Simone Beauvoirová Druhé pohlaví IV.

Avšak v reálné zkušenosti stejně jako dříve v panenské představivosti nehraje bolest největší úlohu: mnohem důležitější skutečnost je penetrace. Muž je účasten při souloži pouze vnějším orgánem; žena však je zasažena v samém svém nitru. Nepochybně je mnoho mladých mužů, kteří se do skrytých temnot ženy neodvažují bez úzkosti; vynořuje se v nich hrůza dítěte na prahu jeskyní a hrobech, děs před čelistmi, kosami a pastmi; představují si, že jejich zduřelý pyj zůstane zajat ve slizké pochvě; žena, která už jednou byla proniknuta, tento pocit nebezpečí nemá; zato se však cítí tělesně odcizena. Vlastník uplatňuje právo na své pozemky, hospodyně na svůj dům, když vydává rozkaz „nevstupovat“; obzvláště ženy, poněvadž jsou zbavovány transcendence, žárlivě střeží a brání svou intimitu: jejich pokojík, jejich skříň a kufr jsou posvátné. Colette vypravuje, jak jedna už postarší prostitutka ji řekla: „Do mého pokoje, paní, nikdy nevešel žádný muž. K tomu, co já mám s mužskými, je Paříž dost velká.“ Když tedy nemá své tělo, má aspoň kousek území, které je zakázáno a uzavřeno komukoliv jinému. Dívka naopak nemá nic vlastního než své tělo; to je její nejcennější poklad; muž, který do něho vstoupí, jí je bere; tento lidový výraz je potvrzen žitou zkušeností. Ponížení, pokoření, které tušila, teď skutečně zakouší; je přemožena, podrobena, ovládnuta. Jako skoro všechny samičky i ona je při souloži pod mužem (může být poloha obrácená, ale při prvních zkušenostech je nanejvýš vzácné, že by muž použil jiného způsobu než toho, kterému se říká normální). Adler velmi zdůrazňuje pocit inferiority, který z toho vzniká. Od dětství je poznatek hořejšího a dolejšího, vrchního a spodního jedním z nejdůležitějších; šplhat na stromy je kouzelný čin; nebe je nad zemí, peklo je dole; padnout a sestupovat znamená propadnout se a klesnout, kdežto vystupovat znamená povznášet se; v boji patří vítězství tomu, kdo položí nepřítele na zem; a žena leží na lůžku v poloze poražené; ještě horší je, když muž je na ní jako na zvířeti. V každém případě se cítí pasivní; ona je laskána, proniknuta, ona soulož podstupuje, kdežto muž se projevuje aktivně. Mužské pohlaví není ovšem sval, který by řídila vůle, není to rádlo, ani meč, nýbrž pouze tělo; avšak muž mu svou vůlí dává pohyb; pohybuje jím sem a tam, zastaví se a začíná znovu, kdežto žena je poddajně přijímá; muž – zejména když žena je začátečnice – volí milostné pozice, rozhoduje o délce soulože a o jejím opakování. Žena se cítí nástrojem: všechnu svobodu má ten druhý. Poeticky se to vyjadřuje tak, že žena se přirovnává k houslím a muž ke smyčci, který je rozehrává. Balzac říká (v knize Brevíř experimentální lásky říká Guyot o manželovi: „Je to hudec, který svou rukou a smyčcem vytváří harmonii, nebo kakofonii. Žena je z toho hlediska opravdu mnohostranný nástroj, který vydává libé nebo nelibé zvuky podle toho, jak je naladěn.“): „V lásce, ponecháme-li duši stranou, je žena jako lyra, která vydává své tajemství pouze tomu, kdo na ni umí hrát.“ Muž si z ní svou rozkoš bere a jí rozkoš dává; už ta slova ukazují, že tu není žádná vzájemnost.