Logika III.

Etika argumentace
Správná argumentace úzce souvisí s dodržováním základních etických pravidel argumentace. V argumentování je nepoctivé, tedy neetické:
záměrně používat argumenty s nepravdivou premisou – tj. lhát;
překroutit protivníkovo tvrzení – překroutit tvrzení tak, jak se nám hodí, nejlépe tak, abychom tvrzení dokázali snadno vyvrátit. Tento častý prohřešek se označuje jako slaměný panák či figurína (z angl. straw man);
mít za cíl pouhé vítězství v debatě či ovlivnění druhých bez ohledu na pravdivost premis a závěrů.
používat osobní verbální útok na protivníka v diskusi – např. formou snižování jeho inteligence, nadávkami (tzv. argumentum ad hominem).

I Ani velcí myslitelé se mnohdy neubránili osobní nevraživosti a argumentaci ad hominem. Pierre Gassendi zkritizoval filozofii Reného Descarta a ten ho pak v reakci na jeho námitky nazýval hovadem. I
neříkat pravdu (lhát) – tvrdit, že to, co jsme řekli, jsme už tehdy mínili jinak, nežli se protivník domnívá;
něco důležitého zamlčet, i když na to nejsme přímo tázáni;
nenechat protivníka, aby se vyjádřil – umlčet jej tím, že jej nepustíme ke slovu;
používat jakékoliv způsoby nátlaku – zastrašování, vydírání ad.;
odmítnout diskusi z dogmatické pozice – „Pravdu mám já a vy do toho nemáte co mluvit.“, „Tak to je a nikdo na tom nic nezmění.“, „To je naprosto jisté, nebudu se s vámi o tom dál bavit.“, „Tak vidíte, říkal jsem vám, že mám pravdu.“ Apod.;
odmítnout diskusi z dogmaticky relativistické pozice – např. „Konečně, co je to vlastně pravda.“.

Naopak, poctivá, tedy i etická, argumentace je založena na:
uznání chyby v uvažování – uznat chybu, jakmile ji objevíme, a příslušným způsobem korigovat vlastní názor;
poctivém zvážení všech argumentů předložených proti naší pozici – je doloženo, že lidé neberou protiargumenty dostatečně vážně; sklon přehlížet důvody svědčící proti našemu názoru a vyhledávat jen ty v náš prospěch, se nazývá potvrzující slepota či konfirmační zkreslení (z angl. confirmation bias);
usilování o nezaujatost a objektivitu – čím více jsou diskutující emocionálně zainteresovaní na pravdivosti určitého závěru, tím je pro ně těžší uvažovat správně. Naše myšlení je totiž výrazně ovlivňováno našimi zájmy, jak o tom mluví rčení „přání otcem myšlenky“. (Angličané používají výstižné spojení „wishful thinking“.)
vnímání diskuse nikoliv jako souboje, ale jako spolupráce, jejímž cílem je tříbení názorů.

I Etická argumentace je zásadní součástí demokratického politického života a měla by být základem každé politické diskuse. Tuto tezi zastává např. sdružení Naši politici, které vzniklo v roce 2008. Toto sdružení navrhlo etický kodex politika, obsahující mimo jiné zásady etické argumentace. Patří mezi ně např. požadavek nedávat nereálné sliby; nevést neetickou kampaň; respektovat politické oponenty i přes nesouhlas s jejich názory; nezatajovat nic, co souvisí s výkonem funkce (vyjma tajných informací). I

Teorie vědy
Vědou můžeme rozumět:
společné vědění lidstva – poznatky o věcech vlastnostech, vztazích, procesech a chování v neživé i živé přírodě včetně člověka, systematicky shromažďované a ověřované pozorováním, experimentováním, systematickým tříděním, matematickými metodami a zaznamenávané v podobě zákonů, hypotéz a vědeckých teorií;
poznávací činnost směřující k získávání, formulaci a následnému dalšímu užívání informací a poznatků;
společenskou instituci – složitý a sebe organizující se sociální systém, který slouží lidským potřebám a pružně se přizpůsobuje historickým podmínkám.

Věda představuje jeden z nejmocnějších vlivů, které formují naše postoje a přesvědčení o světě i člověku. Věda je lidský výtvor, a proto není jednou provždy dáno, jakými vlastnostmi se vyznačuje, jaké má úkoly, metody aj.

Vědu lze členit na:
Empirickou – shromažďují data pozorováním, měřením a experimentem a z nich pak formulují obecné zákony;
Teoretickou – vytvářejí z naměřených dat, závislosti a nalezených zákonů ucelený systém (teorii), anebo naopak nezávisle na pozorování vytvářejí teorie, které potom empirické vědy dále využívají (příkladem druhého přístupu je matematika).

