (z řec. monos, jediný), přesvědčení, že všechny věci lze odvodit z jediného základního principu: ducha, čísla, hmoty apod. Opak: dualismus, pluralismus. I

Člověk poznává skrze ideje, které mohou být vrozené či získané; vrozenými idejemi jsou bůh a rozprostraněná substance; člověk (subjekt) je jimi vybaven ještě před prvním smyslovým zážitkem; do subjektu se vepsal bůh a subjekt tyto ideje rozpoznává; získané ideje jsou klamné, protože pocházejí z vnějšího světa (subjekt je získává např. smysly nebo si je vytvoří na základě popisu od jiného subjektu).

I idea (z řec. idein, eidon, vidět); původně vzhled, podoba, vidina. V obecném smyslu myšlenka, záměr, koncept. Pojmy a představy ducha, jež nejsou odvozeny ze zkušenosti, nýbrž musí být dány předem a zkušenosti teprve umožňují: aby člověk mohl poznat kruh, musí mít „ideu kruhu“. Původ ideje vysvětluje Platon jako vzpomínku duše na to, co spatřila před narozením v božském světě, světě dokonalých a věčných idejí. Skutečnost ideje jako něčeho, co zkušenosti předchází a co ji umožňuje, obhajoval v moderní době Husserl. I

Je považován za otce moderní filosofie. Vnesl do ní tzv. subjekt-objektový rozměr. Člověk (subjekt) je nositelem svých vlastností (atributů) i vlastností světa (jak ho definuje) a působí na vnější svět (objekt), jenž se odráží v jeho poznání.

I subjekt (z lat., podřazený, ležící vespod) 1. gramaticky a logicky podmět věty, jemuž se něco přisuzuje či upírá (predikuje); podobně i právní subjekt, nositel práv a povinností; 2. od Kanta poznávající a myslící protějšek objektu (předmětu), Descartova „myslící věc“. Mínění či hodnocení, platné pouze pro určitý subjekt, se nazývá subjektivní. I

I atribut (z lat. ad-tribuo, přiděluji, přisuzuji, připisuji); 1. vlastnost trvale přisuzovaná někomu nebo něčemu, přívlastek; 2. předmět, který charakterizuje úřad, světce nebo božstvo, např. rektorské žezlo, klíče sv. Petra, Merkurova hůl. I

I objekt (z lat. ob-iectum, co je položeno přede mnou, před-mět); všeobecné a nezaujaté označení cíle naší intence (poznání, pozornosti, zájmu atd.). V novověké filosofii od Descarta „rozlehlá (prostorová) věc“, pasivní protějšek subjektu. I

Nejvýznamnější díla: Rozprava o metodě, Meditace o první filosofii

Baruch (Benedikt) Spinoza – nizozemský filosof, vycházel z Descartova pojetí substance, která ke své existenci nic jiného nepotřebuje a na ničem jiném nezávisí; z toho vyvodil, že tedy může být jen jedna substance, která je nekonečná, neměnná a božská; nahradil tak dualismus substancí jedinou (monismus), která je předpokladem a základem všeho, přestože v ničem konkrétním obsažena není; substance pro něj byla totéž, co bůh neboli příroda.

I Baruch Spinoza své myšlenky veřejně nepublikoval. Za kacířskou myšlenku byl považován jeho panteistický pohled – ztotožnění boha a přírody. Dle Spinozy mají všechny objekty na Zemi (rostliny, živočichové i nerosty) tělo a mysl. Ty jsou atributy (vlastnostmi) substance. Pro Spinozu je substancí bůh, který je základem zkušenosti. Z toho vyplývá, že bůh je ve všem. Za své myšlenky byl exkomunikován ze židovské obce, katolická církev označila jeho díla za zakázaná. I

Myšlení a rozprostraněnost se jeví jako dva z nekonečného počtu atributů (vlastností této substance; substance se projevuje skrze tyto atributy v konečných modech (např. u atributu rozprostraněnosti jako konečné těleso – počítač, stůl, u myšlení jako ideje – myšlenky.

