Ledacos (fejetony) Josef Čapek

Cestou do kopečka

Když jsem byl malý školák, tu se mně svět nejevil ničím jiným než převelikým hřištěm, rejdištěm nejrozmanitějších her a zábav, jaké si jen klukova rtuťovitost dovede vymyslit. Divil jsem se vždycky, proč dospělí dělají svou práci s takovou zamračenou vážností, když mně přece se zdálo, že povoznictví, klempířství nebo pokrývačství atd. vlastně jsou tou nejzáviděníhodnější zábavou. Klukovi nezdá se býti nic lepším než seděti na kozlíku nebo lézti po střeše a pociťuje to nelibě, že tyto zábavy jsou mu, patrně z mrzoutské nepřejícnosti těch dospělých, zatím zakazovány. Jedinou věcí, o kterou není co státi, zdálo se mně povolání učitelské. Naprosto neukazovalo se mně být zábavné a vůbec jevilo se mně býti zbytečností; myslil jsem vždy, že pan učitel by se lépe bavil, kdyby se byl stal vlakvedoucím nebo hajným a kdyby nás nezdržoval od her. Zdálo se mi, že mezi vším povoláním učitelové jsou zvláštními podivíny, kteří z nějaké zvrácenosti, patrně oblouzeni divnými účinky kulturnosti a spisovné češtiny, dali se na práci, jež neposkytuje zhola žádných dobrodružství, žádného rozptýlení ani legrace. Leda snad tu a tam nějaký ten fyzikální pokus se sodíkem nebo s elektřinou. Myslil jsem, že učitelové si vynahrazují šedivost svého povolání ve sborovně tím, že si tam vždy v přestávkách hrají s fyzikálními přístroji, že se tam dívají na školní sbírku kamenů, na sbírku brouků a motýlků a na užovky naložené v lihu. Co by tam, dohadoval jsem se, měli jiného pro zábavu?
Nechápal jsem dospělých a litoval jsem jich, že si nedovedou zařídit život tak jako chlapci; jak to, co je to napadlo a přemohlo, že jim život přestal být hrou? Kam se poděla ta žíznivá čilost a fantazie, která ukazuje chlapci vše býti hrou? Rozpustilost kluků vyvolávala ve mně mocná hnutí ctižádosti, abych já byl ze všech ten nejrozpustilejší. Přál jsem si vyznamenati se mezi nimi nezbedností tou nejvrcholnější a nejne¬únavnější. Záviděl jsem přemnohým, jak skvěle umějí pískati na dva prsty, záviděl jsem jiným jejich vysoké boty a umaštěné čepice, toužil jsem dohodit kamenem nejdále a také jsem dychtil provésti uličnictva a škody, jakých by ti ostatní nedokázali. Byla to dychtivost veliká, ale myslím, že jsem nebyl nic horší než ti druzí, ba mnohem krotší a k nezbednostem i méně schopný, i byla to tedy nesplněná ctižádost.
Zatím, a nijak dlouho to netrvalo, probouzí se ctižádost býti rozumnějším než ti druzí, ctižádost dospělosti. Spolužáci rozešlí se po životě, ten začal rozumět truhlařině, jiný koním, jiný obchodu a také zatím už holkám a také pak už snad politice a nakonec i životnímu prospěchu. Také jedna nesplněná ctižádost: býti rozumnější než ti ostatní. Ať se to začne, kde chce, třeba u kouření: hle, jak ten, jenž tomu rozumí, třímá v ústech dýmku nebo cigaretu! Hned už tak, jak by byl o dvacet let starší, než opravdu je. Ještě se to také začíná Krou, hrou na vážnost a opravdovost. Obličeje se chmuří, obočí vraští a huba se sklání nakřivo, a co na tom nejvážnějšího, je to, že už to pak člověku zůstane. Vzniká dospělá fyziognomie. Krok nejdřív odhodlaný, až pak podnikavost těžkne. K tomu hubování a sakrování; začíná se život v celé své specifické váze.
Kam se poděli ti nejrozpustilejší? Ten, co nejlépe lezl na stromy, chodí klečatě a jako by kulhal na obě nohy. Tomu, který měl tvářičky jako králík a uměl hýbat pihovatým rypáčkem, vyrostly dlouhé visuté vousy, které smrdí pivem, a záda má do oblouku. Jiný truhlaří a vyrábí rakve a počestně zasedá v obecní radě. Někteří zahynulí ve válce, jeden zachoval si docela tvář někdejšího kluka, ale nikam to nepřivedl. Přemnozí z nich usrkují ráno svou tuze špatnou kávu s obličejem nadmíru vážným a usebraným. Chlapci jích nechápou a diví se, že jim není do legrace a nezbedností, a proč ten, který vystřídal deset povolání a má na kolenou i na zadku tak velkolepé záplaty, se nechce svým poutavým krojem rozveselit a nezačne zároveň poskakovat, aby si zahrál na augusta. Všichni se stali rozumnými a jen špatné okolnosti tomu brání, aby jeden vynikl svou rozumností nad druhého. Obličeje vážně zachmuřené a huba nakřivo; vydatně hubují, soudí a sakrují, někteří těží i ze znalostí lidí; mnozí sbírali dohromady svůj rozum a živobytí se nepovedlo. Všichni na to šli od nezbedného kluka nahoru. Od ctižádosti ke ctižádosti, aby prokázali, že život, zatrápeně, není zábavou a hrou. Jde to ztuha, někde úzce a někdy to člověku podráží nohy. Někdejší chlapci koukají rozumně, jak který, urputně, chytračivě i ustrašeně, tupě, pitomě i mdle. Hubu zachmuřenou a obličeje nakřivo. A chlapci se jim diví, ohlédnuvše se po nich od svých nezbedností: což není život hrou?