Odlišnost jako dar I.

Snažme se pochopit, co nedokážeme přijmout. Pomůže nám to.

Stejně jako je nezbytné učit se vstupovat do vztahů, stát se součástí celku a nebýt izolovaným ostrovem, je nezbytné zakusit svou odlišnost a mít vědomí vlastní identity a originality. Je to jako nádech a výdech – jeden bez druhého nedávají smysl. Tento článek chce nabídnout několik myšlenek k jednomu z těchto principů – odlišování se.
Poznámka na úvod: pojem gay používám pro zjednodušení jako ekvivalent LGBT nebo queer tak, jak se někdy užívá např. v USA – pak třeba Martina Navrátilová může o sobě říci, že je gay, a nemíní tím, že se cítí jako homosexuální muž. Z mnoha způsobů popisu spirituality vybírám tyto: niterný aspekt religiozity, vztah člověka k „širšímu poli života“, praktikování duchovního rozměru (v rámci náboženských tradic, ale i zcela bez náboženství), vztah k posvátnu a hloubce skutečnosti. V textu používám i slovo Bůh, přestože přesahuje oblast psychologie. Samozřejmě jsem si vědom, že k tomuto největšímu Tajemství se můžeme jen pokoušet vztahovat a vyslovovat určité hypotézy a metafory s opatrností. Vycházím z toho, jak poznávám spirituální tradice, hlavně křesťanství, a tento pohled předkládám jako jeden z možných a s otevřeností vůči jiným přesvědčením. Výhrady mám jen k postojům, které zneužívají Boha a víru k politickým a mocenským účelům, a k veškerému náboženskému fundamentalismu, včetně křesťanského, který si nijak nezadá s jinými pokrouceninami spirituality. Kdo má pojem Boha zatížen špatnou zkušeností nebo představou, může příslušné zmínky číst symbolicky.
Odlišnost je základní lidskou zkušeností. Není možné projít životem bez poznání, že jsme jiní, než jak si nás a náš život představovali rodiče, jaká očekávání od nás měla společnost a její autority a posléze naši zvnitřnění rodiče, naše superego. Poznat svou odlišnost a unést ji patří k základním psychickým úkolům člověka na cestě individuace a vnitřní separace – bez této schopnosti je člověk náchylný stát se poslušnou loutkou s nerozvinutým myšlením, bez vlastní vůle a vlastních reflektovaných postojů, vyžadující, aby svět kolem něj byl uniformně bezpečný (i za cenu menší hloubky a krásy). Odlišením se od ostatních lidí a představ, které nás tvarují, dochází k objevení originálního obrazu našeho Já, což je téma, které je psychologickým i spirituálním motivem a styčným bodem, kde se tyto sféry dotýkají. Poznáváním sebe se Já potkává se světem, širším (spirituálním) polem přesahujícím jednotlivce, a učí se k němu vztahovat.
Zakoušení vlastní odlišnosti je poměrně náročnou zkušeností i přes reklamy masírující narcistní složku člověka a lákající slogany „měj svůj styl“, „jdi vlastní cestou“ apod. Jsou odlišnosti, které v jistých společenských kontextech znamenají odmítnutí, diskriminaci i smrt. Historie by mohla vypravovat. Jsou odlišnosti, které si člověk nevybral, nikomu dalšímu neškodí, a přesto jsou trnem v oku ostatním, respektive jsou ideálním projekčním plátnem, na které lze vrhat své vlastní stíny. Většina lidí zakouší situace, kdy jsou alespoň někdy v menšině a kdy jsou odlišní. (Jaké je být jedinou ženou v mužském kolektivu či obráceně, být single ve skupině lidí, kteří žijí všichni v manželství, mít partnera jiné pleti, jiné věkové skupiny, jaké je nemít děti nebo nemít očekávané dvě děti, ale třeba sedm potomků, sedět u stolu jako jediný vegetarián a poslouchat hloupé poznámky těch, co maso jedí, být katolík v ateistické společnosti atd., atd. – příkladů by mohlo být bezpočet, a to jsem vzal jen takové, kde opravdu hrozí maximálně nepochopení, a ne smrt). Můžeme splňovat sto charakteristik, které budou většinové (jak snadno se tomu dá nálepka „normální“, či dokonce „správné“), a stejně najdeme další aspekty, které nemusíme splňovat, a budou nás tedy vyřazovat z většiny. Patřit do většiny není neměnnou charakteristikou – odvíjí se často od prostředí, ve kterém člověk žije, a od referenční skupiny, ke které se vztahuje. Paradoxem je, že cítit se v něčem jiný je zkušeností, kterou má většina lidí. S nadsázkou lze říci, že „většinu“, která vždy odpovídá všem očekáváním a představám, jaké jen lze na člověka uvalit, možná tvoří skutečně tak 4 % populace.

pokračování příště

Aleš Borecký
Psycholog
www.naslouchame.com