I modalita (z lat.), v logice povaha výpovědi či soudu podle toho, zda vypovídá (problematicky) o možném a nemožném (asertoricky) o existujícím či neexistujícím nebo (apokdicky) o nutném a nahodilém (Kant). Obecněji způsob či povaha výpovědi vůbec. I

Bůh je skrytou příčinou věcí; věci však nastávají z vnějších příčin; ve světě panuje kauzální (příčinná) nutnost – přírodní zákony (i my jednáme jako kámen vržený do vzduchu, který „myslí“, že svobodně padá – v čem pak vlastně spočívá etika, není-li prostor pro rozhodování?); mravní ctnost spočívá v přitakání přirozené nutnosti, nutnost všeho směřuje k sebezachování; nutnost působí v přirozenosti člověka v jeho rozumu.
Nejvýznamnější díla: Etika, Traktát teologicko-politický






Gottfried Wilhelm Leibniz – německý filosof, matematik, vynálezce na základě kritiky Descarta a Spinozy vytvořil pluralistický ontologický systém (vycházel z nekonečného množství charakterizovaných principů); za podstatu světa považoval tzv. monády (z řec. monas – jednotka), bohem stvořená, nedělitelná a nerozprostraněná dynamická jsoucna duchovní povahy, která jsou stavební jednotkou takového světa, jaký opravdu je; rozprostraněná dělitelná hmota je vůči monádám druhotná, je pouze jevem čili tím, jak se jedna monáda jeví jiné monádě (svět, jaký opravdu je, je složen z nomád, ale jeví se jako hmotný, rozprostraněný); důležitou vlastností nomád je jejich uzavřenost, vzájemná neovlivnitelnost a nekomunikovatelnost; výsledné harmonické spoluvytváření dokonalého světa je důsledkem tzv. před zjednané harmonie, kterou bůh při stvoření monád každou z nich vybavil (tak má každá duchovní jednotka své nezastupitelné msto a poslání, i když všechny jsou představiteli jednoho a téhož vesmíru.
Každá monáda je zrcadlením universa, mnohosti. Některé z nich se však podobají člověku v bezvědomí – nemají představu celku (např. v neživé přírodě), přesto se svět nehroutí. Zlo podle něho vyplývá z konečnosti, tedy nedokonalosti světa a člověka. Jeho filosofie podnítila vznik německé dialektické filosofie.
Nejvýznamnější dílo: Monadologie

I V novověku se vytvořily tři základní filosofické systémy, jež se pokusily vysvětlit poznání. Dualismus vycházel ze dvou rovnocenných a vzájemně neodvoditelných (někdy protikladných principů, René Descartes). Monismus je ve filosofii učení, jež vychází z jednoho principu, substance (Spinoza). Pluralismus vycházel z nekonečného množství charakterizovaných principů (Leibniz). I

I monáda (z řec. monas, jednota), v Leibnizově filosofii svébytná nedělitelná jednotka nehmotné povahy s vlastním posláním, substance. Od nekonečné monády Boží se odvozují konečné monády, v nichž se spojuje subjektivní i objektivní stránka jsoucna. I

I harmonie (řec., spojení, smlouva, správný poměr; od harmos, spára, kloub), soulad, souzvuk; od pytagorejců všudypřítomný základ řádu světa, který není zjevný na první pohled. Tak hudební harmonii tónů odpovídají poměry délek na struně i poměry sfér, na nichž se pohybují nebeská tělesa (harmonie sfér). I

Představitelé novověkého empirismu:
John Locke – anglický lékař, právník, filosof, empirista.
Empirismus je filosofický názor, který tvrdí, že základním a rozhodujícím pramenem našeho poznání je zkušenost (smyslové poznání), tj. počitky a vjemy, ze kterých se odvozují nejen předměty a obsahy, ale i principy našeho poznání.

