Osoba bez milosti

Fráze „persona non grata“ doslova znamená „osoba bez milosti“. Takto se označuje někdo, kdo není přijatelný nebo vítaný. Sám jsem to před několika lety zažil na vlastní kůži.
Církevní nakladatelství v Sao Paulu v Brazílii oslavovalo sté výročí. Spolu s dalšími mě tam pozvali a požádali, abych tam kázal. Den před zahájením oslav jsem s ostatními vyrazil na letiště ve Washingtonu, odkud jsme měli odletět do Brazílie. Když jsme procházeli letištní kontrolou, všiml jsem si, že se úředník nějak moc dlouho zabývá mými doklady. Procházel můj pas zepředu dozadu. Potom řekl: „Pane Johnssone, nenašel jsem ve vašem pasu vízum.“ Pokoušely se o mě mdloby. Vízum? Byla to jediná věc, na kterou jsem během příprav na cestu zapomněl. „Nemohl bych o vízum požádat, až přiletím do Sao Paula?“ zeptal jsem se.
„Ne, to nejde. Pokud vás pustíme do letadla, nebudete z něj v Brazílii moci vystoupit. Pošlou vás zpět do Spojených států a my zaplatíme pokutu 10 000 dolarů.“
Mozek mi pracoval na plné obrátky. „Třeba bych mohl letět do Buenos Aires, požádat o vízum tam a vrátit se do Brazílie. Myslíte, že by to šlo?“ Jeho prsty vyťukaly něco do klávesnice. „Je mi to líto, ale všechny lety jsou obsazené. Jediné, co můžete udělat, je požádat o vízum zítra ráno ve Washingtonu a do Brazílie odletět večer - pokud bude ještě volný let.“ Kdybych udělal to, co mi navrhoval, propásl bych velkou část oslav a zmeškal své kázání. S pocitem, že jsem neskutečný hlupák, jsem se rozloučil s přáteli, chytil venku taxíka, vrátil se domů a poslal do Sao Paula omluvný e-mail.
Díky Bohu, že ve svém „nebeském pasu“ razítko mám. Ježíš mi zajistil trvalý přístup k milosti. Můžu jít dovnitř. Jsem vítán!

(Jak vzácná milost, Advent-Orion 2011)