Simone Beauvoirová Druhé pohlaví VII.

Ať už si dá uzavřít dělohu nebo do ní zavede tampón usmrcující spermatozoidy, žena, která je si vědoma dvojího významu těla a pohlaví, bude stísněna touto chladnou rozvahou. Je také mnoho mužů, kteří se na používání ochranných prostředků dívají s odporem. Teprve celkové pohlavní chování je v určitých momentech ospravedlňuje: jednání, které by se zdálo nechutné kdybychom je rozbírali, vypadá jako přirozené, když těla jsou přeměněna erotickou vášní, která v nich dřímala; jakmile však tělo a jednání rozpojíme v odloučené a osamocené prvky, stávají se tyto prvky nečistými a oplzlými. Proniknutí, jež milenka prožívá s rozkoší jako spojení, splynutí s milovaným mužem, dostává chirurgickou a špinavou podobu, jakou má v očích dětí, jestliže k němu dojde mimo vzrušení, bez touhy a bez rozkoše: a tak tomu bývá při používání ochranných prostředků. V každém případě tato opatření nejsou dosažitelná všem ženám; mnoho mladých dívek nezná ochranu proti hrozbě těhotenství a cítí s úděsnou úzkostí, že jejich osud závisí na dobré vůli muže, jemuž se oddávají.
Je pochopitelné, že tak závažná zkouška, podstoupená za takových okolností a zábran, vyvolává často hrozné trauma. Stává se leckdy, že se při prvním styku projeví dosud skrytá počínající duševní porucha. Stekal uvádí více případů:
Devatenáctiletá slečna M. G. upadla v prudké delirium. Viděl jsem ji v jejím pokoji, křičela a stále opakovala: „Nechci, ne! Já nechci!“ Strhala ze sebe šaty a chtěla vyběhnout nahá na chodbu… Musili jsme ji odvézt na psychiatrickou kliniku. Tam se delirium utišilo a změnilo se v katatonický stav. Byla to písařka a byla zamilována do disponenta firmy, u kterého pracovala. Vyjela si na výlet s přítelkyní a dvěma kolegy. Jeden z nich ji žádal, aby mohl spát v jejím pokoji, a sliboval, že „to bude jen naoko.“ Po tři noci za sebou, prý byl k ní něžný, aniž se pokusil o její panenství… Zůstala prý „chladná jako psí čumák“ a prohlašovala prý, že je to svinstvo. Po několik minut byla prý rozrušena a volala: „Alfréde, Alfréde!“ (jméno disponenta). Měla výčitky svědomí. (Co by tomu řekla matka?) Když se vrátila domů, stěžovala si na migrénu a lehla si.
Slečna L. X. velmi deprimovaná, často plakala, nejedla a nespala. Začínala mít halucinace a nepoznávala osoby ze svého okolí. Stoupla si na okenní římsu a chtěla skočit do ulice. Poslali ji do sanatoria. Když jsem tuto třiadvacetiletou dívku uviděl, seděla na lůžku a nevnímala můj příchod… Její tvář vyjadřovala úzkost a hrůzu; ruce měla natažené dopředu, jako by se chtěla bránit, nohy zkřížené a křečovitě se jí třásly. Křičela: „Ne! Ne! Surovče! Takové lidi, by měli zavřít! Bolí to!“ Potom už následovala jen nesrozumitelná slova. Pojednou se její výraz změnil, oči se zaleskly, ústa našpulila jako k polibku, nohy se uklidnily a poněkud uvolnily a říkala něco, co vyjadřovalo spíše rozkoš… Nakonec přišla krize tichého a vytrvalého pláče… Nemocná si stále natahovala košili, aby se zakryla, a stále opakovala: „Ne! Ne!“ Do zvěděli jsme se, že jeden ženatý kolega ji často navštěvoval, když byla nemocná, že zpočátku byla šťastná, ale potom pojednou dostala halucinace, spojené s pokusem o sebevraždu. Vyléčila se, ale nedovolila už žádnému muži, aby se k ní přiblížil, a odmítla vážnou nabídku k sňatku.