Odmítl Descartovo tvrzení o vrozených idejích, tvrdil, že lidský rozum je nepopsaná deska (tzv. tabula rasa. S tímto pojmem se můžeme setkat také v pedagogice, pokud je mysl při narození čistou, nepopsanou tabulí, pak každé dítě je možné formovat prostřednictvím výchovy, která se zaměří na rozvíjení myšlení a individuálního nadání), která je popisována zkušeností (ve smyslu empirie); zkušenost je materiálem pro vznik jednoduchých idejí (těmi je popsán subjekt), z nichž vytváří rozum komplexní ideje (úlohou rozumu je pouhé spojování idejí).

I S Lockovým pojmem tabula rasa se můžeme setkat také v pedagogice. Pokud je mysl při narození čistou, na popsanou tabulí, pak každé dítě je možné formovat prostřednictvím výchovy, která se zaměří na rozvíjení myšlení a individuálního nadání. I

I Z empirismu vychází také filosofický směr 20. století nazývaný novopozitivismus. Vychází z přesvědčení, že původ poznání je ve smyslové zkušenosti. Novopozitivismus je reprezentován tzv. Vídeňským kroužkem. I

I počitek, element vnímání na ryze smyslové rovině, výsledek podráždění smyslového orgánu čili receptoru. I

I vjem (vněm, počitek, smyslový údaj, angl. sensation, sense datum), označení pro jakýsi element vnímání, nejjednodušší složku smyslové zkušenosti: vjem červené barvy. Je ovšem otázka, zda se smyslová zkušenost dá vůbec dělit na takové prvky. I

I idea (z řec. idein, eidon, vidět; původně vzhled, podoba, vidina. V obecném smyslu myšlenka, záměr, koncept. Pojmy a představy ducha, jež nejsou odvozeny ze zkušenosti, nýbrž musí být dány předem a zkušenosti teprve umožňují: aby člověk mohl poznat kruh, musí mít ideu „kruhu“. Původně ideu vysvětluje Platon jako vzpomínku duše na to, co spatřila před narozením v božském světě, světě dokonalých a věčných idejí. Skutečnost ideje jako něčeho, co zkušenosti předchází a co ji umožňuje, obhajoval v moderní době Husserl. I

Poznání je pro něj pouhým manipulováním s idejemi, které máme ze zkušeností; rozum nemůže do tohoto procesu tvůrčím způsobem zasahovat; v závěru prohlašuje, že právě uvedený způsob poznání (který je mechanickou manipulací s idejemi – ty mají původ ve zkušenosti, vede k poznání pravdivému, a je tak tím správným návodem pro práci přírodních věd).

I poznání, zjištění nebo nahlédnutí pravého stavu věcí. Akt, jímž si vědomí osvojuje nějakou skutečnost. Antická filosofie staví proti sobě poznání a pouhé mínění, které neobstojí před kritikou. Středověk se snaží sladit rozumové (přirozené) poznání a zjevení Boží. Novověká filosofie rozlišuje poznání zkušenostní či smyslové (a posteriori) a poznání rozumové, jehož zdroje není smyslová zkušenost (a priori), přičemž empirismus samostatnost rozumového poznání popírá: i poznání např. geometrických zákonitostí je podle něho odvozeno ze smyslové zkušenosti. Husserlova fenomenologie odmítá toto dělení: každé poznání je věcí zkušenosti, ta ovšem není omezena na smysly. Proto je třeba zkoumat fenomény, tj. způsoby, jak se nám věci dávají poznat. Skutečně je např. poznání v exaktních vědách, založené na měření a ověřování experimentem, podstatně odlišné od poznání např. v historii, kde k poznání patří i porozumění, experiment není možný a ověřování se děje jinak. I

Zkušenost je buď zevní (počitky dané smysly), anebo vnitřní (reflexe, sebepozorování). Zkušenost se zapisuje prostřednictvím smyslů (sensualismus).

I reflexe (lat. odraz), akt, kterým se vědomí obrací k sobě samému. Člověk zpravidla soustřeďuje pozornost na věci kolem sebe, pozoruje je, zkoumá, sbírá zkušenosti. I v tomto případě je odráží čili reflektuje ve svém vědomí. O reflexi však mluvíme zpravidla až tehdy, kdy se předmětem přemýšlení stane vědomí a přemýšlení samo. I

Vliv měla také Lockova filosofie státu, vychází z myšlenky společenské smlouvy a přirozeného práva.
Nejvýznamnější dílo: Esej o lidském rozumu.











