JSME TA GENERACE, KTERÁ SE NEVRÁTÍ.

Vyrostli jsme s prachem na botách, odřenými koleny a srdcem plným touhy.
Ne abychom koukali na obrazovku,
ale abychom dojedli svačinu a běželi ven — kde jediným důležitým byl balón a pár kamarádů.
Byli jsme ti, co chodili domů ze školy,
mluvili nahlas nebo tiše snili,
myslí už u další hry, dalšího dobrodružství,
mezi dírou vykopanou v písku a šeptaným tajemstvím za rohem zdi.
Klacík se mohl stát mečem,
kaluž se proměnila v oceán k dobytí.
Naše poklady byly kuličky, sběratelské obrázky, malé papírové lodičky.
A nebe, náš jediný limit.
Neměli jsme zálohy, jen vzpomínky v paměti a na filmových rolích.
Fotky byly dotýkané, dýchaly, schované v šuplících —
vedle ručně psaných dopisů,
pohlednic od prarodičů,
a barevných kreseb, které rodiče uchovávali jako šperky.
Říkali jsme "máma" té, co se starala o naši horečku.
A "táta" tomu, kdo nás učil jezdit na kole.
Nic víc nebylo potřeba.
V noci, pod peřinou,
jsme si potichu povídali s bratrem v sousední posteli,
smáli se hloupostem,
báli se, že nás dospělý uslyší a vypne tenhle malý svět spiklenectví.
Tahle generace pomalu mizí
jako fotografie, která ztrácí barvu,
ale kterou nikdo nechce vyhodit.
Odcházíme tiše, nesoucí neviditelný kufr:
ozvěnu smíchu v ulici,
vůni čerstvě upečeného chleba,
nějaké bláznivé závody,
a tu svobodu, která neznala notifikace.
Byli jsme děti, když to ještě šlo.
A možná je to naše největší štěstí. Zdroj Facebook