Kovářský učeň

V době kamenných hradů a hrdinných rytířů oděných v nádherná brnění se jeden odvážný a velmi šikovný chlapec rozhodl, že se stane kovářem. Začal jako učeň u jednoho kováře a rychle se naučil veškerému kovářskému umění. Naučil se používat kleště, kout železo na kovadlině a pracovat s měchem. Byl opravdu velmi zručný – dokázal vykovat dokonale rovné a ostré meče i lehké a pevné přilbice, které odolaly každé ráně, nádherné svícny i překrásně zdobené mříže. Když skončila doba jeho učení, našel si místo v kovárně královského paláce. Všechna jeho kovářská dovednost však byla marná, protože se nenaučil to nejzákladnější: jak na křesadle vykřesat oheň, bez kterého se při své práci neobešel.
Je samozřejmé, že si děti musí osvojit určité dovednosti (číst, plavat, používat počítač), že se musí připravit na život v jednadvacátém století. Ale jestliže jim nebude poskytnuto nic jiného, jestliže jim bude upřena duchovní stránka, pak je o ně postaráno jen v některých detailech života, jako by život neměl žádný střed. V některých kulturách se proces objevování tohoto duchovního středu nazývá prostě: naučit se být člověkem.

(Další příběhy pro potěchu duše, Portál 2008)