George Berkeley – irský teolog, misionář a filosof; ateismus chtěl zničit tak, že zničí materialismus (a to tím, že zničí jeho základní pojem – hmotu); prohlašoval, že obraz světa nám přináší smyslová zkušenost (nepoznáváme přímo vnější – objektivní svět, ale jen naše ideje, jimiž je popsán náš subjekt); prohlašoval, že věci jsou pouhou kombinací našich počitků.
Základní tezí je: Být, znamená být vnímán; věci tedy existují pouze v procesu vnímání duchem (jiný způsob existence mimo, nezávisle na činném, vnímajícím duchu, nemají); vyhnul se tzv. solipsismu (tvrzení, že celý svět je pouze mou představou, reálně existuji jen já sám), tím, že předpokládal velké množství vnímajících subjektů stvořených, lidských, které jsou převýšeny vnímajícím duchem božím, jenž garantuje ve svém aktu vnímání existenci, ovšem pouze duchovního, světa božích idejí. Mnoho věcí pro nás neexistuje jen proto, že o nich nevíme, že je neznáme, nemáme k nim „vztah“, že se nestaly součástí našeho vědomí. Vnímat znamená brát na vědomí. Mysl člověka (subjektu) vytváří svět. Výrazně ovlivnil vnik moderního idealismu (zejména subjektivního).

I solipsismus (z lat. solus ipse, jen já sám); názor člověka, který za jedinou skutečnost pokládá sám sebe. V této extrémní podobě není solipsismus trvale možný, v méně důsledných podobách se však vyskytuje (L. Klíma). Ostatně počátek Descartovy úvahy cogito je blízký hypotetickému solipsismu. I

Nejvýznamnější dílo: Pojednání o základech lidského poznání.

David Hume – skotský filosof a historik; představitel empirismu, senzualismu a agnosticismu (reagoval na něj zejména I. Kant).
Tvrdil, že proces poznání je vázán výhradně na „materiál“, který pochází ze smyslové zkušenosti – nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech; smyslová zkušenost nám poskytuje buď dojmy (tj. bezprostřední živé vjemy – když právě vidíme či slyšíme), či ideje (méně živé myšlenky, představy, vzpomínky na dojmy, kopie živých dojmů); následující myšlenkový proces je jen skládáním či vyhledáváním souvislostí mezi idejemi; z uvedeného hlediska vyplývá jeho skepticismus, jenž e zaměřen proti objektivní existenci kauzality (příčinné souvislosti).

I Hume tvrdí, že nelze z minulé a opakující se zkušenosti plamene svíčky a následného popálení ruky (vložené do plamene) odvodit zkušenost budoucího popálení ruky plamenem (nesprávně vyvozujeme při pohledu na plamen – příčina – své popálení – účinek – po vložení ruky do plamene). O popálení lze mluvit až po bezprostředním zážitku. Stejně tak když padají tělesa z okna vždy dolů, nelze již před vyhozením dalšího tělesa z okna tvrdit, že bude padat dolů. To lze odvodit až z vlastní zkušenosti postavené na pozorování právě padajícího tělesa. Uvedené tvrzení tedy platí pouze pro ono právě padající těleso, ne pro žádné jiné. I

/když odvážlivec sní pálivou feferonku, vyvolá tím bezprostřední živý vjem (dojem); pokud po čase na pálivou feferonku narazí např. na trhu, vybaví se mu, jak feferonka pálila, tuto vzpomínku pak Hume nazývá idejí/

I sensualismus (z lat. sensus, smysl) je názor, že jediným zdrojem poznání jsou smysly (Locke aj.): „v mysli není nic, co předtím nebylo ve smyslech“. Proti tomu Leibnitz a Kant hájí svébytnost poznání rozumového (apriorního). U Berkeleyho jsou smyslové počitky dokonce jediným předmětem či obsahem poznání. I