I Jedna z možných klasifikací vědy byla vytvořena v rámci novokantovství (filozofického směru druhé poloviny 19. století);
vědy nomotetické – zkoumají opakující se jevy, tedy i zákonitosti (např. fyzika, biologie);
vědy idiografické – zkoumají jedinečné, neopakovatelné jevy (např. historie).

Klasická podoba moderní vědy se ustálila v 19. století, vyznačuje se komunalismem (výsledky bádání patří celé komunitě, jsou systematicky publikovány a posuzovány) a objektivitou (vědec hledá nezaujatě na názorech jednotlivce nezávislou pravdu).

I Vzhledem k předmětu zkoumání lze vědu rozdělit na tři velké oblasti:
vědy o přírodě;
logiku a matematiku;
vědy o člověku a společnosti.
Vědy o přírodě jsou převážně empirické a matematizované; zkoumají přírodní jevy a objevují zákony, které popisují to, co je. Naproti tomu vědy o člověku a společnosti (společenské vědy) zkoumají převážně skutečnost, kterou vytváří člověk. V ní je důležité nejen to, co je, ale také to, co být má (tedy hodnoty). I
Ve 20. století se klasické pojetí vědy ocitlo v krizi: ukázalo se, že zásahy člověka do přírody, umožněné pokrokem vědy a techniky, mají nepříznivé globální důsledky, které by mohly vést k porušení přirozené rovnováhy na Zemi a ke vzniku podmínek nepříznivých pro život člověka.

Karl Raimund Popper (1902-1994), filozof rakouského původu, zkoumal, jaká by měla být povaha skutečné vědy, a hledal kritérium, kterým by se dala odlišit věda od nevědecké teorie. Tímto kritérium, kterým by se dala odlišit věda od nevědecké teorie. Tímto kritériem falzikovatelnost teorie, tj. její vyvratitelnost experimentem, který s ní nesouhlasí. Tvrdil, že definitivně ověřit správnost teorie není možné. Vědecké teorie jsou v jeho pojetí jen sítě vrhané na realitu.

I Vzorem pro Popperovu falzifikaci se stal objev Alberta Einsteina. Ten vymyslel a propočítal (nezávisle na jakémkoliv pozorování) hypotézu obecné teorie relativity. Vyplývalo z ní, že Slunce ohýbá paprsky hvězd tak, jak by to podle dosud dominantní newtonovské fyziky nebylo možné. Podle obecné teorie relativity totiž hmota zakřivuje prostor, světelné paprsky zakřivení kopírují, a tím se ohýbají. Pokud by tato hypotéza nebyla potvrzena, byla by Einsteinova teorie falzifikována. Klíčový test provedl slavný fyzik Arthur Stanley Eddington, který v roce 1919 vedl expedici do Guinejského zálivu, kde bylo možné ohyb paprsků pozorovat. Došlo tak k potvrzení Einstenovy obecné teorie relativity a k falzifikaci tradičního newtonovského paradigmatu. I

Americký filozof a teoretik vědy Thomas Samuel Kuhn (1902-1996) odlišil ve vývoji vědy dlouhá období pomalého pokroku, v nichž převažuje jeden základní úhel pohledu (tzv. paradigma), od zlomových okamžiků (revolucí) ve vědě, které přinášejí paradigma zásadně odlišné. Např. aristotelovské paradigma, bylo v novověku nahrazeno newtonovským, a to bylo vystřídáno ve 20. století Einsteinovými objevy, které spolu s objevy v kvantové mechanice, logice a biologických vědách zosobňují paradigma postmoderní vědy.

I Hlavní proměnou vědeckého obrazu světa, kterou přinesla kvantová fyzika, je přechod od deterministického (přesně určitelného) popisu skutečnosti k popisu pravděpodobnostnímu. Bylo zjištěno, že částice nemají pevné místo, kde by se v každém časovém okamžiku nacházely. Jejich poloha a hybnost jsou neurčité, dané pouze pravděpodobností. Navíc se každá částice chová nikoliv jako hmotný bod, ale jako vlna – jako by byla na více místech zároveň. Kvantová fyzika tak ukázala, že svět se může řídit zákonitostmi, které jsou pro nás v jiných aspektech jen těžko pochopitelné. I

Paul Karl Feyerabend (1924-1994), rakouský postmoderní teoretik vědy, ve spise Proti metodě říká, že proces „objevování“ obsahuje mnoho nejasného a neurčitého. Byl zastáncem metodologického anarchismu – jakákoliv metoda je dobrá, pokud přispívá k růstu našeho poznání (princip „anything goes“ – cokoliv jde).

Současná věda se vedle klasických znaků vyznačuje skepticismem (výsledky jsou podrobeny odosobněnému kritickému posouzení) a interdisciplinaritou (vědci pracují v týmech a řeší spíše konkrétní problémy, než aby rozvíjeli jednotlivé vědní oblasti).


Zdroj:
Odmaturuj! Ze společenských věd, Didaktis, aktualizace k 1.1. 2015.