Kritika je potřeba. Naučte se ji přijímat i rozdávat

Čas od času se jí nevyhne nikdo z nás. V práci, doma, ve škole i mezi přáteli, tam všude se můžeme stát terčem kritiky. Příjemné to není, ale naučit se zpětnou vazbu přijímat a také ji správným způsobem dávat, je potřeba, jen tak rosteme. Jak na to?

Článek
Každý na kritiku reaguje jinak. V někom vyvolává vztek, v jiném stud nebo lítost, v dalším mix všeho možného, ale nic příjemného to není. Co si budeme nalhávat, pochvala či kompliment se přijímá lépe. Na druhou stranu, dobře míněná a hlavně správně sdělená kritika vás může posunout. Proto patří mezi velmi užitečné životní dovednosti nejen to, že ji unesete, ale že ji i správně využijete. A v neposlední řadě byste si měli osvojit, jak ji správně sdělit jiným.

Proč je to tak nepříjemné?
Člověk, který by se z kritiky radoval a užíval si ji, nejspíš neexistuje. „Kritika může v lidech spouštět stav ohrožení, a to i tehdy, když je formulována s citlivostí a konstruktivností,“ potvrzuje životní mentorka Lucie Horká. Podle ní většinou vyvolává v lidech pocity nejistoty, zranitelnosti a studu. „Jsou to přirozené reakce na situace, kdy máme pocit, že nejsme dostatečně dobří nebo schopní. Tělo a mysl pak mohou na kritiku reagovat podobně jako na stres a stresové situace – obranou, útěkem nebo uzavřením se do sebe,“ popisuje Horká.

Proto máte tendenci šéfovi, který vás kritizuje, vehementně vysvětlovat a obhajovat svůj pracovní výkon či postup. Proto když vám kritiku sděluje partner, chcete (a mnohdy to třeba i uděláte) prostě odejít a třísknout za sebou dveřmi. A proto v rámci protiútoku kamarádce, která vás kritizuje, vpálíte do očí také něco nepříliš pochvalného.

Nikdy, kdyby a ty… To jsou 3 zakázaná slova, když partnera kritizujete

Kritika je potřeba
Jenže jen s pochvalami a lichotkami by to v životě moc dobře nefungovalo. Správně sdělená a dobře míněná kritika totiž představuje potřebnou zpětnou vazbu, díky které můžeme růst, posouvat se, zlepšovat se. Může nás motivovat, směřovat, upozorňovat na to, co je potřeba vylepšit, kde máme rezervy a podobně.

„Klíčovým krokem je uvědomit si, že to není útok na naši osobnost,“ říká Lucie Horká. Sáhněte si do svého nitra a pátrejte, proč vás běžná kritika tak vytáčí. Hledejte prapříčiny, pátrejte ve svém dětství, nejspíš jde o naučené vzorce chování, které jste si osvojili už velmi velmi dávno a jednáte v podstatě automaticky, instinktivně.

Druhým krokem je naučit se rozlišovat mezi konstruktivní a destruktivní kritikou. Tu první se potřebujete naučit přijímat a využívat, nad tou druhou se musíte naučit mávnout rukou a lidmi, kteří ji vyslovují, se vůbec nezabývat.

Konstruktivní kritika – Ten kdo ji vyřkne, má pozitivní motivaci, říká vám ji v dobré víře a poskytuje vám cenné podněty k růstu. Jsou to ty situace, kdy vás šéf upozorňuje na určité chyby ne proto, aby vás naštval, ale abyste se jich příště vyvarovali. Profitovat z toho budete vy i váš nadřízený.
Destruktivní kritika – Ten kdo ji říká, vám nechce pomoct, naopak je jeho motivace negativní. Chce ulevit sám sobě, posílit svoje sebevědomí, ublížit vám a podobně.
Jak kritiku správně sdělit?
Ať už kritiku sdělujete svým podřízeným, dětem, partnerovi, kamarádům, je potřeba to udělat správně. Než cokoli řeknete, zamyslete se nad svou motivací. Chcete tomu druhému pomoci? Mohou ho vaše slova někam posunout? Ne? Tak mlčte.

V opačném případě mluvte, ale dodržujte následující pravidla:

Hlavně klid – Zvýšený hlas, výrazná gestikulace, přísný výraz. To ničemu nepomůže. Kritizovaný se vyděsí během vteřiny a všechna vaše snaha přijde vniveč. Buďte klidní, snažte se mírně usmívat, negestikulujte. Proto také nikoho nekritizujte, když jste rozčílení.
Fakta nebo pocity – Svou kritiku opírejte o fakta (obzvlášť když jde o práci či studium), pokud je nemáte, jde třeba o milostné či rodinné záležitosti, mluvte o svých emocích. Nelíbí se vám, jak partner mluví s dětmi? Vysvětlete mu, že kdybyste vy byla v pozici dětí, bylo by vám z toho úzko.
Chce to i pochvalu – Není vůbec špatné začít kritiku nějakou pochvalou. Upozorněte na něco pozitivního. V tom druhém to vyvolá příjemné pocity, bude se cítit bezpečně a lépe pak vstřebá i kritická slova.

Navrhujte řešení – Je snadné někomu říct „tohle děláš blbě“. Ale není to konstruktivní kritika. Když už chcete někoho kritizovat, chce to i navrhnout nějaké možnosti, jak věc zlepšit. „S těmi tabulkami se zbytečně trápíš, navíc nejsou úplně přehledné. Nechceš je zkusit vytvářet v jiném programu?“ To zní určitě snesitelněji než „Proboha, ty tvoje tabulky jsou naprosto nemožné“.
Nevyžádané rady nikoho nezajímají. Proč má tolik lidí potřebu mluvit druhým do života?

Lucie Mˇullerová PROŽENY