I agnosticismus (z řec. a-gnóstos, neznámý, nepoznatelný); přesvědčení, že člověk nemůže poznat nic, co přesahuje jeho zkušenost: základy světa, poslední příčiny věcí, náboženské skutečnosti. Někdy znamená skepsi vůči pozitivnímu náboženství. I

I empirický, empirismus (z řec. em-peiros, zkušený, znalý); zkušenostní, založený pouze na zkušenosti. Tak už ve scholastice platilo, že „není v mysli samé“. Podle britského empirismu (Locke, Hume, Mill) pochází veškeré naše poznání a vědění jen ze zkušenosti smyslů. Protiklad: racionalismus. I

Tvrdí, že nelze z minulé a opakující se zkušenosti, odvodit zkušenost budoucí; zpochybňuje obraz světa, který věda vytvořila na základě Newtonovy fyziky, vychází plně z kauzality; kritizoval soudobou metafyziku (protože je nesrozumitelná a nejasná, překračuje hranice lidského rozumu); představu substance (hmotné i duševní) považoval za chybu nebo za iluzi (jde jen o pojem, který slouží ke sjednocení našich jednotlivých zkušeností); vymezoval se i proti náboženství (náboženské představy nejsou doloženy ani empiricky, ani racionálně, jsou založeny na citu); v duchu osvícenectví popíral víru v zázraky a dogmatickou věrouku.
Jeho skepse zasahuje nejen „metafyzické“ abstraktní rozumování, ale také naivní realismus čili „zbožštění“ faktů jeho gnoseologický (poznávací) skepticismus ovlivnil značně některé filosofy i neklasickou moderní vědu (Poppera).
Nejvýznamnější dílo: Zkoumání lidského rozumu

I Skeptický postoj Davida Huma (a jeho následný agnosticismus) je vyústěním jednostrannosti empirismu a racionalismu. Jeho skepticismus je namířen proti moderní přírodní vědě, která není vědou o skutečnosti (věcech samých, Kantově světě o sobě), ale o pouhé naší zkušenosti, do níž jsme vložili domnělé vztahy a vazby. Skutečnost je člověku v každodenním životě i ve vědě nedostupná. Humův skepticismus je namířen i proti podobě metafyziky, která používá pojmů substance hmotná (hmotný svět) a substance duchovní (lidská duše). Existenci těchto pojmů není možné empiricky doložit, nelze je poznat, proto do filosofie nepatří. Jeho skepticismus zasáhl také náboženství. Náboženské představy nejsou doloženy empiricky (dokonce ani racionálně), jsou založeny pouze na citu. Zázraky i dogmatickou věrouku je proto nutné v duchu osvícenecké tradice popřít. I

I Agnosticismus označuje přesvědčení, popříp. Filosofické stanovisko, že člověk nemůže poznat nic, co přesahuje jeho zkušenost. Jedná se především o nemožnost poznání podstaty jakéhokoliv předmětu nebo jevu, v širším smyslu podstaty světa, posledních příčin věcí a náboženské skutečnosti.
Agnostikové však nepopírají existenci těchto zkušeností nedostupných předmětů. Pro poznání je ale dostupná pouze jevová stránka světa, a právě na tu se má filosofie zaměřit. I

I Agnosticismus, tedy přesvědčení, že nelze poznat nic, co přesahuje naši zkušenost, nalezneme také v čínské filosofii, konkrétně např. v konfucianismu. Tento filosofický směr se zaměřuje především na člověka a jeho vedení k praktickému životu. Konfucius (jeden z nejvýznamnějších čínských filosofů, který žil v 5. století př.n.l.) se ve svém filosofickém myšlení nerad vyjadřoval k metafyzickým otázkám. Podle něj o tom, co je za tímto naším světem, nemůžeme nic vědět. Z toho důvodu je Konfucius považován za agnostika. I

Osvícenectví
Osvícenectví je myšlenkový směr 17. a 18. století příznačný pro formování moderní společnosti. Jeho počátky jsou spjaty s prostředím Nizozemska, kde existovala tradičně vysoká míra osobní svobody.

