Logika I.

Logika stála u zrodu počítačů. Právě díky tomu, že pravidla logiky jsou naprosto přesná a jednoznačná, mohlo být na těchto pravidlech založeno „myšlení“ stroje. Již od první poloviny 20. století se živě diskutuje o tom, že by se tímto způsobem dal simulovat výkon lidského mozku, což by vedlo k vytvoření umělé inteligence.

Tři úrovně logické skladby jazyka – pojem, soud a úsudek
Logika je vystavěna na základě tří úrovní logické skladby jazyka (pojmu, soudu a úsudku).

Pojem
Pojem je význam jazykového výrazu (slov, slovních spojení).

Představme si, že z písmen abecedy kombinujeme jejich různě dlouhé variace. Některé z nich se ukážou být gramaticky správně utvořené, a některé dokonce něco znamenají – jsou to slova, která již od dob Aristotela lidé považovali za nejmenší jazykové jednotky obdařené významem. Pojmy však nejsou slova, nýbrž významy slov – myšlenky, které jsou těmito slovy zachycovány a pojmenovávány. (Mohu např. říct, že slovo strom je jednoslabičné, ale nemůžu říct, že pojem stromu je jednoslabičný.)

I Např. výraz Irskn nemůže být českým slovem, protože slabika českého slova smí obsahovat nejvýše čtyři souhlásky. Proti výrazu ladune nebo spojení výrazů ladune nepke roda sice gramatická pravidla neprotestují, nejsou to však česká slova, protože je nenajdeme v žádném slovníku, a protože jim nerozumíme. I

I Slova jako strom, létání, být roven dvěma vyjadřují pojmy. Slova fotbal a kopaná vyjadřují tentýž pojem (tato slova označujeme jako synonyma), zatímco oko může vyjadřovat hned několik pojmů: oko na punčoše, oko z drátu, oko v hlavě ad. (taková slova nazýváme homonyma). I

Slovo (jazykový výraz) strom vyjadřuje pojem stromu (myšlenku skrytou za tímto slovem) a označuje (denotuje) všechny možné konkrétní stromy na světě (nejvyšší lípu v České republice, všechny jabloně na zahradě našeho souseda Nováka atd. – to jsou denotáty).
Smysluplné jazykové výrazy lze rozdělit do dvou skupin, a to na jména:
vlastní – slova či slovní spojení, která označují právě jednu konkrétní věc neboli individuum, např. Jan Ámos Komenský, Praha. Vlastní jméno v ideálním případě nic nevyjadřuje, pouze přímo označuje (denotuje) dané individuum;
nevlastní – slova či slovní spojení, jež neoznačují denotát přímo, ale oklikou, prostřednictvím pojmů, např. strom, lípa v zahradě souseda Nováka, pes.

Pojmy dělíme podle jejich vztahu k denotátu na:
pojmy jedinečné – odkazují k jednomu denotátu, mají tedy podobnou funkci jako vlastní jména (např. nejvyšší hora na Zemi);
pojmy prázdné – jedinečné pojmy, jež nemají denotát (největší prvočíslo ad.);
pojmy obecné – mají mnoho konkrétních denotátů, odkazují k mnoha objektům stejných vlastností (např. lípa – odkazuje ke všem lípám).

Definice
Jedním z hlavních předpokladů správného myšlení je zamezit matení pojmů. Je třeba mít jasno v tom, co přesně myslíme slovy, jež používáme. Nedorozumění a neshody v diskusi často vznikají tím, že jeden používá nějaké slovo jinak než druhý. K nápravě slouží definice, kterými si vyjasňujeme či kterými stanovujeme, jaký význam (pojem) budeme danému jazykovému výrazu přiřazovat.

Definice (z lat. definitio – ohraničení) se skládá ze tří částí: z toho, co definujeme (definiendum), z definiční rovnosti (=) a z toho, čím definujeme (definiens).

Definice obvykle zapisujeme ve tvaru definiendum = .. definiens (poznámka – tečky Df, dolní index).
Aby definice plnila svůj účel, měla by být:
srozumitelná a výstižná;
souměrná – definiendum a definiens lze zaměňovat: definice tak lze chápat jako jakési zkratky, které se zavádějí proto, aby řeč nebyla příliš dlouhá (tak jako říkáme ČR namísto Česká republika).
Klasickou aristotelskou definici je možné vytvořit následovně:
stanovíme nadřazený pojem – např. chceme-li upřesnit význam slova „inteligence“, pak nadřazeným pojmem může být „schopnost“;
stanovíme druhový rozdíl – tedy to, v čem se daná věc liší od ostatních věcí se stejným nadřazeným pojmem; v našem případě tedy to, co je specifické pro schopnost inteligence – např. to, že se týká chápání a řešení problémů.

Výsledná definice by tedy zněla: „Inteligence je schopnost řešit problémy.“

Druhy definic:
analytická (zjišťující) – zkoumá, jak daný výraz lidé používají a jak mu rozumějí;
syntetická (stanovující) – význam určitého slova se nově a přesně stanoví bez ohledu na to, jak je výraz používán jinde. Příkladem je strategie uvozená prohlášením: „Pro účely této diskuse tedy budeme slovu X rozumět takto…“;
explicitní (zpřesňující) – význam výrazu je v přirozeném jazyce nepřesný, pro účely odborného textu je tento výraz převzat a upřesněn. Pro potřebu fyziky, může být např. výraz síla explikován takto: „síla = ..hmotnost násobená“.

I Za zvláštní druhy definic považujeme definice:
implicitní – většinu významů jazykových výrazů se neučíme ani ukázáním, ani vyžádáním výslovné (explicitní) definice, ale tak, že význam neznámého slova uhodneme ze souvislosti při praktickém užívání;
ostenzivní – definice ukázáním (to je máma, to je táta aj.). I

Učebnice Odmaturuj ze Zsv