Jaroslav A. Polák Bizarní traktor aneb O zvláštních knihách

Prokletá civilizace

Knihu brazilského historika a antropologa Simõese da Sereiy Prokletá civilizace jsem objevil v antikvariátu v portugalské Coimbře, kde jsem byl navštívit Maríu Anu dos Santos, autorku fenomenálního románu Sněžná myš. Prokletou civilizaci jsem otevřel spíše namátkou a naštěstí zrovna na stránce, kde jsem zahlédl jméno „Cthulhu“. Knihu jsem pochopitelně okamžitě koupil a, jak uvidíme dále, nebyly to zbytečně utracené peníze, neboť tato téměř osmisetstránková publikace přináší nový, velmi znepokojivý a intelektuálně provokující pohled na dějiny lidstva.
Nejprve je třeba zmínit se o autorovi. Brazilský vydavatel na přebalu uvádí, že Simões da Sereia se narodil v roce 1953 v Brasilii, vystudoval historii a antropologii (není uvedeno kde), a zabýval se především dějinami původních obyvatel Amazonie. Na počátku osmdesátých let opustil akademickou půdu (vydavatel neuvádí, co v té době dělal). V roce 1990 uzavřel s nakladatelem smlouvu, obdržel honorář a několik dní nato se ve svém bytě zastřelil.
Pohnutý osud autora mne velmi navnadil a snažil jsem se o něm či o vydavateli zjistit další podrobnosti, leč marně. Da Sereia o svém životě, až na krátkou zmínku v metodologické části knihy, nepíše, nakladatelství Menopoma, které knihu vydalo, již neexistuje, a dopisovat si s brazilskými univerzitami ohledně dávno zapomenutého doktoranda pokládám za ztrátu času.
Je-li tedy osoba autora zahalena tajemstvím, nechme promluvit jeho dílo. A Civilização Danada lze přibližně přeložit jako Prokletá civilizace, ale „danado“ (to slovo jsem neznal) není totéž co „maldito“. Zatímco „maldito“ je běžný výraz odpovídající českému „prokletý“ či „zlořečený“, výraz „danado“ primárně znamená „stižený vzteklinou“ a v přeneseném významu „prokletý“, ale i „prožluklý“, „ohavný“ či „zuřivý“. Už z názvu je tedy jasné, že autor nemá k civilizaci právě vřelý vztah. Jakou civilizaci však myslí? Je snad kritikem moderní společnosti? Je marxistou zabývajícím se problematikou odcizení v postindustriálním věku? Nikoli. Prokletá a ohavná je pro něj civilizace jako taková, neolitem počínaje a koncem dvacátého století konče. V úvodu autor píše, že se lidstvo je už od počátku své existence zotročeno a v posledních dvanácti tisíci letech spěje, v důsledku tohoto zotročení, k nevyhnutelnému zániku. „Snad však existuje nějaká naděje, východisko, které nejsem schopen zahlédnout. Proto jsem napsal tuto knihu...“ (s. 11).
Čtenář je tedy od počátku vystaven temným předtuchám, autor jej však nechává v napětí, neboť prvních sedmdesát stran textu je věnováno „metodologii“ a tvoří nejsuchopárnější část knihy. Musím konstatovat, že nejsem zběhlý v metodologii historických věd ani v příslušné portugalské terminologii, takže jsem se touto částí knihy poněkud protápal. Da Sereia zde kombinuje ryze akademický přístup s Jungovou hlubinnou psychologií, kdy ale nepokládá kolektivní nevědomí za společný výtvor lidstva, nýbrž za implantovaný systém, jehož cílem je ovládání lidských bytostí dle vůle nelidských zotročitelů. Tvrdí, že některým jedincům, především H. P. Lovecraftovi, ale například i Madame Blavatské, se podařilo nahlédnout za běžné archetypy a spatřit jejich prapůvodní, nelidskou (a protilidskou!) podstatu. Zde také, na straně 68, nacházíme výše zmíněnou jedinou autobiografickou zmínku. Da Sereia zde hovoří o tom, že prošel iniciací, jež mu dovolila nahlédnout děsivou realitu za klamným a manipulativním světem archetypů.
