O jedné z nejdůležitějších věcí pro každého člověka

Nesčetná jsou osudová vlákna křivd a pocitů ublížení, které se táhnou mezi lidmi. Jsou neviditelné pozemským očím a proto se mnozí domnívají, že jsou ušetřeni těchto houževnatých vláken, napínajících se mezi všemi, kteří si navzájem způsobili křivdu, nebo cítí vůči druhému výčitku na základě nějakého bolestného zážitku.

A přestože není navenek nic vidět, v jemnějších úrovních se táhnou mezi lidmi hustá osudová vlákna, podobná těm nejpružnějším a nejlepkavějším závojům pavučiny.

Tato vlákna obepínají lidi a jsou na nich přichycena háčky, zachycenými v jejich duších. Není snadné se od nich osvobodit, protože to vyžaduje úplné zbavení se vnitřní hořkosti a osvobození se od protivenství vůči tomu, či onomu bližnímu.

Tam, kde vyslovení nějakého jména vede někoho ke vzplanutí zlosti, k rozechvění hlasu, nebo jen k nepatrnému vzkypění krve na základě připomenutí něčeho minulého, co vzbuzuje pocit ublížení a dotčenosti, všude tam lze mluvit o zachycení osudového vlákna. Toto vlákno drží pevně a vytváří něco „živého“, co spojuje jednoho s druhým, nebo často i více lidí navzájem.

Toto živé osudové vlákno je překážkou pro skutečný duchovní vzestup člověka, protože je známkou nepochopení pravého stavu svobody a vznešenosti ducha.

No a v současnosti se nacházíme v době, kdy se každé takové vlákno stane mnohem více bránící postupu vzhůru ke Světlu. Avšak postup ducha vpřed je dnes velmi důležitý.

Vnitřní, úplné odpuštění je podmínkou ke skutečnému povznesení ducha člověka.

Žel, mnozí jsou však vzdáleni tomuto vnitřnímu osvobození. Neboť i přesto, že sami sebe přesvědčují, že jsou svobodní, ve skutečnosti v sobě skrývají množství živých osudových vláken hořkosti, nepřejícnosti a ublížení.

Je ale třeba se z toho osvobodit, nechat svého ducha vzlétnout ve šlechetném odpuštění do výšky, protože jedině tak budou moci člověka chránit pomoci ze Světla. Kdo však v sobě skrývá neodpuštění druhým nemůže očekávat, že zákony Stvořitele odpustí jemu samému.

Odpustit všem, bezpodmínečně, je podmínkou toho, aby člověk mohl projít v současnosti vším děním s pomocemi ze Světla, které nutně potřebuje, aby mohl obstát v tom, co je před námi.

Ať je tedy odpuštění tím, s čím se vnitřně vyrovnáme jako s tím nejdůležitějším a nejpotřebnějším, abychom mohli být osvobozeni od vazby s nízkými úrovněmi. V nich zůstávají v současnosti viset miliony těch, kteří odpuštění nazývají slabostí a milování svých nepřátel považují za bláznovství a hloupost.

Kdyby lidé mohli jen na okamžik spatřit skutečnost jemnohmotného dění, ve kterém jsou zamotaní, spoutaní až k udušení, se zděšením by padli na kolena a třesouce se by prosili Stvořitele o pomoc a odpuštění.

V momentě by se ztratila jejich domnělá sebejistota a chvástání nad tím, jak jsou silní a povznesení nad slabošství všech, kteří se snaží zbavit hněvu a nesmiřitelnosti za způsobené bolestné příkoří.

Odpuštění znamená vstát a jít podat ruku bližnímu jako první, bez očekávání, že prvním kdo tak má učinit je ten druhý.

Odpuštění se nezabývá tím, kdo je snad více v právu, protože ono má za cíl smazání něčeho, co povstalo a stojí mezi lidmi jako překážka jejich vzestupu.

Odpuštění smývá rány minulosti a je začátkem nového bytí.

Odpuštění je základem skutečného míru mezi lidmi i základem nové doby, která bude stát jedině a neochvějně na pilířích Vůle Stvořitele a Jeho zákonů.

Odpuštění bez nároku na opětování, nebo očekávání ocenění od druhých – takový je požadavek soudícího Světla Syna Člověka.

Vnitřní vyrovnání, omluva za špatné a nečisté myšlenky, které v sobě člověk přechovával vůči druhým – toto je zahájení cesty k pravé síle ducha. Je to zcela nový přístup k životu, který ostře kontrastuje s tím, co je ještě dnes zažito mezi lidmi.

Dnes se je ještě možné nad vším tímto usmívat a poukazovat na bláznivost takového jednání. Avšak mnozí ti, kteří tak činí, se zanedlouho budou snažit v tomto směru rychle dohnat zameškané.

I kdyby se člověku ještě dnes smál celý svět, má jednat tak, jak to cítí ve svém nitru s vědomím, že odkládá minulé a rozvazuje osudová vlákna, která dosud svírala jeho ducha a obírala ho o svobodu.

Bez váhání by měl člověk urovnat vše, co je z jeho strany poznamenáno neodpuštěním druhým lidem. Jen tak se bude moci přiblížit k naplnění slov Pána Ježíše, že naše vlastní viny nám mohou být odpuštěny jen tehdy, když my sami dokážeme odpustit svým viníkům.

V tomto spočívá náš osobní vzestup a zároveň pomoc druhým lidem v příkladnosti našeho jednání.

Požehnaný je každý, kdo tak činí, aby osvobodil svého ducha z osudových vláken neodpuštění druhým, protože v tomto spočívá klíč k nové době života na Zemi.