KDYBYCH JE MOHL POLÍBIT, SNAD BYCH I USNUL - Phil Bosmans

Zase jsem viděl, po kolikáté už? - zoufale trpět muže nad nenahraditelnou ztrátou milované manželky. Byl zahořklý a nedokázal se s tím vyrovnat. Myslil jsem na každého, který kdy seděl přede mnou, strnulý jako kámen, s kyselým výrazem a hrozným pohledem.
Slova, která ze sebe v menších či větších intervalech vyrážel, zněla spíše jako kletba: "To není možné, to se nemělo stát. Moje žena - mrtvá! Jsem tak nešťastný. Bez ní nemohu žít. Skoncuji to. Štvu se sem a tam, už ani nepracuji, polykám celé hrsti prášků na spaní. Nic nepomáhá." Opatrně mu říkám: "Zkus trochu zapomenout!" "Nemohu. Nechci," vyrazil ze sebe. "Udělám všemu konec."
Často se může člověku zdát, že život je hrozný. Arthur Miller píše v jedné své divadelní hře: "Zdálo se mi, že můj život byl jako mé dítě. Ale to dítě bylo mongoloidní a já jsem se strašně lekl. Ale ono stále lezlo na můj klín.Obléklo si moje šaty. Nakonec jsem si řekl: Kdybych je mohl políbit, možná, že bych usnul. Sklonil jsem hlavu k nastavené tváři - byla hrozná - ale políbil jsem ji."
Ano, věřím tomu, že na konci svého života budeš musit vzít svůj život do náruče, svůj život, ať byl těžký a tvrdý, takový, jaký byl. Jakmile ho jednou políbíš, bude docela jiný, snesitelnější.
Nedělej si žádné iluze. Životní štěstí není permanentní představení.
Pravé, hluboké štěstí přichází, odchází a netrvá většinou dlouho. A ve zbývajícím čase je třeba na ně myslet a čekat.

SMIŘ SE SE ŽIVOTEM.

Vezmi jej takový, jaký je. Dnes. Teď. Abys tu trochu štěstí, které na tebe čeká, nepropásl.