Průměrná mzda bude letos 49 233 korun. Selhal jsem, když na ni nedosáhnu?

Průměrná mzda roste, ale dosáhne na ni jen třetina lidí.

Článek
Podle předpovědí ministerstva financí letos dosáhne průměrná mzda v Česku 49 233 korun, a v příštím roce nepochybně překročí 50 tisíc. Jak je ale možné, že tolik lidí na tento „standard“ nedosáhne?

Problém tkví v tom, že pojem „průměrná mzda“ může být matoucí. Nejde o žádný univerzální cíl, kterého bychom měli dosáhnout nebo se mu přiblížit. Ve skutečnosti tohoto „standardu“ nedosáhnou plné dvě třetiny obyvatel.

Horní extrémy
Průměrná mzda je statistický ukazatel, který sčítá všechny mzdy a dělí je počtem zaměstnanců. Tento výpočet ale zahrnuje i extrémy, které celkové číslo výrazně zkreslují. Ačkoliv ti, kteří mají výrazně vyšší příjmy – například ředitelé velkých firem, top manažeři nebo odborníci v prestižních pozicích, jako je IT – tvoří menšinu, jejich mzdy mají zásadní vliv na výsledný průměr. Ve skutečnosti je lepším ukazatelem „medián“, tedy průměr, který je „osekaný“ o extrémy. Lidé ale mají obvykle větší povědomí o průměrné mzdě a právě k ní vztahují svůj aktuální příjem.

Firmy, které zaměstnávají „nejbohatší“ zaměstnance, jsou většinou soukromé, takže jejich příjmy nejsou veřejné. Výjimkou je například energetická firma ČEZ, kde má stát podíl. Generální ředitel ČEZu pobíral v roce 2023 35,2 milionu korun ročně. Tato částka se skládá z fixní složky a roční odměny závislé na výkonnosti firmy. Měsíční průměr tedy činí 2 933 333 korun, což je více než 67krát více než průměrná mzda. To vysvětluje, proč průměrnou mzdu výrazně ovlivňují vysoké mzdy, nikoliv ty na dolní hranici, přestože lidí, kteří pobírají minimální mzdu, může být ve skutečnosti více.

Výše průměrné mzdy se také významně liší podle regionu. Například loni činila ve 3. čtvrtletí v Česku 45 412 korun, ale v Praze to bylo 55 854 korun. Vyšší mzdy jsou i ve Středočeském kraji, i když nedosahují pražské úrovně. Naopak nejhůře jsou na tom Ústecký, Moravskoslezský a Karlovarský kraj. Tento rozdíl je způsoben vysokou koncentrací firem a pracovních míst s vyšší přidanou hodnotou. V Praze sídlí mnoho velkých podniků, technologických firem, státních institucí a mezinárodních korporací, které požadují vysokou kvalifikaci zaměstnanců. Na mzdy v hlavním městě ale mají vliv i podstatně vyšší životní náklady.

Je to jen číslo
K dosažení průměrné mzdy je často třeba poměrně vysoký stupeň kvalifikace, vzdělání a zkušeností. Ne každý však má stejné příležitosti k vzdělávání nebo práci v oboru, kde jsou mzdy vyšší. I když někdo pracuje v dobře placeném oboru, může čelit vyšší konkurenci nebo jiným faktorům, které nějak ovlivňují jeho příjmy.

Průměrnou mzdu bychom tedy měli vnímat jako číslo, nic víc. Neznamená to, že ten, kdo jí nedosahuje, selhal. Každý má jinou práci, jiné zkušenosti a životní okolnosti. Někteří lidé prostě vydělávají méně, ale to neznamená, že jsou horší nebo že si nezaslouží víc. Může to být způsobeno tím, že pracují v oboru, který je obecně hůře placený, nebo žijí v regionu s nižšími mzdami.

Je důležité si uvědomit, že není reálné, aby se většina lidí k průměrné mzdě přiblížila. Proč? Protože průměr se stále počítá ze všech mezd, a pokud by se většina lidí přiblížila jeho aktuální výši, ale vysoké platy by zůstaly, vedlo by to okamžitě k jeho zvýšení – a to značnému. Tento proces by se opakoval při každém dalším pokusu o přiblížení se k aktuální výši průměrné mzdy. Jak by průměr rostl, většina by se k němu už nikdy nedostala. Kromě toho by klesla i reálná mzda, protože s rostoucí průměrnou mzdou by rostly i náklady na práci.

Jak vypadá spravedlnost?
Můžeme přesto cítit jako nespravedlnost, že na průměrnou mzdu zrovna my nedosáhneme? Odpověď na tuto otázku není snadná. Někdo má šanci na lepší plat díky vyššímu vzdělání, práci v poptávaném oboru nebo životu v oblasti s lepšími pracovním příležitostmi. Ale to neznamená, že ti, kdo na tuto mzdu nedosáhnou, nejsou důležití nebo že jde skutečně o nespravedlnost.

Je pravda, že pobírat jen zlomek mzdy vrcholového manažera může vypadat jako čirá nespravedlnost. Je fér, aby šéfové velkých firem pobírali nejen mnohem více než průměrný zaměstnanec, ale i několikanásobně více než jejich podřízení?

Šéfové velkých firem jsou hodnoceni podle jiných kritérií než běžní zaměstnanci. Není to jen o tom, jak moc pracují, ale i o tom, jakou hodnotu přinášejí podniku. Mají obrovskou zodpovědnost, spravují velké peníze a rozhodují o budoucnosti firmy. Zaměstnanci na nižších pozicích dělají také důležitou práci, ale jejich zodpovědnost je zkrátka menší.

Přesto může být těžké vnímat takové rozdíly jako spravedlivé. V některých případech mohou být mzdy skutečně neúměrně vysoké ve srovnání s hodnotou jejich práce. V takových chvílích se ptáme, zda by skutečně neměly být rozdíly v platech mezi různými pozicemi menší a spravedlivější, aby více odpovídaly skutečnosti.

Vysoké rozdíly v platech přispívají k sociálním nerovnostem, což může vést k frustraci u těch, kteří mají nižší mzdy, i když se snaží a tvrdě pracují, ale přesto nemohou dosáhnout lepší životní úrovně.

Je legitimní ptát se, zda by bohatství a příležitosti neměly být ve společnosti spravedlivěji rozděleny. Úplná rovnost však rozhodně není vhodným řešením. S tím, jak to pak dopadá, ostatně mámě historickou zkušenost. A i když se necítíme spravedlivě odměněni za naši práci, je důležité si připomínat, že naše hodnota není definována jedním číslem na výplatní pásce.

Pavla Čechová Seznam médium