PROČ JSOU MUŽI TAK NÁSILNÍ?

Při jednom kurzu ve Švýcarsku se na konci přihlásila jedna stará dáma s otázkou: „Je tu ještě jedna otázka, která mě vnitřně stále nepouští, možná bys mi dokázal dát odpověď, nebo radu:
Proč jsou muži tak násilní, proč se již tisíce let dopouští tolika násilí a především vůči ženám?“
Než jsem dokázal odpovědět, musel jsem se na chvíli zarazit. Uvědomil jsem si, jak jak se uvnitř mne něco začalo třást, můj dech se zarazil a na povrch vyplul obrovský, prastarý vztek. Počkal jsem a pak jsem pod tím vztekem pocítil bolest a hlubokou ránu. Začal jsem mluvit, nejprve roztřeseným hlasem o tom, jak na mne tato otázka právě působí, co ve mně v tomto okamžiku spustila. O tři týdny později jsem této ženě napsal následující dopis:
Milá Helgo,
má dlouhá cesta seminářů, která mne vedla ze Švýcarska do Vídně a odtud přes Brno do Prahy, je u konce a já jsem opět doma. Nyní Ti píši, protože jsi tuto cestu, která byla také dlouhou a hlubokou cestou do mého nitra, výrazně ovlivnila.
Nejprve bych Ti chtěl poděkovat. Tvá zcela nevinná otázka toho rozpohybovala víc, než si dokážeš představit a to jen v pozitivním slova smyslu. Kdyby tu otázku vyslovil někdo jiný než Ty, asi by se to nestalo. Ale vše popořadě.
Otázkou bylo, proč ve všech dobách napáchali muži vůči ženám tak nesmírné množství krutého násilí. Později si mě oprávněně upozornila, že jsi tím v žádném případě nechtěla útočit na mne (ani na muže obecně), ale že Tě otázka vnitřně zaměstnává, že jen hledáš odpověď a myslela sis, že bych Ti možná mohl pomoci.
To bylo přesně to, co se mně tak z hloubi dotklo: ta nezištná nevinnost Tvé otázky.
Jinými slovy: Že zrovna Ty, stará, rozumná, zkušená, citlivá a srdcem „myslící“ žena si nechá namluvit tuto pohádku a násilných mužích a nebohých ženách, které jim jsou stále znovu vydány napospas. Že dokonce někdo jako Ty tomu věří a takovou otázku vážně dokáže vyslovit, také vůči sobě samé.
To mne udeřilo přímo do srdce – do mého mužského srdce - , ztratil jsem řeč a cítil se bezbranný. Proč? Protože jsem Ti nemohl přičítat zlý záměr. U všech ostatních v kurzu bych se bránil a zaútočil bych. I u Tebe jsem měl na chvíli tento reflex, ale pak jsem si uvědomil: To nejde. Měl jsem pocit, jako bych byl přibit ke zdi (nebo na kříž).
Rád bych to vyslovil dopředu: Na tomto kříži něco ve mně zemřelo. Tím vznikl prostor pro něco nového, co se chce zrodit, nebo se možná už zrodilo.
Ještě jednou krátce k věci: Násilí je naší lidskou realitou, ať už u mužů, nebo u žen. Obě pohlaví vykonávají násilí, muži více na tělesné úrovni, protože tam jsou silnější a ženy více na psychicky-emocionální úrovni, protože tam jsou silnější naopak ony.
Celkově je to vyrovnané a vzájemně se to stimuluje. To znamená, že jedni reagují na násilí druhých svým druhem násilí, ve kterém mají převahu. Velký rozdíl ale spočívá v tom, že násilí, které vykonávají muži, je zřetelně viditelné, protože je tělesné (všechno tělesné je viditelné), násilí žen je méně viditelné až neviditelné, protože probíhá na subtilnější psychicko-emocionální úrovni. Žena však na této úrovni dokáže ve stejné míře zraňovat, znásilňovat a zabíjet – a také to dělá.
Jak jsem již řekl: Byla to asi Tvá naivní víra – víra zkušené a mnou považované ženy – v pohádku jednostranného mužského světa, která se mne dotkla a která mne odzbrojila. Přesně to bylo tím požehnáním, které Tvá otázka ve mně rozvinula. Protože jsem se nemohl bránit, prorazila jsi mou obranou zeď. Otázka mne zranila a já jsem toto zranění (z bezmocnosti) dopustil.
To bylo zahojení jedné mé velmi hluboké a bolestivé rány, totiž, že jsem vinen, pouze protože jsem muž.
