Naše slova

Kdosi dal jednomu člověku ve velkoměstském paneláku tuto radu: „Jdi si půjčit sůl.“ To je moc dobrá rada pro všechny, kdo se cítí sami. Bydlí v lidských mraveništích, na chodbě mají nejméně čtyři nebo pět dveří do různých bytů, v celém vchodu třeba padesát. Všichni tam bydlí už několik let. A neřeknou si ani „dobrý den“.
Jedna paní mi vyprávěla: „Zaklepu u sousedů a ozve se: ‘Nikomu neotvírám! Přijďte, až tu bude hlavní nájemník!’“ Už neměla odvahu zaklepat ještě jednou. Ten hlas patřil také staršímu člověku. Asi ještě více samotnému, který má přikázáno sedět zamčený, nikomu neotvírat, aby mu snad někdo neublížil. Kdyby ta paní zaklepala večer, kdy tam bude hlavní nájemník – třeba syn, dcera –, možná by zjistili, že za stěnou bydlí člověk, jemuž mohou nechat klíče, na hodinu svěřit dítě a který se zase může obrátit na ně.
„Běž si půjčit sůl!“ Možná zjistíš, že se s těmi lidmi za stěnou dá mluvit.

(Ranní zamyšlení, Karmelitánské nakladatelství 2008)