Odtud se nové ideje šířily do Anglie, Francie, kde také získaly v polovině 18. století největší popularitu a ovlivnily i samotnou Velkou francouzskou revoluci. Velkou roli pro další vývoj filosofického myšlení sehrálo i v Německu.

Charakteristickým znakem je důvěra v lidský rozum, který, pokud není omezován (např. cenzurou, předsudky), je schopen vyřešit většinu problémů soudobého světa. Důraz byl kladen na racionalitu, lidská práva, svobodu, demokracii a nevyhnutelnost pokroku. Společným znakem osvíceneckého myšlení je i kritický vztah k tradiční metafyzice a filosofické spekulaci (tj. teoriím, které nelze ověřit prostřednictvím smyslového poznání).


Osvícenectví se stalo živým ohněm (změnil se v revoluci). Změna započala nenápadně, Ch.-L. Montesquieu v duchaplné satiře srovnával Francii s východní despocií (král je nejmocnější, protože ovládá ducha poddaných); zaujala ho Anglie, svou náboženskou tolerancí, politickou svobodou, filosoficko-sociálními idejemi. V díle „Duch zákonů“ se zabýval historií a formou práva, státu, společenských institucí. Jeho kritika absolutního státu a teorie dělby moci se staly odrazovým můstkem k sociálně revolučním procesům.
V zápase s náboženstvím a spekulativní filosofií sehráli svou roli francouzští materialisté a encyklopedisté. Materialisté radikálně potírali náboženství i víru (D.v. Holbach), objevuje se přírodovědné zjednodušování člověka i společnosti (redukcionismus, J.O. de La Mettrie). Zjednodušování se bránil i Diderot – organizátor, redaktor a autor „Encyklopedie věd, umění a řemesel.

Voltaire – kritik náboženského dogmatismu /dogmatismus označuje nekritické lpění na jistém názoru nebo nauce (většinou označované jako dogma), o jejíž platnosti není připuštěna žádná diskuse/, stoupenec svobodného myšlení, autor Filozofického slovníku, v němž shrnul názory na filosofii, náboženství, společnost a umění.

Jean-Jacques Rousseau – kritik soudobé společnosti a jejích mravů; stoupenec přímé demokracie (forma demokracie založená na přímé účasti občanů na rozhodování o věcech veřejných) a kritik soukromého vlastnictví (to je podle něj zdrojem společenské nerovnosti mezi lidmi, každý člen společnosti je podřízen obecné vůli, jediným nositelem suverenity je lid – touto jeho vizí byla inspirována Ústava francouzské republiky), ovlivnil radikálně socialistické proudy 19. století; díky důrazu na city, přírodu a náboženské smýšlení byl i jedním z předchůdců romantismu.
Nejvýznamnější dílo: O původu a základech nerovnosti mezi lidmi.

I V díle O původu a základech nerovnosti mezi lidmi popisuje Jean-Jacques Rousseau vznik lidské společnosti, rovněž v něm kritizuje soukromé vlastnictví. To je podle něj zdrojem společenské nerovnosti mezi lidmi. Právě skutečnost, že někdo přišel, obsadil kus pozemku a prohlásil „Tohle je mé.“, způsobilo mnoho válek, vražd a zločinů. Vznik vlastnictví tak umožnil rozdělení na bohaté a chudé, vládce a ovládané, pány a otroky. Myšlenky o nespravedlnosti, aby málo bohatých vládlo chudým, ovlivnily samotnou Velkou francouzskou revoluci. Nová Ústava francouzské republiky byla inspirována myšlenkami, které Rousseau předložil v díle O společenské smlouvě (každý člen společnosti je podřízen obecné vůli, jediným nositelem suverenity je lid). I


Zdroje:
Odmaturuj! Ze společenských věd, Didaktis, aktualizace k 1.1. 2015.
Základy společenských věd, Fortuna, 1995.
Internet.
Sokol – Slovník filosofických pojmů.