To je to samé, jako když je někdo prohlášen vinným a je vydán k odstřelení jenom protože je Žid.
Ještě jednou: Zranění, připuštění si tohoto zranění, mne uzdravilo. Tuto výčitku jsem ve svém životě slyšel již tolikrát (a ještě častěji četl) a vždy jsem se proti tomu bránil. Tím však zranění zůstalo uzavřené. Teprve teď se otevřelo.
Poprvé jsem zjistil a poznal něco zásadního zcela bděle a vědomě: Musím připustit zranění a tím se otevřít tomu, aby se duševní rána mohla zahojit. V podstatě není zapotřebí dělat vůbec nic, pouze to dovolit a upustit od své obrany. Tak jsem to samozřejmě zažil už dříve – takto se hojí všechny rány, opravdu pouze tímto způsobem – ale ještě nikdy mi to nebylo tak jasné jako teď. A ještě nikdy jsem s tím nebyl v takovém míru.
Další den jsem odvezl svou ženu do Lucernu na nádraží a pokračoval jsem Rakouskem pomalu do Ellmau am Wilden Kaiser. Ještě nikdy jsem se při jízdě autem necítil tak nejistě. Jsem vcelku zkušený, bezpečný, uvolněný a také dost rychlý řidič, ale tentokrát jsem se cítil naprosto nejistě. Celý den. Cítil jsem svou zranitelnost ve všem. Svou zranitelnost jako člověk.
Nestál jsem vnitřně nad věcmi, ale přímo uprostřed. Dělalo mi velké potíže se orientovat v krajině, což obvykle vůbec neznám. Jel jsem do Rakouska přes Lichnštejnsko a pak přes Tirolsko s jeho mohutnými horskými masivy. Poprvé ve svém životě jsem cítil, co to znamená, žít v technizovaném světě a byl jsem (a stále jsem) vystaven hluku tohoto světa jako nikdy před tím. Tímto způsobem jsem mohl to, o čem již několik let píši, opravdu zažívat.
Obvykle se cítíme nezranitelní, dokud nepřijde nečekaná rána osudu, nebo nějaká těžká nemoc a i potom až moc rychle zapomínáme na naši zranitelnost a životní nejistotu.
To všechno pak mělo velmi zvláštní účinek: Při vší té nejistotě, v tomto pocitu naprosté zranitelnosti a naprostého bytí vydán na pospas, se hluboko uvnitř mě něco zklidnilo. Utichlo to, zmizel všechen strach a také jakýkoli impuls se bránit.
Dalo by se také říci: V té nejistotě jsem byl v bezpečí. Jednoduše řeknu, co vidím, aniž bych se staral o reakce druhých. To první jsem dělal už před tím, to druhé však ne doopravdy. Na to jsem se musel vnitřně posílit a chránit. A to je teď pryč. Možná se to čas od času znovu objeví, to uvidím. Ale cítím se připraven přijmout vše, co se bude dít.
Když jsem o týden později dorazil do Brna a čekal na recepci jednoho velkého hotelu u piva na jednoho kamaráda, se kterým jsem se měl setkat, proběhla mi hlavou tato věta:
Dorazil jsem. Stalo se to úplně bezprostředně. Nevím, co to znamená, ale vím, že něco je úplně jinak než dřív.
Vnímám, že se něco ve mně chce nově uspořádat a to bude asi nějakou dobu trvat. Mám z toho dobrý a bezpečný pocit, přestože nemám ponětí, kam mě to povede.
Proto milá Helgo, Ti píši. Ty jsi tyto dveře otevřela, nebo na ně klepala takovým způsobem, že můj vnitřní strážce ustoupil a dveře se otevřely samy od sebe.
Teď už mě přestalo rozčilovat celé to feministické pokřikování a divadlo, stejně jako mě devotní pochlebování „nových“ mužů nanejvýš jen trochu rozesmutní.
Zároveň vidím, že tato kniha, u které sedím již více než rok, dostává stále jasnější obrysy a chce vyjít na světlo.
To je teď mým vnitřním úkolem a já vím, že to bude dobrá kniha. Jestli tomu budou lidé rozumět, to se uvidí. A kurzy ve Vídni a v Praze se odehrály v takové lehkosti a hloubce, která je zcela nová.
Pro mé tělo to bylo a je těžké období, ale jinak se mám krásně. Vlastně nedokáži dost dobře popsat, jak se cítím, přesto doufám, že to alespoň trochu dokážeš vycítit.
Děkuji Ti a zdravím Tě z celého srdce.
Citace: Wilfried Nelles Zdroj Facebook