V této značně neortodoxní metodologické části se tedy dozvídáme, že jsme manipulováni, ale stále není jasné kým a za jakým účelem. Nutno však dodat, že autorův postřeh týkající se archetypů a toho, co je za nimi, pokládám za velmi inspirativní a nosný sám o sobě!
Teprve na sto jedenácté stránce se da Sereia dostává k jádru pudla. V kapitole nazvané Civilizace jako nástroj celoplanetární změny se vrací k H. P. Lovecraftovi, který podle něj odhalil mnoho klíčových pravd o minulosti Země. Patrně i on byl manipulován, to však nic nemění na skutečnosti, že realita, jak ji popisuje, se velmi blíží tomu, co sám autor spatřil během své iniciace. Pokračuje shrnutím lovecraftovsky pojaté (i když v některých detailech odlišné – autor zde zapracoval novější geologické a paleontologocké objevy) mytologie o prastarých rasách z hlubin kosmu, které postupně osídlily v dávné minulosti planetu Zemi. Přestože se da Sereiova verze od mytologie, kterou Lovecraft popsal například v románu V horách šílenství, v některých detailech liší (autor například zapracoval do své verze aktuální geologické a paleontologické objevy), pro účely této recenze stačí , když tuto mytologii (kterou ovšem autor považuje za zcela skutečnou!) shrnu v jejích základních rysech:
Tvůrci života na zemi byli Staří (Elder Things, portugalsky Coisas Velhas), obtížně popsatelné bytosti, jež přišly z hvězd krátce po zformování Země. Jejich biologie i vzhled, připomínající soudkovité okřídlené hvězdicovité bytosti, měly daleko k pozemských formám života.
Zažili mnoho vzestupů, pádů i válek s jinými bytostmi, jež možná nepocházely ani z našeho vlastního vesmíru. Jejich nepřáteli byla především chapadlovitá rasa cthulhoidů, nazvaná podle jejich velekněze Velkého Cthulhu, a tvorové zvaní Mi-Go, přicházející z dosud neobjevené transplutonské planety.
Nejstrašlivějším nepřítelem se však stali jejich vlastní otroci – shoggoti – amorfní protoplazmatické bytosti ovládané mentálními povely svých pánů.
Postupně se u shoggothů vyvinula jistá forma inteligence a na konci prvohor došlo k jejich první velké vzpouře. Tehdy ještě Staří dokázali nad shoggothy zvítězit. Služeb znovuzkrocených shoggothů se však vzdát nedokázali. Se štěstím se zbavili svých dalších nepřátel – lidu Velkého Cthulhu, který klesl se svým městem R'lyeh na dno oceánu, patrně přičiněním souhry více faktorů – jedním z nich mohlo být geologické kataklyzma, druhým pak vyhnání jejich strašlivých „bohů“, obludných a nesmírně mocných entit z jiných dimenzí zvaných Prastaří (Great Old Ones, portugalsky Grandes Antigos), do vnějších sfér bytí.
V strašlivé válce s rasou Mi-Go však Staří neuspěli. Byli postupně vyháněni ze svých sídel a uhájili jen oblast Antarktidy. Postupné zalednění je pak donutilo žít ve městě zbudovaném na dně podzemního moře v nitru nejjižnějšího kontinentu. Tehdy, přibližně před jedním milionem let, došlo k druhé vzpouře shoggothů. Jednotlivé části inteligentní protoplazmy se spojovaly, pohlcovaly své někdejší pány a nakonec vytvořili jedinou strašlivou a nenasytnou bytost, která získala většinu schopností Starých, včetně telepatického působení.
Shoggoth (má-li autor na mysli bytost vzniklou spojením jednotlivých shoggothů, píše o ní v ženském rodě a s velkým počátečním písmenem) toužící vstřebat další živé bytosti však narazila na nepřekonatelnou ledovou bariéru a tak je dosud uvězněna v nitru Antarktidy a čeká. Není však sama, kdo si chce podmanit naši planetu. Rasa cthulhoidů, pohřbená v hlubinách oceánu, stále však napojená na své děsivé „bohy“, rovněž čeká na den, kdy procitne z neklidného spánku a podmaní si vše živé na Zemi. Není zcela jisté, kdy to nastane; může to být zítra nebo za tisíc let, ale podle da Sereiy se čas již téměř naplnil.
