Povinná a nepovinná účast

Nedávno studenti vyrazili do ulic. Mainstream je za to patřičně pochválil. Prý je nutné, aby mladá generace ukázala, že jí není stav země lhostejný. Později se ukázalo několik podstatných vad na kráse této spontánní akce. Mnozí uvědomělí ředitelé (a ředitelky, abych byl korektní) škol nic neponechali náhodě. Rozkaz zněl jasně: „Účast povinná“. Následně proběhlo několik veselých nedorozumění. Když se reportér v přímém přenosu jednoho rebela, jehož obličej nabyl od řevu barvy červené, zeptal, proti čemu protestuje, nešťastník byl tak zpitomělý, že odpověděl „proti demokracii“. Hned se ovšem opravil…“vlastně teda proti tomu, no … Zemanovi“. Ještě, že si vzpomněl. Ale nic by se nestalo, i kdyby si nevzpomněl. Možná by jeho výpadek paměti naopak završila ředitelská pochvala. Proč se ale o této staré záležitosti zmiňuji.
Nedávno jsme oslavili významný den naší historie. Květnové pražské povstání. 5.květen – to byl ten správný den, aby studenti vyrazili do ulic vzdát poctu svým předkům. Nestalo se tak. Bohužel. Mám takový pocit, že pokud se nejedná o nějaké to negativní vymezování se vůči někomu, tak mladou generaci veřejná prostranství a místa zase tak příliš nelákají.
Důstojné vzdání pocty asi není tak zábavné, jako šrumec, kde si každý může vyřvávat co se mu zachce.