Ledacos (fejetony) Josef Čapek

O trestu smrti

Byly v republice provedeny dvě popravy. Tím bylo také časopisům nadhozeno téma, na němž ovšem nejvíce se uplatňují hlediska čerpaná z nálady i ducha dnešního socialismu, neboť, pravda, málokdo za této dnes převládající nálady osmělil by se pro trest smrti v tisku energicky plédovati. Z čeho by takový člověk byl podezírán a usvědčován, lze souditi z těchto citátů, jež nejlépe vysvětlují přítomný názor na trest smrti:
„Zrušte trest smrti! Obhájci trestu smrti budou ovšem dále tvrdit, že společnost musí zabíjet. Nemají pro svoje tvrzení důkazů, ale chvějí se před okamžikem, až popravčí mistr se svými pomocníky nebude chránit jejich bezpečnost. Neboť ve stínu šibenice žijí patrně blažený život a mají svědomí otupělé…“
„- Ač nyní, kdy dostali se k moci ti, kteří po celý život potírali trest smrti, během jediného měsíce měli jsme dvě popravy a zdá se, že se s nimi roztrhne pytel.“
„Lidská bestie zajásala. Zas jednou hozen je napospas lidský život - v republice provedena poprava. - Noviny přinášejí tendenčně upravené články pro zvýšení popravní nálady občanstva -“
Tak se tedy píše tóny velmi prsními, neboť je ušlechtilé odporovati tomu, aby člověk zabíjel člověka, jak se o trestu smrti říká. Pisatelé se cítí v právu a lepšími, než jsou ti jiní, kteří neprotestují. Je to ideální a vášnivé, ale přesto, když jsem ty články (o nichž dostatečně svědčí uvedené citáty) četl, nemohl jsem se zbaviti vtíravého dojmu demagogie a laciné sentimentality, něčeho, co drobet nedobře čpí člověku, který jinak, méně řečnicky, se pořádá se světem i se svým svědomím.
Ujišťuji upřímně, že nejsem člověk krutý a lačný krve. Skutečně ne, a v každém směru naopak. A nejsem také přívržencem trestu smrti, ba ani přívržencem trestu a smrti. Vše zlé mne vskutku trápí a dotýká se mého svědomí. A pravděpodobně jsem i po svém sentimentálnější než pisatelé oněch zajímavých citátů. - Přesto však přiznávám rovnou, že cítím něco neosobně správného, rozumného a přirozeného na trestu smrti, snad nejasně, avšak rovněž tak mocně, jako cítím hrůzu a odpor, jde-li o vraždu a zabíjení.
Trest smrti nezdá se mi být mstou společnosti. Nevidím zde žádného oka za oko a zubu za zub; to jsou msty, jež náležejí do běžného občanského nebo neobčanského života, do hospod, do politických štvanic, do novin. U trestu smrti nemá do činu vstupovati msta společnosti, ale v činu je tu veliký příkaz mravnosti vůči životu, lidský, nadlidský a božský, jehož velikost je v jeho přísnosti. Přísnost tohoto příkazu má každý člověk nésti ve svém svědomí; je to prostě jeho povinnost za to, že mu bylo dáno vůbec býti člověkem, neboť tím již na sebe přijal vedle práv i povinnosti, jejíchž splnění je věc lidské poctivosti a osobního ručení. Vím dobře, že strašně těžko, zle bývá člověku žíti, ale natolik musí prostě i ten nejbědnější člověk býti mužem, aby i v chvílích nejkrutějších ručil za sebe svým životem.
Je-li člověk schopen ručiti svým životem za obecné dobro, jež koná, musí ručiti i v případě opačném. Muž je řádným mužem, když je morálně schopen dáti životu svůj život zárukou za své konání. Vždyť život vedle všech svých požadavků má v sobě vždy pro nás všechny jedno riziko: totiž, že nám za naše věci je případně nastaviti i náš život. Kdo se stává předbojníkem nových myšlenek, ten riskuje, že mu nebude rozuměno a že třeba zhyne hlady. Svůj život riskuje každý řádný dělník, ať je to v dolech, továrnách nebo v lesích. Svůj život riskuje lékař i chemik, hasiči, ochráncové, stráže pořádku a bezpečnosti. Každý z nás může se státi vojákem a jest mu životem ručiti za bezpečnost rodin, vlasti a státu; vojín zabíjí s nebezpečím, že může býti zabit sám. I naše přesvědčení nám ukládá riziko, že bychom, ať z té nebo z oné strany barikády, mohli býti za ně případně postavení ke zdi. Chci tedy říci, že život mužů je statek, jímž muži ve svrchovaných chvílích poctivě platí. Za svou odvahu, sílu, za své přesvědčení, za své dobré služby platívají mužové svým životem. Je to tak poctivé, mravné a ušlechtilé, jak uznávají i odpůrcové trestu smrti.
Necítím, proč by pak muž měl býti zbaven ručení za vykonané zlo. Vždyť i stane-li se někdo ve válce, ať už ze zištných nebo z ideálních důvodů, vyzvědačem nebo v revolucích kontrarevolucionářem, činí tak u vědomí, že nastavuje za toto dílo svůj život. Nevím, proč by zrovna vrah měl necítiti při svém konání odpovědnost životem. Není prostě nic podstatnějšího, co by mohl za takový čin položiti, čím by míra zla mohla býti odpovědněji zvážena a zhodnocena. Vždyť tu neběží o trest nebo o mstu, nýbrž o vyrovnání mravního závazku, který u muže, jenž zabíjí bezbranné a nevinné, je nade všechny pochybnosti velmi těžký a veliký. Je a musí být velký a přísný, byť i ten muž byl sebebědnější, zanedbanější a válkou zesurovělý. Řeknete, že tento člověk nechce ručiti životem za svou věc; nechce-li, je to veliká vada jeho čestnosti. A správné jest, že rozsudek se ho na to neptá: neboť jeho čestností jest se rozhodnouti, je-li správno, aby zaplatil svou vinu.
Zákon i rozsudek jsou neosobní. Z nich mluví pouze obecný příkaz mravnosti a odpovědnosti. Zlé však je, že exekuce je prováděna člověkem. V tomto směru je zákon i rozsudek bolavě nedokonalý. Není však proto špatný. Má svoje nedokonalosti - jako konečně každé lidské dílo.
Ve válce a v rozvratu lidský život nemá valné ceny. Jeho cena stoupá úměrně míru a pořádku, kdy lidská společnost žádá, aby byl v bezpečí život každý i na vzdálených cestách a samotách, ve spánku i v díle, v bezbrannosti důvěry v pokoj a řád. Shledáváme správným, že ti, kdož jsou společností pověření tyto životy chrániti, nastavují za to život svůj. Taková tedy jest cena života.
Těm, kdož u vraždy Kolínského volali po odstranění trestu smrti a kdož namnoze mluvili tak, jak je to obvyklé nyní u nás, kde právě u velmi radikálních myšlenek setkáváme se tak málo s občansky mužnou odpovědností k vážným věcem života, právě těm, kdož nad jeho případem lamentovali, dal sám Kolínský velmi vážnou odpověď. Když ho těšili, vyslovil se, že je to tak lépe. Vzpomeňte jen slov, jež řekl, a za vrahem spatříte opět zazářiti onu povinnou čestnost mužovu, která žádá ručení života. Splnil ji. V žaláři byl by hanebnou lidskou plevou, ukrytým hanebným, bestiálním vrahem. Chápal, že jest se mu vyrovnati. A jeho smrt byla vyrovnáním muže; nikoliv trest a žalář, nýbrž za složený život stalo se údělem nejlidštější smíření.