Poté, co na padesáti stranách autor vykreslil, v podstatě zcela neoriginálně, svou verzi historie planety Země, se konečně dobíráme k vyústění da Sereiovy apokalyptické vize.
Když nastalo zprvu mírné a posléze razantní oteplení na konci poslední doby ledové, nastal čas, aby Shoggoth zrealizovala svůj ďábelský plán. I v minulosti došlo k oteplením, po nichž následovalo další období chladu, ale tentokrát se něco změnilo – po zemském povrchu se pohybovaly skupinky velmi invenčních, inteligentních savců s obrovským potenciálem k dalšímu vývoji. Homo sapiens sapiens se měl stát klíčem k osvobození strašlivé masy inteligentní telepatické protoplazmy zpod ledového krunýře.
Aby toho Shoggoth dosáhla, začala již od počátku na příslušníky rodu Homo telepaticky působit, spojovat jejich mysli, inspirovat je a pohánět kupředu. Vytvořila „kolektivní nevědomí“, jež zaplnila prvními, zpočátku zcela beztvarými shluky mentální energie, které se posléze měly transformovat v duchy, démony, bohy a nakonec v Boha. Autor poukazuje na skutečnost, že právě tento proces dokazuje jeho tezi, že kolektivní nevědomí je výtvorem Shoggoth, neboť ta se rovněž utvořila z mnoha částí a má tendenci dospět k Jednotě. „Všimněme si ostatně, že unio mystica [mystické spojení s Bohem či Absolutnem] je předzvěstí spojením všeho živého a zemi v jediný superorganismus – celoplanetární Shoggoth!“ píše da Sereia na straně 132.
Je otázkou, kdy Shoggoth s touto činností začala a nakolik se spolupodílela na vývoji člověka. Autor se domnívá, že stála u dosud zcela neobjasněné přeměny Homo erectus v archaickou formu Homo sapiens, vyzkoušela několik možných variant vývoje až nakonec stvořila tvora s potenciálem změnit tvář celé planety. Pak již bylo třeba pouze počkat několik desítek tisíc let na žádoucí změnu klimatu. Shoggoth věděla, že pokud neuspěje, další šanci již nedostane, neboť probuzení Velkého Cthulhu se přiblížilo a ani Shoggoth by nedokázala porazit cthulhoidy a jejich obludné božské spojence, které by lid Velkého Cthulhu přivolal z trhlin v prostoročasu.
Prvním praktickým výsledkem působení Shoggoth na člověka ve změněných podmínkách byla neolitická revoluce. Postupné kácení lesů, šíření obilovin a především chov hovězího dobytka nastartoval proces zvyšování podílu skleníkových plynů v atmosféře. Počet lidí na planetě začal exponenciálně narůstat. Bylo však zapotřebí mnoha dalších inovací, aby lidé nevědomě naplnili své strašlivé poslání – stát se iniciátory výrazného globálního oteplení. V té době si však Velký Cthulhu ve svých snech uvědomil hrozící nebezpečí a rovněž začal ovlivňovat stále úspěšnější lidstvo. Tak se v kolektivním nevědomí lidstva rozpoutala válka – strašlivá válka o to, kdo zdědí planetu zemi. Roztaje-li Antarktida dříve, než nastane čas k návratu Velkého Cthulhu, bude velekněz Prastarých i se svým lidem vstřebán rozlévající se Shoggoth. Probudí-li se Cthulhu dříve, než ledy roztají, porazí s pomocí Prastarých inteligentní protoplazmu a stane se pánem tohoto světa.
Da Sereia je toho názoru, že veškeré lidské dějiny lze interpretovat jako důsledek působení jedné či druhé strany na kolektivní nevědomí lidstva (a pro úplnost dodává, že Mi-Go sledují své vlastní temné cíle a na konečném osudu planety jim nijak zvlášť nezáleží). V zásadě lze říci, že veškerý pokrok, jenž dospěl do současné fáze nezadržitelného globálního oteplování, je výsledkem působení Shoggoth. Stopy působení Velkého Cthulhu nacházíme především tam, kde je tento pokrok brzděn. Shoggoth prosazuje rozum a pokrok, Velký Cthulhu působí jako „reakční“ síla. V tomto směru je Cthulhu vždy o krok pozadu – když Shoggoth vytvořila v kolektivním nevědomí bohy, Cthulhu vedl lidi k uctívání démonů, když Shoggoth dala vzniknout univerzalistickému monoteismu (křesťanství), Cthulhu se snažil udržet pohanství. Dobře si toho podle da Sereiy povšiml i Lovecraft, který ve svých příbězích často píše o podřadných a zdegenerovaných lidech právě ve spojitosti s kultem Cthulhu. V některých etapách dějin však i Cthulhu napomáhá pokroku – příkladem je objev štěpení atomu (v mírové podobě vede k redukci skleníkových plynů, ve válečné k nukleární zimě).
