NEKOMPATIBILNÍ

NEKOMPATIBILNÍ™
aneb možná jsme se jen dlouho s*ali navzájem
Poslední dobou mě fascinuje slovo nekompatibilita.
Je elegantní. Moderní. Čisté.
A hlavně člověka krásně zbaví nutnosti přemýšlet, co se mezi dvěma lidmi vlastně stalo.
„Zjistili jsme, že nejsme kompatibilní.“
Hotovo. Diagnóza stanovena. Pacient zemřel. Pitva nebude.
Přitom na začátku to často vypadalo trochu jinak. Byla tam přitažlivost. Blízkost. Sex. Smích.
Tři hodiny rozhovoru, které působily jako dvacet minut.
„Ty vole, kde jsi byl celý můj život?“
A o pár let později: „Vždycky jsme byli úplně jiní.“ Zajímavé.
Mozek právě vydal remaster minulosti.
Možná totiž někdy nejsme nekompatibilní.
Možná jsme jen několik let provozovali velmi efektivní vztahový program:
Já se bojím, že se vzdaluješ, tak se přiblížím.
Ty cítíš tlak, tak se stáhneš.
Já cítím stažení, tak přitlačím.
Ty cítíš větší tlak, tak utečeš ještě dál.
Já začnu panikařit.
Ty začneš mít pocit, že tě omezuju.
A po několika stovkách opakování společně objevíme hlubokou životní pravdu:
„Máme každý jiné potřeby.“ Gratulujeme.
A samozřejmě přijde internet. Ten nikdy nezklame.
„Možná jste prostě nekompatibilní.“ Aha.
Tak ještě před pěti lety jsme spolu chtěli zestárnout, ale TikTok právě zjistil, že já jsem anxious avocado a ty avoidantní kapybara.
S tím se samozřejmě nedá nic dělat.
Nekompatibilita je navíc nádherně pohodlné slovo.
Protože alternativa zní podstatně hůř:
Co když jsme se k tomuhle místu dostali spolu?
Co když jsem já tlačil tam, kde jsi potřebovala prostor?
Co když ses ty stáhla tam, kde jsem potřeboval blízkost?
Co když jsme se oba chránili tak usilovně, až jsme se před sebou dokonale ochránili?
Fuj. Odpovědnost. To už nezní tak instagramově. Aby bylo jasno.
Někteří lidé opravdu kompatibilní nejsou.
Jeden chce děti, druhý ne.
Jeden chce monogamii, druhý katalog.
Jeden chce život na samotě, druhý slyší při slově „samota“ začátek hororu.
Tam asi není potřeba svolávat rodinnou radu nervových systémů.
Ale možná ne každé: „Už to necítím jako dřív.“ Znamená: „Vybrala jsem si špatného člověka.“
Možná někdy znamená jen:
„Něco se mezi námi dlouho děje a my už neumíme najít cestu zpátky.“
Proto mě začíná zajímat jiná otázka než: „Jsme kompatibilní?“
Spíš: „Co spolu uděláme ve chvíli, kdy se kompatibilní přestaneme cítit?“
Protože jestli potřebujeme partnera, se kterým se budeme celý život cítit napojení, pochopení, svobodní, milovaní, sexuálně žádoucí, autonomní a dokonale regulovaní...
...tak nehledáme partnera. Hledáme Wi-Fi. A ideálně optiku. Ta se taky občas odpojí.
Ale aspoň tam můžete zavolat technika.
Možná tedy vztah není umění nikdy se neztratit.
Možná je to schopnost občas si přiznat:
„Ty v*le, kde jsme se to zase ocitli?“
...a ještě mít dost zvědavosti na to hledat cestu zpátky.
Nebo taky zjistit, že už ji hledat nechceme.
Ale to je přece jen trochu jiný příběh než:
„Vesmír zjistil, že nejsme kompatibilní.“
Vesmír má mimochodem 93 miliard světelných let.
Myslím, že náš vztah má momentálně dost u p**ele. Zdroj Facebook