V následující a nejobsáhlejší části knihy (s. 246-749) se pak de Sereia věnuje zkoumání lidských dějin právě z tohoto úhlu pohledu. Ukazuje, jakým způsobem Shoggoth formovala lidské myšlení, jak vedla lidstvo k vytváření stále větších státních celků, jak inspirovala filosofy i proroky. Působení Shoggoth připisuje například vznik teismu a posléze monoteismu, zrození filosofie ve starověkém Řecku, Alexandovu i Římskou říši atd. Velmi mne zaujal autorův pohled na zrození křesťanství. Jehošua (Ježíš) byl podle něj typickým produktem působení Velkého Cthulhu, neboť v jeho případě šlo prostě jen o jednoho z mnoha falešných proroků, jejichž úkolem bylo vnášet do společnosti zmatek a tříštit jednotící sílu židovského monoteismu. Avšak byla to Shoggoth, která inspirovala Saula (Šavla), to Shoggoth se mu zjevila na cestě do Damašku a vnukla mu ideu všelidského náboženství, myšlenku tak silnou, že ji již nebylo možné zastavit. Aby se Shoggoth pojistila, iniciovala duchovní revoluce i jinde. Jednou z nich byl vznik islámu a spolu s ním sjednocení arabského světa. Nakonec se však evropská koncepce ukázala jako nosnější. Atd. – nemá patrně smysl rozepisovat se o jednotlivých významných dějinných událostech, v nichž de Sereia nachází působení jedné nebo druhé síly. Po pravdě řečeno jsem tuto část knihy jen zběžně prolistoval, neboť jakmile znáte autorův pohled na dějiny, je jeho interpretace té které události většinou velmi předvídatelná. Ke konci knihy se například dozvídáme, že zatímco v minulosti Velký Cthulhu inspiroval magii, čarodějnictví, návrat k pohanství, ale i šílené vladaře, dnes jsou jeho výtvorem ekologičtí aktivisté a vlastně celé enviromentalistické hnutí.
Budoucnost je, jak píše de Sereia v závěru knihy, pro lidstvo každopádně tragická. Ať již zvítězí kterákoli strana, lidstvo čeká buď pohlcení Shoggoth nebo zotročení Velkým Cthulhu a Prastarými. Obsáhlé pojednání o lidských dějinách končí naprosto fatalisticky: „Pokládáme se za pány, ale jsme otroky. Byli jsme vypěstováni za zcela konkrétním účelem. Nezáleží na tom, kdo zvítězí v bitvě odehrávající se v duši člověčenstva – ať již ta válka dopadne jakkoli, my budeme v každém případě poraženi...“ (s. 771).
Jak zhodnotit toto zvláštní dílo? Odhlédneme-li od jeho fantastičnosti a nepoužitelnosti pro akademicky pojímanou historii, stále zůstává inspirativní v oblasti psychologické – zvláště autorova koncepce kolektivního nevědomí je místy opravdu uhrančivá. Vraťme se však k celkovému pojetí knihy: Ovšemže lze prohlásit, že autor trpěl duševní nemocí a k tomu navíc podlehl kouzlu Lovecraftovy imaginace, ale není to jen působení Soggoth, jež právě takový, tedy racionální, přístup podporuje? Je téměř jisté, že se de Sereia mýlí, že se za jeho dílem skrývá blud, přesto však zůstává zúzkostňující stín nejistoty, možnost, byť pranepatrná, že vize a vhledy, na jejichž základě Simões da Sereia knihu napsal a jež ho nakonec dohnaly k sebevraždě, nelhaly.
DA SEREIA, S. A Civilização Danada. Menopoma : Rio de Janeiro, 1991. 781 s.